KAM ZMIZEL ZLATÝ POKLAD REPUBLIKY

O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši
vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi
Kniha začíná v roce 1982, kdy na starém ruzyňském letišti usedly
tři letouny TU104. Na palubě měly přes 18 tun čs. měnového zlata,
přivezeného z Velké Británie. Zhruba 10 tun z tohoto množství bylo
ve vzácných historických mincích. Celá tato operace byla tajná,
veřejnost nesměla znát pravou podstatu toho, co tomu všemu
předcházelo. Tajemství provází tuto operaci dodnes. Zejména na
českém ministerstvu zahraničí… A vysvětlení? Česká veřejnost není
údajně ještě zralá na to, aby celou transakci pochopila. Přesto se
autorovi nakonec podařilo získat, zejména v zahraničí, často
unikátní archivní materiály. Nejcennějším úlovkem jsou bezesporu
podrobné zápisy z mezivládních jednání mezi Československem a
Velkou Británií, které podle tvrzení archivářů na ministerstvu
zahraničí podléhají dosud režimu utajení.
Kniha Stanislava Motla, jejíž součástí je bohatý obrazový
materiál a desítky autentických dokumentů objevených v
nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí, popisuje dramatické
pátrání po osudech zlatého československého pokladu. Popisuje také
mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z
vleklých a pohnutých jednání
O navrácení československého měnového zlata, kterým
Československo zaplatilo USA a Velké Británii „daň za osvobození“.
Zúčtování bylo neúprosné: Československo muselo platit např. i za
uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, jakož i za
bomby, které naši letci shodili na Německo.
Před pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti, naše vláda a tehdejší
vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského vyměnila drtivou
většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly celé generace, s
Německem – za dluhopisy. Zlato, které bylo stejným symbolem jako
třeba státní hymna či státní vlajka, zmizelo.
3
STANISLAV MOTL
nar. roku 1952 v Ústí nad Orlicí, pracuje jako televizní reportér
pořadu Na vlastní oči a dlouhodobě se zabývá mimo jiné historickou
publicistikou, zejména z období druhé světové války. Do povědomí
veřejnosti vešel například svými reportážemi týkajícími se pátrání po
nepotrestaných nacistických zločincích. Jeho tvorba však zahrnuje
široké spektrum námětů – od kriminalistického žánru, přes
autentické zážitky válečného reportéra, až k dobrodružným
okamžikům prožitým při námořních či horolezeckých expedicích.
Dosud vydal: Muži generála Pattona; Milan Rastislav Štefánik; A
třináctý byl kat…; Tváře osudu; Útěk z pekelného domu; Nacisté pod
ochranou aneb kdo vlastně prohrál válku?; Prokletí Lídy Baarové.
Copyright © Stanislav Motl, 2003
© Rybka Publishers, 2003
ISBN 80-86182-69-X
4
5
ZLATO V PROUDU ČASU (Místo úvodu)
Více než šest tisíciletí vzrušuje zlato člověka… Magický žlutý
kov, který se stal symbolem krásy, radosti, ale také prokletím,
ztělesněním zla a temných sil. Zlato dovede udělat z člověka
šťastlivce i žebráka. Oslepuje rozum, demoralizuje. V jeho jménu
lidé umírali a umírají.
Mnozí ekonomové, myslitelé a politici už mnohokrát
předpovídali, že zlato v dohledné době svou moc ztratí. Opak je ale
pravdou a zlato dodnes zůstává pro miliony lidí tou nejvyšší
hodnotou. Protože zlato vždy zůstalo a zřejmě i zůstane univerzálním
platidlem – zejména v kritických okamžicích lidské historie.
Přiznám se, že ty chvíle, které jsem po celé měsíce a roky prožíval
při pátrání – ať už v domácích či zahraničních archivech, v
knihovnách, mezi historiky, ekonomy, diplomaty a pamětníky – po
osudech československého zlatého pokladu, patří k těm
nejvzrušivějším a nejdobrodružnějším v mém dosavadním životě.
Osud našeho zlata je totiž i osudem této země, tohoto národa.
A tak se mi před očima – skoro jako na filmovém plátně –
promítaly dějinné okamžiky uplynulého století.
Sarajevský atentát; vyhlášení první světové války; zákopové boje;
bodákové útoky; smrtící yperit; anabáze československých legionářů
v Rusku; tajemství carského zlata; Tomáš Garrigue Masaryk; nadšení
lidé, kteří se skládali na zlatý poklad republiky – jako kdysi jejich
otcové a dědové, vybírající haléř po haléři na vysněnou Zlatou
kapličku nad Vltavou; Alois Rašín se svou odvážnou měnovou
politikou; mnichovské ponížení; úsilí dr. Edvarda Beneše a jeho
nejbližších o uznání československé exilové vlády ve Velké Británii;
letecká bitva o Anglii; hrdinství našich letců; boje československých
vojáků u Tobrúku či u Dunkerque, stejně jako třeba u Sokolova,
Kyjeva nebo na Dukle; nacistické drancování v Protektorátu Čechy a
Morava; loupež našeho měnového zlata; holocaust; více než čtvrt
milionu zavražděných a padlých Čechoslováků; objevení ukradeného
zlatého pokladu v podzemí solných dolů a začátek nekonečných
6
tahanic o jeho návrat do
Československa; únor
1948; druhé Benešovo
ponížení; tragická smrt
Jana Masaryka; padesátá
léta; osmašedesátý; roky,
kdy se náš zlatý poklad stal
jedním z nástrojů studené
války; návrat zbytku
československého zlata v
roce 1982; listopad 1989 a
nástup dravých finančníků,
kteří zlatý poklad, symbol
státnosti, využili k
bankovnímu byznysu…
Příběhem
československého zlata se,
zejména v posledních
letech, zabývalo a zabývá
několik českých historiků.
Vzpomeňme například
dlouholetého vedoucího
archivu České národní
banky Jiřího Novotného.
Dále třeba Eduarda Kubů,
který u příležitosti
londýnské konference
„Nazi gold“, konané počátkem prosince 1997, přednesl zasvěcený
příspěvek „Československé zlato a jeho vydání nacistickému
Německu“. Významnou publicistickou stať „Británie a
československé zlato“ otiskl ve sborníku Soudobé dějiny v roce 2000
Vít Smetana. Jmenovat je třeba i historiky Jaroslavu Milotovou,
Drahomíra Jančíka, Jana Kuklíka, Jiřího Šoušu. Ale jsou i další.
Pro mě mají osudy československého zlata ještě jeden zajímavý
rozměr. Uvědomil jsem si to zejména v době, kdy jsem připravoval
7
první z řady televizních reportáží, věnovaných právě
československému zlatu. Zaujaly mne totiž některé na první pohled
neuvěřitelné a šokující okolnosti. Okolnosti, o kterých většina lidí v
této zemi dosud vůbec neví. A možná i proto, že to prostě nesmějí
vědět…
„Já bych tohle všechno zatím na vašem místě nezveřejňovala,
pochopte, lidi na to ještě nejsou dost zralí,“ nabádala mne jistá paní
archivářka, když jsem s ní konzultoval některé výsledky pátrání o
takzvaném britském válečném úvěru. Ta paní tak činila zřejmě v
dobré víře a s přesvědčením, že lidé v této zemi budou mít možná
problémy přijmout fakt, že v době druhé světové války mohli naši
vojáci bojovat a umírat po boku našich západních spojenců jen za
cenu toho, že jsme za to museli – třeba zrovna Velké Británii – tvrdě
zaplatit. Čím? Naším zlatým pokladem.
Objevené dokumenty a vzpomínky několika posledních žijících
pamětníků mi – kromě radosti, kterou asi prožívá každý badatel,
když se mu podaří najít něco zajímavého – přinesly také smutek.
Smutek z toho, že hrdinství těch, kteří v letech 1939 až 1940
opouštěli, často za velmi dramatických okolností, svoji vlast, aby
mohli bojovat proti Hitlerovi, se mnoho let po válce stalo předmětem
obchodních spekulací, ideologického boje, vydírání.
Bylo to pro mne hořké poznání. Přesto ale – byť se to zdá jakkoliv
podivné – bych se chtěl o toto hořké poznání podělit i s ostatními.
(Prosinec 2002)
8
TAJEMSTVÍ ÚNOROVÉ NOCI
Je mrazivá noc dvaaosmdesátého roku. Sobota 20. února. Na
starém ruzyňském letišti přistává letoun TU 154. Zanedlouho se na
betonovou plochu postupně snášejí další dva letouny.
Na přistavených schůdcích se objevuje kapitán prvního letounu.
Má za sebou dramatický a vyčerpávající let z Curychu přes Salcburk,
Vídeň a Bratislavu. Dramatický proto, že celá tahle mise byla
utajená. Cesta všech tří letadel probíhala za přísných bezpečnostních
opatření.
Za kapitánem se objevují další členové doprovodu. Na letišti už
čekají desítky lidí. Jsou netrpěliví. Celá mise měla totiž
několikahodinové zpoždění. Na
poslední chvíli došlo k
průtahům na letišti v Curychu.
Skladovací prostor prvního
letadla opouští první plato s
úhledně uloženými zlatými
cihlami.
Následuje plato s modrými
plechovými barely; obsahují
vzácné mince nejrůznějšího
druhu. Mince nevyčíslitelné
historické, kulturní a
numismatické hodnoty. Vykládka pokračuje. Jedno plato za
druhým… O den později vydává Československá tisková kancelář
strohou zprávu: „18,4 tuny měnového zlata, které USA a Velká
Británie pod různými záminkami desítky let zdržovaly – dopraveny v
sobotu do ČSSR.“
Tehdejší oficiální list Rudé právo (22. února 1982) napsalo:
„Dne 20. února převzal ve Švýcarsku zmocněnec vlády ČSSR od
zástupců vlád USA, Velké Británie a Francie 18,4 tuny
československého měnového zlata. Jde o část zlata, které bylo za 2.
světové války uloupeno Československu nacisty. USA a Velká
Británie až dosud jeho vrácení ČSSR pod různými záminkami
9
odmítaly. Zároveň s navracením československého měnového zlata
byly vyřešeny vzájemné otevřené finanční a majetkoprávní otázky
mezi ČSSR na jedné a USA a Velkou Británií na druhé straně, které
vznikly v průběhu války a po ní. Zlato bylo tentýž den dopraveno do
ČSSR.“
A to bylo všechno. V dalších letech se kolem československého
zlata rozhostilo ticho.
Jak to, že návrat tak velkého množství zlata nebyl provázen přece
jenom větší slávou, jak by si to československý zlatý poklad
zasluhoval? Proč místo toho následovaly celé roky mlčení?
Jako by to zlato bylo už tehdy ve dvaaosmdesátém roce obestřeno
nějakým tajemstvím.
10
JEDNA ZÁHADA ZA
DRUHOU
„Mohl bych ve vašem
archivu najít nějaké
dokumenty, které by
jakkoliv souvisely s
návratem našeho zlata ve
dvaaosmdesátém roce?“
Tuto otázku jsem na jaře
roku 1999 položil
tehdejšímu mluvčímu
českého ministerstva
financí Liboru Vackovi.
Vzápětí jsem se
dozvěděl, že ve zdejším
archivu by mi mohli
nabídnout českou i
anglickou verzi dohody
mezi tehdejším
Československem, Velkou
Británií a Spojenými státy
americkými – o předání
československého
měnového zlata.
„Jenomže já mám zájem i o dokumenty z doby ještě předtím,“
řekl jsem. „Třeba zápisy z jednání, které transferu zlata
předcházely.“
Pan mluvčí reagoval záporně. „Jak jsem zjistil, právě tyto
dokumenty podléhají režimu utajení. Něco vám řeknu, před nějakou
dobou jsme sami potřebovali získat informace právě o tomto
procesu, mám na mysli právě to, co předcházelo návratu našeho
zlata, ale narazili jsme. Mnohé tyto listiny jsou prý stále přísně
tajné.“
„Mám tomu rozumět tak, že všechno to, co se odehrálo okolo
11
vydání našeho zlata, je tajné i pro ministerstvo financí?“ ptám se
nevěřícně.
„Ano, je to tajné a tyhle dokumenty nemá ministerstvo financí
vůbec k dispozici.“
Nechápu, že více než deset let po listopadovém převratu podléhají
informace o tom, co se dělo s naším zlatým pokladem třeba v
osmdesátých letech – přísnému utajení… Jak je ale patrné, všechny
tyto choulostivé údaje by měli mít k dispozici na českém
ministerstvu zahraničí. Ve zdejším archivu. Budu mít štěstí?
Ale ani tady příliš nepochodím. Přestože ve zdejším archivu jsou
vlídní lidé, ochotní pomoci. Ale předpisy jsou předpisy…
Jediné, co si zde mohu
nerušeně prostudovat, jsou
dvoustranné dohody o vydání
našeho zlata. Jde o dohody
mezi naší zemí, Velkou
Británií a Spojenými státy
americkými.
Vezmu si tedy mikrofilmy
a jdu s nimi do prohlížečky.
„Dohoda mezi vládou
Československé socialistické
republiky a vládou Spojených
států amerických o
vypořádání určitých
otevřených nároků a finančních otázek…“
Pod článkem 6 stojí:
(1) Československá vláda obdrží od Tripartitní komise pro
restituci měnového zlata in natura další zálohu 10 397,3164 kilogram
ryzího zlata v mincích a 8002,6836 kilogramu ryzího zlata v prutech
drženého v opatrování Tripartitní komisí pro restituci měnového
zlata…
(2) Současně vláda Spojených států obdrží částky US $ 81 500
000 a US $ 2 869 868,10…“
Pročítám pak dohodu mezi vládou Československa a vládou
12
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
„Vláda Československé socialistické republiky (dále jen
československá vláda’) souhlasí zaplatit v souladu s ustanoveními
této Dohody a vláda Spojeného království Velké Británie a
Severního Irska (dále jen ,vláda Spojeného království’) souhlasí
přijmout netto částku 24 266 619 liber sterlingů (dvacet čtyři miliony
dvě stě šedesát šest tisíc
šest set devatenáct liber
šterlinků), jako úplné a
konečné vypořádání a
vyrovnání jejich
vzájemných nároků…“
Sečteno a podtrženo – aby
nám Američané a Britové
tehdy ve dvaaosmdesátém
roce vůbec vydali naše
zlato, museli jsme nejprve
zaplatit přes 80 milionů
dolarů a více než 24
milionů liber.
Z příslušných
dokumentů lze vyčíst, že
Spojené státy americké a
Velká Británie si nechaly
zaplatit za majetek svých
občanů, znárodněný u nás
po pětačtyřicátém roce.
Jenomže – bylo znárodnění
jediným a pravým
důvodem? Tyto
pochybnosti se ve mně objevují ve chvíli, kdy čtu text mezivládní
dohody mezi Velkou Británií a Československem, přesněji řečeno –
článek 2. V závěru tohoto odstavce se totiž také píše, že
Československo (aby dostalo zpět své zlato – pozn. S. M.) musí
předem také zaplatit „určité mezivládní dluhy československé vlády
13
vůči vládě Spojeného království, které vznikly přede dnem vstupu
této dohody (v prosinci 1981 – pozn. S. M.) v platnost“.
Co všechno se asi pod tímto šalamounsky koncipovaným
souvětím skrývá?
Zmíněný odstavec mezivládní dohody mezi Velkou Británií a
Československem mi nasadil pomyslného brouka do hlavy.
Odstartoval mou další mnohaměsíční cestu po nejrůznějších
archivech – abych se postupně dozvídal o mnichovském úvěru, o
válečném úvěru, abych se dozvídal o okolnostech, za jakých tyto
úvěry vznikaly… Přičemž protagonisty byli: československý zlatý
poklad a s ním naši živí a mrtví váleční hrdinové, kteří se stali
součástí vysoké hry politiků.
Pro lepší pochopení se však musíme vrátit o mnoho let zpátky. Až
ke kořenům. Do doby zrodu našeho zlatého pokladu.
14
NÁRODNÍ SBÍRKA
V knize Ferdinanda Peroutky „Budování státu“ se můžeme dočíst
mimo jiné také o tom, jak se v roce 1918 představitelé nově
vytvořeného Národního výboru – Antonín Švehla, František Soukup,
Jiří Stříbrný a Alois Rašín (později vešli do dějin jako „muži 28.
října“) objevili v poledne 28. října na Zemském místodržitelství na
Malé Straně, kde však zastihli pouze zástupce místodržitele Jana
Kosinu. Jeho nadřízený, hrabě Maximilian von Coudenhove, odjel
totiž časně ráno do Vídně – vyžádat si instrukce „pro tuto vážnou
chvíli“. Po desetiminutové diskusi musel Jan Kosina vzít na vědomí,
že Národní výbor československý přebírá odpovědnost za klid a
pořádek. Jak Antonín Švehla doslova prohlásil: „Národní výbor se v
zájmu udržení pořádku usnesl převzíti správu země, jakožto části
nového československého státu.“
Tato návštěva vlastně předznamenala vyhlášení Československé
republiky.
Muži 28. října se pak vydali do centra Prahy. „Po cestě viděli
kromě praporů a trikolor také rozbité výkladní skříně. Rašína
zamrazilo. Do ulic byly okamžitě poslány kapely, aby se radostnými
a dobře inscenovanými oslavami předešlo řádění, ničení a
násilnostem. V otevřeném automobilu projeli Václavským náměstím,
kde se už shromažďovaly tisíce lidí. Promluvili všichni čtyři. Poté se
navzájem objímali a líbali. Byl to zajisté pohnutý okamžik, který
povznášel nejen je osobně, ale i přihlížející a jásající davy…“ Tak
popisuje okamžiky vzniku Československé republiky Jana Šetřilová
v knize „Alois Rašín“.
A byl to především Alois Rašín – někdejší vůdce tajné
protihabsburské organizace Maffie, za což byl společně s Karlem
Kramářem odsouzen roku 1916 pro údajnou velezradu k smrti, aby
byl po roce amnestován – který měl mimořádný vliv na budování
ekonomiky nové republiky. Sehrál významnou úlohu při
hospodářském osamostatňování Československé republiky a
vytváření ekonomiky nové.
Alois Rašín opatřil ze všeho nejdříve nezbytné peníze pro zajištění
15
chodu státního aparátu – a sice půjčkou. Přijal další opatření a
především přistoupil k řešení nejdůležitější ekonomické otázky –
vytvoření samostatné a hodnotné československé měny. Do poloviny
února 1919 připravil – společně s nejbližšími spolupracovníky, mezi
něž patřil i ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss – plán měnové
reformy. Ten předpokládal, že se hospodářsky oddělíme od Vídně –
okolkováním dosavadních bankovek. Zároveň s měnovou odlukou
chtěl Rašín likvidovat inflaci. Jak? Radikálním zadržením osmdesáti
procent oběživa. Zadržených osm miliard korun mělo být kryto
majetkovou dávkou.
Rašínův návrh však narazil na odpor a ministr financí musel tedy
přistoupit na kompromisní řešení. V každém případě se však mladá
republika vrátila k úvěrovému hospodářství a k fungujícímu trhu.
Rašínova měnová reforma z jara 1919 přinesla nejenom
osamostatnění naší měny, ale i celého československého
hospodářství.
Alois Rašín byl člověk, který nesnášel kompromisy. Často
vystupoval velmi tvrdě a měl pochopitelně i hodně nepřátel.
Ferdinand Peroutka ve svém „Budování státu“ vzpomíná na jeden z
Rašínových projevů, kdy ministr financí prohlásil: „Nebudeme-li
schopni konkurence, tedy, pánové, nic vám nepomůže, kdybyste měli
mzdy bůhvíjak vysoké, ty mzdy musí jiti dolů.“ A pak ještě začal
hovořit o tom, že za války si lidé zvykli žít na útraty státu, což prý
musí jednou provždy přestat… Tento Rašínův projev – podle
Ferdinanda Peroutky – vyvolal bouři nevole zejména v řadách
poslanců sociálně demokratické strany.
První československý ministr financí hlídal jako ostříž státní
pokladnu, zdráhal se poskytovat peníze na podpory v
nezaměstnanosti, jindy třeba na nákup americké mouky a slaniny a
jejich dotování na vnitřním trhu; neustále se tedy ocital ve sporu
hlavně s ministrem pro zásobování lidu Bohuslavem Vrbenským…
Na mnohé občany musely přinejmenším svérázně působit leckteré
Rašínovy politické názory.
O lidech, kteří sotva přežili válku, často s nevyléčitelnými
nemocemi a zraněními, Rašín říkal, že za války zlenivěli, protože v
16
zákopech nebylo třeba
pracovat. Lidé si prý také
zvykli na to, že stát je
„omnipotentní, že za ně
vše zařídí, a až převezme
doly a velkostatky, stanou
se všichni státním
úřednictvem, které se bude
rvát o hodnostní třídy“.
Jak v knize České země v
éře první republiky (1918-
1938) uvedl Zdeněk
Kárník, Rašín si jistě pletl
roli spořivého pána domácnosti s úlohou politika a ministra. „Avšak
ve funkci ministra financí, který se rve s ostatními o každou korunu,
ve věci finanční odluky Československa (a také odluky celní) byl
mužem na svém místě a doslova nenahraditelným.“
Alois Rašín vytrvale propagoval heslo „Šetři a pracuj!“. V těchto
slovech viděl podstatu stabilního a prosperujícího Československa. A
právě v duchu tohoto Rašínova hesla vznikl v roce 1919 nápad
uspořádat národní sbírku, jejímž cílem mělo být vytvoření
československého zlatého pokladu. Národní sbírka měla pokračovat
příštích pět let a inspirací byl příklad z druhé poloviny devatenáctého
století, kdy Češi začali vybírat peníze na postavení Národního
divadla.
Dnes už se ví, že československý zlatý poklad rozšířili naši
legionáři.
V československých legiích, které v době první světové války
bojovaly za vytvoření Československé republiky, působilo – ve
Francii, Itálii a hlavně v Rusku – téměř 100 000 Čechů a Slováků.
Nejvíce z nich, více než 60 000, bylo v Rusku. Více než čtyři tisíce z
nich našlo na bojištích smrt.
17
Mezi československé legionáře v Rusku patřil také Alois
Vocásek. V roce 2002, ve svých neuvěřitelných 106 letech, mi tento
stále neobyčejně svěží účastník legendární bitvy u Zborova vyprávěl
příběh, na jehož konci byl i příspěvek na zlatý poklad republiky.
Bylo to ve chvíli, kdy pan Vocásek začal vzpomínat na tehdejšího
podplukovníka Sergeje Vojcechovského, který v československých
legiích působil nejprve jako náčelník štábu 1. střelecké divize
Husitské, potom jako velitel střeleckého pluku Jana Žižky z
Trocnova, aby se později stal členem Prozatímního výkonného
výboru, což byl nejvyšší orgán československého odboje v Rusku.
Alois Vocásek dělal jeden čas generálu Vojcechovskému spojku…
„Jednou jsem se ocitl ve skupině, kterou vedl poručík Morávek.
Byl to sekáč chlap. Velmi odvážný. Zrovna jsme ustupovali, když
nás zastavila řeka. Dodnes si pamatuji, že se jmenovala Mňas.
Dostávali jsme se přes ni velmi zdlouhavě a sice tak, že dva ruští
kozáci postupně přepravovali naše vojáky koňmi. Já měl najednou
takové divné tušení… krajina byla dost otevřená, nepřítel nás měl
jako na dlani. Co kdyby se tu někde objevil? Tak jsem vzal pušku,
ani nevím, co mě to popadlo, dal jsem ruce s puškou nad hlavu a
18
vstoupil rovnou do řeky. A začal jsem se brodit na druhou stranu. A
ještě jsem zavolal: ‘Bratři, za mnou!’ A ostatní šli opravdu za mnou.
A tak jsme řeku šťastně přebrodili. A uplynulo sotva několik minut,
když nepřítel začal pálit přesně do míst, kde jsme ještě před chvílí
stáli… Měli jsme štěstí. Poručík Morávek ke mně přišel, sundal si ze
své blůzy svůj válečný kříž a ten připnul na moji uniformu.“
Alois Vocásek si v průběhu své ruské anabáze vysloužil celkem
dva válečné kříže a několik dalších medailí. Jak mi řekl, poté, co se v
roce 1920 vrátil do nově vytvořeného Československa, věnoval
všechny své medaile na zlatý poklad republiky. A totéž prý udělala
spousta dalších legionářů… (Pro vysvětlení – tito a další lidé
neodevzdávali zdaleka jenom zlato, ale třeba také stříbro, různé
šperky či starožitnosti, které bylo možno později využít na nákup
zlata.)
Alois Vocásek prožije v příštích letech neobyčejně dramatické
osudy: V osmatřicátém roce, pod dojmem mnichovské kapitulace,
kterou bude považovat i za projev zbabělosti a neschopnosti našich
politických představitelů postavit se na odpor Hitlerovi, vstoupí do
organizace českých nacionalistů a fašistů VLAJKA. Přestože z ní po
několika měsících odejde, vyslouží si punc, který ho po válce přivede
na mnoho let do vězení a ani v roce 2002, ve svých 106 letech,
nebude Československou obcí legionářskou „vzat na milost“.
Pan Vocásek mi tvrdil, že svůj příspěvek na zlatý poklad
republiky věnoval dobrovolně. Možná však byly i jiné případy…
Někdy v druhé polovině sedmdesátých let mi zajímavou příhodu s
československým zlatým pokladem vyprávěl jiný legionář. Jeho
jméno však neuvádím, třebaže ten muž je už více než dvacet let po
smrti. Tuším totiž, že by si v této souvislosti prozrazení svého jména
ani nepřál…
Starý pán mi tenkrát vyprávěl o tom, jak coby ruský legionář
přišel ke dvěma pozlaceným svícnům. Správně je měl sice odevzdat
příslušnému odboru legií, on to však neudělal. Celé tři roky je
schovával ve svém tlumoku, vláčel se s nimi po Sibiři, až do
Vladivostoku, a potom na lodi přes půlku zeměkoule.
19
„Celý život jsem byl chudý jako kostelní myš a celé ty roky jsem
snil o tom, jak doma jednou zbohatnu a budu se mít dobře… Pak
jsme se dostali do Terstu a vlakem domů. Na hranicích jsme líbali
zemi, já byl tak šťastný… Jenomže v Praze přišli policisté a začali
prohlížet naše věci. A našli u mě ty pozlacené svícny. Já jim pořád
opakoval, že jsem je neukradl, že to byl dar, který mi dal kdysi někde
u Kazaně jeden pop,
jemuž jsem dělal střechu
na kostele, ale nic to
nebylo platné. Svícny mi
prostě zrekvírovali, prý
na zlatý poklad
republiky. Ani nevíte, jak
jsem v té chvíli ten zlatý
poklad nenáviděl,“ řekl
mi starý pán se smutným
úsměvem.
Zlatá sbírka začala,
zejména po roce 1920,
utěšeně přibývat. V
prvních měsících sbírky
se sešlo například 94 520
zlatých mincí a medailí.
Zlatému pokladu
republiky pomohlo, mimo jiné, také vypsání vnitřní
valutové půjčky. Podle zákona č. 88 z 25. února
1919 byla československá vláda zmocněna vypsat
4% půjčku ve zlatě a ve valutách. Tato půjčka
(vynesla například 3260 kg ryzího zlata) byla
splacena do roku 1926, přičemž věřitelé požadovali
běžné splácení v korunách. Svou roli sehrálo i
20
vyhlášení nabídkové povinnosti valut a
deviz, zákaz vývozu zlatých mincí,
nezpracovaného zlata atd.
Zlato tedy přibývalo.
To i přesto, že 5. ledna 1923 byl tvůrce
československé ekonomiky Alois Rašín
smrtelně zraněn devatenáctiletým
anarchistou Josefem Šoupalem, bývalým
členem komunistické strany, který na
Rašína vystřelil z bezprostřední blízkosti
ze sedmiranného browningu ráže 6,35.
Svým činem chtěl Šoupal, jak později řekl
vyšetřovatelům, „prospět pracující třídě a
zastrašit reakci“.
Podle lékařské zprávy projektil vnikl do
Rašínova těla těsně vedle levého dolního
okraje desátého obratle, proletěl míchou,
prorazil kostěnou hmotu a uložil se do jedenáctého obratle…
Atentátníkova střela zasáhla i míchu; znamenalo to úplné ochrnutí
dolních končetin, břišního svalstva, těžké poruchy střev a močového
měchýře. K tomu se přidaly ještě další komplikace. Způsobil je šok a
také infekce zanesená do rány.
Alois Rašín podlehl atentátu – po nepředstavitelných bolestech –
18. února třiadvacátého roku. Ovšem jeho ekonomické reformy,
stejně jako reformy jeho spolupracovníků, včetně jeho
ekonomického odpůrce a ministra financí v letech 1920-1921 Karla
Engliše, začaly přinášet své ovoce.
Součinnost průmyslového dědictví z doby rakousko-uherského
mocnářství, spolehlivé cenné papíry a také obchod se zbraněmi –
znamenaly mimo jiné i to, že Československo přežilo hospodářskou
krizi počátku třicátých let přece jen lépe než většina dalších zemí.
Československo se stalo ostrovem měnové důvěry a spořádaných
peněžních poměrů. V polovině dvacátých let bylo proto možné přejít
k politické měnové a finanční stabilizaci.
Svou nezanedbatelnou roli v tom hrálo i naše zlato.
21
Ještě v roce 1919 nemělo
Československo takřka žádné
zlaté rezervy. I když je zapotřebí
říci, že na účet nové republiky
bylo převedeno 12 057,3
kilogramu zlata z bývalé
Rakousko-Uherské banky.
Ovšem už v roce 1926 měla
nově založená Národní banka
československá čtyřicet tun
měnového zlata. Také díky
národní sbírce, kdy se vytváření
zlatých měnových rezerv stalo
vlastně věcí veřejnou.
Dařilo se naplnit základní
Rašínovu myšlenku o vytvoření
zlatého základu československé
koruny, jinak řečeno – vznikly
podmínky pro spojení koruny se
zlatem a pro postavení Československa jako země zlatého standardu.
Vznik československé měny v roce 1919 byl v představách většiny
odborníků spojen s názorem, že v konečné fázi to nemůže být měna
jiná než zlatá – se všemi atributy, které k ní patří. Byl to svým
způsobem i výraz tehdejšího myšlenkového proudu v Evropě, který
se chtěl vrátit ke zlatu jako spolehlivému základu měnové stability…
Když jsme u zlatého pokladu republiky, nabízí se nám ale ještě
jedna otázka – jestli nová republika neměla ještě nějaký jiný „zlatý
kanál“…
22
ZLATÝ EŠALON ADMIRÁLA KOLČAKA
Byla to vlastně tak trochu náhoda. Sedím v archivu poslanecké
sněmovny České republiky a pročítám si zápisy z jednání v prvních
letech Československé republiky. A najednou čtu jméno – Rudolf
Lodgman. Pozoruhodná postava. V letech 1920-1925 poslanec
Národního shromáždění za Německou nacionální stranu (DNP).
Předtím – v roce 1918, jeden z vůdců odbojné akce, kdy se němečtí
nacionalisté pokusili – jako odpověď na vyhlášení Československé
republiky – vytvořit čtyři samostatné provincie, které hodlali
odtrhnout od českých zemí. Rudolf Lodgman von Auen se dokonce
na čas stal v Liberci takzvaným zemským hejtmanem několikadenní
„provincie Deutschböhmen“. Podle zápisů z jednání někdejšího
československého Národního shromáždění je patrné, že pan
Lodgman, podle pamětníků muž, který miloval pestré motýlky a
elegantní obleky, vystupoval neobyčejně kriticky vůči tehdejší
československé politice. Trnem v oku mu byl zejména dr. Edvard
Beneš, v roce 1925 ministr zahraničních věcí.
V květnu 1925 vystupuje Rudolf Lodgman s obviněním, že
českoslovenští legionáři v Rusku odcizili údajně obrovskou část
carského zlatého pokladu.
Jak pan poslanec ve své řeči přiznal, své informace měl z článku
otištěného 5. května 1925 v listu Osteuropäische Korrespondenz.
(Jde o doslovný přepis stenografického záznamu – pozn. S. M.)
Při čtení vášnivé řeči pana Lodgmana, který obvinil naše
legionáře i z toho, že se podíleli na zbídačení ruského lidu, jsem si
vybavil i článek z doby mnohem pozdější.
Krátce po listopadu 1989 se totiž v listu Moscow Life
(Nezavisimaja gazeta) objevil článek Viktora Čerepachina. Autor v
něm tvrdil – ovšem bez jakýchkoliv důkazů – že „českoslovenští
legionáři vyvezli v chvatu a vzrušení z nevídaného úspěchu 30 563
pudů zlata (1 pud = 16 kilogramů) v mincích, slitcích a
klenotnických výrobcích. Slitky stříbra, platiny a cenné papíry se
nepočítaly, takovými zbytečnostmi se nikdo neobtěžoval.“
23
Jak to tedy vlastně s ruským pokladem
bylo?
Počátkem července 1918 obsadili
českoslovenští legionáři sibiřskou magistrálu
– až do Vladivostoku. O několik dní později,
6. srpna, dobyli legionáři, pod vedením
Josefa Jiřího Švece a Karla Kutlvašra,
Kazaň, kde se v té době nalézala zhruba
polovina ruského státního pokladu.
Bolševické jednotky sem zlato převezly z
obavy před další německou ofenzivou.
Kazaň tehdy patřila k nejlépe zásobeným
městům Ruska. K dispozici tu byly i sklady s
bohatými zásobami zbraní a munice, včetně
jiného, hlavně zdravotnického materiálu.
Ovšem největší pozornost musela být zcela
logicky upřena – ke zlatému pokladu.
Mezi prvními legionáři, kteří ruské zlato
spatřili, byl tehdejší zástupce prvního pluku
v kazaňském štábu, plukovní lékař a
pozdější známý spisovatel František
Langer. Své tehdejší zážitky popsal
například v knize „Za cizí město“.
František Langer tu mimo jiné psal o
pocitech, které v něm vyvolala návštěva
sklepů kazaňské státní banky, kde uviděl na
vlastní oči bedničky z dubového dřeva
naplněné zlatými cihlami, pruty a mincemi.
To vše údajně v půlmiliardové hodnotě…
Uviděl také pytle plné různých bankovek a
cenných papírů…
Čechoslováci, společně s příslušníky
srbského batalionu, odolávali útočícím
jednotkám Rudé armády jeden měsíc. Poté
z Kazaně ustoupili. A jak už dnes víme,
24
ustoupili také s velkou částí ruského zlatého pokladu.
Vlastimil Vávra ve své stati „Kam se poděl zlatý poklad?“,
otištěné v magazínu Hlas revoluce v roce 1988, připomíná některé
někdejší sovětské historiky – Gaka, Dvoranova a Papina – kteří v
časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdili, že českoslovenští legionáři
údajně v Kazani uloupili „30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651
milionů 532 tisíc 117 rublů, 86 kopejek“.
Podle zmíněných autorů bylo zlato po nějaké době převezeno do
Ufy, posléze do Čeljabinska, kde samarská vláda (neplést si s vládou
ruských bolševiků) požádala Čechoslováky o to, aby poklad střežili.
Později se poklad dostal do Omska, kde skončila téměř
čtrnáctiměsíční strážní úloha československých legionářů.
Dodejme ještě, že vzpomínaní sovětští historikové přiznali, že už
do Kazaně se zlato dostalo „bez náležitých seznamů“. Znamená to,
že nikdo nemohl zjistit, co se ze zlatého pokladu třeba už v průběhu
cesty do tohoto města, které posléze obsadili Čechoslováci, vlastně
ztratilo.
V Omsku se carský poklad dostal do rukou tehdy
pětačtyřicetiletého admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka,
někdejšího člena Nansenovy polární výpravy, později viceadmirála a
velitele černomořského loďstva, v dalších letech jednoho z hlavních
vůdců ozbrojených sil, bojujících proti vládě ruských bolševiků.
Zároveň však nemilosrdného autokrata, jehož metody, zejména při
zacházení se zajatci, se příčily většině československých legionářů.
V roce 1919 získávala však už Rudá armáda vojenskou převahu.
A zrovna v době, kdy v nově založeném Československu začínala
národní sbírka na zlatý poklad republiky, Kolčakova vojska panicky
ustupovala Sibiří. A to i s vlakem o 18 vagonech, v nichž byl uložen
zlatý poklad.
Dne 24. prosince 1919 nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk
na Sibiři generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly i
ochranu tohoto vlaku. Legionáři se tak znovu ocitli v bezprostředním
kontaktu s carským zlatem.
O necelý měsíc později, 22. ledna 1920, se v Irkutsku zmocnil
vlády Revoluční výkonný výbor. Jeho představitelé přišli k
25
československým legionářům s návrhem:
Zaručí jim odjezd na východ, dále do
Vladivostoku, když předají ruský zlatý
poklad…
Dne 7. února je podepsána dohoda.
Ve stejný den je v Irkutsku popraven
zajatý admirál Kolčak.
Prvního března 1920 dochází k předání
ruského zlata. Údajně šlo o jednu třetinu
původního množství, které odcestovalo z
Kazaně v srpnu 1918.
Podle již vzpomínaných sovětských
historiků to bylo způsobeno mimo jiné tím,
že s pokladem velmi marnotratně zacházel
admirál Kolčak a také jej „rozkrádali
takzvaní spojenci“, kteří Kolčakovi prodávali
zbraně a munici za přemrštěné ceny ve zlatě.
V této souvislosti stojí za pozornost, že za
zbraně a střelivo se platilo zlatem. V dalších
kapitolách se dočteme, že tomu tak bude i ve
druhé světové válce. Zlato, jako univerzální
platidlo, získává totiž mimořádnou důležitost
právě v době válek…
A ještě jedna věc stojí za zmínku. Dne 13.
února 1920, tedy už po
podepsání dohody mezi
legionáři a ruskou
stranou, posílá dr.
Edvard Beneš, v té
době už čerstvý ministr
zahraničí
Československé
republiky, dopis vedení
26
našich legií. Doslova píše: „Spojenci by rádi viděli, kdyby byl
zachráněn vlak se zlatým pokladem ruským. Je-li dosud ve vaší
moci, pokuste se odvézt jej do bezpečí, eventuálně do Čech.“
My ovšem víme, že to v této době už možné nebylo.
V době předání ruského zlata se řešila i otázka krádeže, zjištěné
14. ledna 1920. Bylo to v době, kdy vlak byl pod kontrolou smíšené
československo-ruské stráže. Ztratit se mělo 13 beden zlata. Za
zloděje byli označeni někteří členové ruského strážního oddílu, kteří
se vzápětí ocitli ve vězení. Následné vyšetřování však nebylo
dovedeno do konce…
V duchu toho, co bylo řečeno předchozími řádky, odpovídal v
roce 1925 na interpelaci poslance Rudolfa Lodgmana právě ministr
zahraničí dr. Edvard Beneš. Připomněl mimo jiné, že ruské zlato
cestovalo do Kazaně zapečetěné, pod dozorem ruských státních
úředníků. Popisoval, za jakých okolností „zatímní všeruská vláda
(direktorium)“ požádala československé vojsko o „poskytnutí vnější
vojenské ochrany“.
Beneš také podrobně osvětlil, jak došlo počátkem roku 1920 k
předání zlata ruským vojenským oddílům. „Předání se účastnili také
zástupci místních obyvatel… U vagonů zjištěna neporušenost starých
plomb přivěšených ruskými úřady v Omsku, přidány nové plomby
velitelství spojeneckých vojsk, podrobně pak prohlídky dvou vagonů,
provedené na zkoušku namátkou, bylo zjištěno, že počet bedniček a
pytlíků se zlatem v nich obsažených se shoduje s počtem udaným v
aktuálním stavu kontroly v Omsku. K vlaku se zlatem postavena pak
podle rozhodnutí vysokých komisařů spojeneckých stráž z oddílů
těch národů, které je tam měly. Bez této ochrany bylo by zlato
pravděpodobně rozkradeno, jak svědčí případy pokusů o vyloupení
pokladů cizími živly na cestě transportu…“ Dr. Beneš pak znovu
připomíná vyloupení 13 bedniček zlata na stanici Tyreť – „v době,
kdy transport ochraňovala ruská stráž“. (Byla to ale československoruská
stráž – pozn. S. M.)
Ovšem, jak Beneš přiznává, při prohlídce bedniček se zlatem se
ukázalo, že jistá část z nich má poškozené pečetě. Komise to
vysvětlila několikerým převážením a překládáním zlata. Vrchní
27
pokladník N. P. Kubalko prohlásil, že „je to následek otvírání
bedniček při ověřování“. Při další prohlídce se ukázalo, že poškozeny
byly některé pytlíky se zlatem – podle závěru komise zásluhou změn
teploty a nepříhodných podmínek uložení.
Podle dochovaných dokumentů předali českoslovenští legionáři
všechny vagony s ruským zlatem. Celkem 1143 bedniček a 1678
pytlíků se zlatem. „Plomby a vagony byly shledány – až na zmíněné
nesrovnalosti – v pořádku a ochranu zlata přejal ruský oddíl, 7. rota
irkutského sovětského strážního pluku.“
Zároveň od vagonů odešla poslední legionářská stráž, kterou
tvořili příslušníci 2. kulometné roty 10. pluku. Poslední
československý vlak, šlo o
příslušníky kulometného
praporu 10. pluku, odjel z
Irkutska 1. března 1920 –
po 19. hodině…
V závěru své odpovědi
na interpelaci poslance
Rudolfa Lodgmana dr.
Beneš ještě připomněl, že
podobné invektivy o
údajném odcizení ruského
carského pokladu otiskl i
londýnský týdeník The
Economist (30. 5. 1925). Proti tomuto článku se však ohradili
tehdejší představitelé československé Legiobanky a obsáhle
vysvětlili, jakým způsobem byl kapitál této banky opravdu vytvořen.
Když už jsme u Legiobanky, stojí za to vrátit se k již vzpomínané
studii Vlastimila Vávry. Poměrně obsáhle popisuje, jak vedení našich
legií vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska – Technické oddělení
(TECHOD). Podle autora šlo o obchodní a podnikatelský orgán,
který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami,
nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu,
kožešiny, kaučuk… Zařizoval také lodní dopravu legionářů do vlasti.
Duší tohoto podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení
28
legií František Šíp. Vlastimil Vávra cituje jeho dopis z 5. 11. 1919,
adresovaný vojenskému vedení:
„Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš
známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku,
dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů…“
Podle autora však „kovový poklad“ není totožný s ruským státním
pokladem. Pisatel vychází z logického závěru, že by o něm František
Šíp nepsal tak otevřeně a nezmiňoval by se o celních poměrech.
Zřejmě šlo tedy o drahé kovy získané legionářským podnikáním.
Tím spíše, že už v prosinci 1919 byla na Sibiři zřízena Banka
československých legií – s cílem obchodně disponovat úsporami
československých
legionářů. Nutno říci, že
tato banka navázala
finanční spojení s
Preissovou Živnobankou.
Kdo ví, o jaké
choulostivé transakce šlo…
Ledacos ale prozradí
uchovaný dokument ze
štábu 1. divize. Píše se zde
o utajovaném převozu 750
beden na lodi Sheridan z
Vladivostoku do Terstu. K
tomuto převozu došlo v létě
1920. Z Terstu byl tento náklad přepraven do Československa „v
sanitním vlaku – pod postelemi vojáků, označených za duševně
choré…“.
Vlastimil Vávra ještě cituje další dopis zmíněného Františka Šípa,
který se později stal hlavním ředitelem Banky československých
legií v Praze.
František Šíp – 13. dubna 1920 – psal svému strýci: „… ulovil
jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagonů
stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostati lokomotivu a pak bylo
pozdě. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v
29
drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu 3 bedničky
různými loděmi…“
Kam se tedy podělo chybějící zlato z ruského zlatého pokladu?
Viktor Čerepachin – o jeho článku již byla řeč – zastává stanovisko,
že se jím částečně obohatili českoslovenští legionáři. Na druhé straně
však přiznává chyby v příslušných dokladech; nepopírá rozhazování
zlata admirálem Kolčakem a dodává, že část tohoto zlata skončila
rovněž v Japonsku, Francii, Švédsku, Velké Británii – tyto státy měly
totiž v Rusku své vojáky či civilní zástupce.
V pražském Vojenském ústředním archivu existuje doklad o tom,
že naši legionáři předali Rusům 18 vagonů zlata. Předáním zlatého
pokladu sovětské vládě byl pověřen Antonín Mikuláš Čila, pozdější
brigádní generál a autor československých vojenských předpisů.
Přestože se dožil požehnaného věku (zemřel v Praze 31. května 1983
ve svých sto letech), podrobnější svědectví o své zlaté misi
nezanechal.
Otázka ruského zlatého pokladu je tedy stále otevřená. I když, po
tom všem, co o úloze našich legionářů v souvislosti s ruským zlatem
už víme, je pravděpodobné, že prostředky Legiobanky vzešly spíše z
podnikatelských aktivit oddělení TECHOD, ať už na tyto aktivity
máme názor jakýkoliv.
Legendy o tom, jak legionáři kradli ruský zlatý poklad, vzešly
pravděpodobně z tajemné cesty sanitního vlaku, kdy se pod
postelemi duševně chorých skrývaly bedničky s neznámým
obsahem…
Těžko dnes s odstupem doby odhadnout, jak byl s vysvětlením dr.
Edvarda Beneše spokojen Rudolf Lodgman von Auen. Podle toho,
co o něm víme z přepisů jednotlivých vystoupení v Národním
shromáždění, je zřejmé, že měl přinejmenším výhrady…
V příštích letech bude ovšem kariéra pana Lodgmana stoupat. A
to přestože v třicátých letech bude považovat vůdce sudetoněmeckého
hnutí Konráda Henleina za nepřijatelného člověka. (Po
válce si to bude přičítat k dobru – pozn. S. M.)Ovšem vstup
nacistické armády do československého pohraničí v roce 1938
okomentuje pan Lodgman nadšeným telegramem odeslaným
30
Hitlerovi:
„V den vstupu německých vojsk do Teplic-Šanova Vás z celého
srdce zdravím, můj Vůdce, jako zástupce říše. Děkuji prozřetelnosti,
že mi bylo umožněno prožít tento den, v jehož příchod jsem doufal
již od svého mládí a v který jsem posledních dvacet let věřil přes
kolem panující malomyslnost. Zrada na právu sebeurčení pro
německý národ mohla být pomstěna jen jím samým. Vy, můj Vůdce,
jste nám dal otčinu a vlast, německému lidu sebevážnost a víru v
nacionální ideu, Evropě jste však ukázal cestu, bez které by byla
vydána napospas nepředstavitelnému ničení. A nemohu nechat přejít
den našeho osvobození, aniž bych vzpomněl svého i Vašeho
zesnulého přítele a spolubojovníka Hanse Knirsche, který až do své
smrti věřil v Německo a jeho poslání, můj Vůdce. Ve vzpomínce na
něj posílám tento pozdrav.“ (Herde, G., Stolze, A.: Die
Sudetendeutsche Landsmannschaft, Köln 1987.)
31
VE STÍNU HÁKOVÉHO KŘÍŽE
Někdejší poslanec československého
Národního shromáždění Rudolf Lodgman von
Auen, který svého času zastupoval na půdě
československého parlamentu Německou
nacionální stranu (DNP) a který také tvrdil, že
českoslovenští legionáři ukradli v Rusku
„obrovské množství zlatého carského
pokladu“, předznamenal vlastně už v minulé
kapitole nejenom další osudy naší země v
příštích letech, ale také osudy našeho
měnového zlata.
Dne 30. ledna 1933 se Adolf Hitler stává v
Německu novým říšským kancléřem.
Třiačtyřicetiletý rodák z hornorakouského městečka Braunau na řece
Innu, svého času málo úspěšný výtvarník, kterého ještě 27. ledna
1933 říšský prezident Hindenburg pohrdavě nazval rakouským
frajtrem, přijal tuto poctu, jak je patrné z rozsáhlé memoárové i jiné
literatury, která se touto událostí zabývá, s neskrývaným nadšením.
A nejenom on. Joseph Goebbels, v té době „pouze“ vůdce
berlínských nacionalistů, v rozhlasovém projevu ještě té noci řekl:
„Nedomnívám se, že boj je ukončen. Zítra ráno začneme s novou
prací a s novým bojem. Jsme pevně přesvědčeni, že nadejde den, kdy
v Německu nepovstane jen nacionálněsocialistické hnutí, ale celý
národ. Kdy se tento národ rozpomene na své prahodnoty a nastoupí
pochod do své budoucnosti. Plným právem je možno říci: Německo
se probouzí!“
A Hitler, ještě před budovou říšského kancléřství, pronese
památnou větu: „Již nikdy mne odtud nedostane žádná moc na
světě!“
Zároveň s nástupem Adolfa Hitlera sílí také odpor německých
obyvatel v československém pohraničí vůči Československu.
Po roce 1918 žilo v Československu přes tři miliony německých
občanů, to je asi 23 procent z tehdejšího celkového počtu obyvatel. Z
32
četných historických prací i ze vzpomínek pamětníků, jak u nás, tak i
v Německu, je zjevné, že většina Němců se s novou republikou
odmítala smířit. Je však třeba otevřeně říci, že příčiny tohoto stavu
byly i na naší straně.
Podle Bořivoje Čelovského („Mnichovská dohoda 1938“)
nastoupila v roce 1919 Praha ve své národnostní politice ne zrovna tu
nejlepší cestu. Ústavu republiky
schválil nezvolený parlament bez
účasti sudetských Němců a jiných
národnostních menšin. Byl to
symptom a současně obrovská zátěž
pro příští menšinovou politiku Prahy.
Dalo by se hovořit třeba o
hospodářské krizi, která přinesla bídu
také do pohraničních oblastí. A citelně
zasáhla hlavně sudetské Němce, kteří
to považovali za neschopnost
československého státu řešit
neutěšenou hospodářskou situaci.
Ovšem na druhou stranu měli
sudetští Němci v ČSR plná menšinová
práva. Chybělo jim však (Miloslav
John, „Čechoslovakismus a ČSR
1914-1938“) „dřívější nadřazené
postavení“. Zřizování českých
menšinových škol a činnost českých
spolků v oblastech, kde se cítili být
pány, označovali za neslýchaný
národnostní útlak, potlačování
odvěkých německých práv a za
násilnou čechizaci. Odvolávali se kvůli tomu dokonce až ke
Společnosti národů v Ženevě…
V té době dominovala mezi sudetskými Němci Deutsche
nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNS-AP), kterou už v roce
1907 založil Rudolf Jung, v letech 1920 až 1933 poslanec
33
československého parlamentu.
V roce 1933 se další z čelných představitelů DNSAP Hans Krebs
rozhodl společně s nejbližšími spolupracovníky stranu rozpustit. To
bylo proto, že už předtím uzavřel, s požehnáním Adolfa Hitlera,
který vyhrál v Německu volby a byl jmenován říšským kancléřem,
dohodu s učitelem tělocviku v Aši Konrádem Henleinem. Ten totiž
tři dny před oficiálním rozpuštěním DNSAP vydal známé prohlášení
k založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty (Sudetendeutsche
Heimatsfront). Dne 4. 4. 1935 změnilo toto hnutí název na
Sudetendeutsche Partei (SdP).
Tato strana získá záhy ve volbách nečekaný úspěch. Dosáhla 1
249 497 hlasů, což je 67,2 procenta z celkového počtu německých
hlasů v Československu. Strana tak získává křesla pro 44 poslanců a
26 senátorů.
Její tažení, jehož cílem bude nepokrytě proklamované rozbití
Československa – dosažené mnichovskou dohodou v osmatřicátém
roce –, může tedy začít…
V dalších letech poroste také aktivita ozbrojených oddílů
sudetských Němců. Pokud si dnes, s odstupem času, vezmeme k ruce
ověřené statistické údaje, zjistíme, že do 24. září 1938 uskutečnil
Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor) na 300 vpádů z
Německa na naše území, při nichž způsobil republice značné
materiální škody a zavlekl na 2000 našich občanů do nacistického
Německa. Obranu Československa zaplatilo v téže době svými
životy 110 vojáků a příslušníků Stráže obrany státu a dalších 50 jich
bylo zraněno.
V této nevyhlášené válce padlo (Český antifašismus a odboj,
slovníková příručka) pak od září 1938 do 15. ledna 1939 při výkonu
služby, v boji proti nacistům, ale i beckovským a horthyovským
teroristům celkem 262 vojáků a příslušníků Stráže obrany státu a 315
mužů bylo raněno…
Ale vraťme se zpátky zhruba do poloviny třicátých let. Vedení
tehdejší Národní banky československé si velmi dobře uvědomovalo
narůstající nebezpečí ze strany hitlerovského Německa.
34
Není divu, že právě v těchto letech rostly zásoby
československého zlata deponovaného v zahraničí. Zejména ve
Velké Británii.
A tak se bezprostředně před Mnichovem nacházelo v bankovních
trezorech 96,6298 tuny československého zlata. (Jde o údaj Národní
banky československé k 15. září 1938 – pozn. S. M.) Většina našeho
zlata byla uložena v zahraničí, ve Velké Británii, ale například i ve
35
Švýcarsku a Belgii. Tato místa považovali naši představitelé za
nejbezpečnější.
Jak se však v průběhu příštích let mělo ukázat, tak bezpečná
místa, alespoň pro náš zlatý poklad, to zase nebyla…
Nejvíce zlatých rezerv mělo Československo uloženo –
prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby v Basileji – v
londýnské Bank of England.
Pár slov o Bance pro mezinárodní platby. Tato banka (Bank for
International Settlements – BIS) vznikla v lednu 1930. Jejím hlavním
cílem bylo ulehčit mezinárodní transfery financí. Měla být zcela
nezávislá – aby se takzvaně odpolitizovaly pokračující platby
válečných reparací a splácení půjček.
V březnu 2000 vyšel v Central Europe Review článek britského
historika Martina D. Browna, který se zde zabýval osudy zlatého
pokladu Československa. Zmínil se tu rovněž o postupném
přemísťování československého zlata, v souvislosti s nacistickým
nebezpečím, do zahraničí. Podle Browna to bylo také dáno
„pochybnou vírou“ Edvarda Beneše v nedotknutelnost
mezinárodních institucí v meziválečném období, než jen samotnou
spolehlivostí banky BIS. Podle Browna byla Benešova víra
„pošetilá“, protože, jak se posléze ukázalo, tyto mezinárodní instituce
se „podřizují vůli velmocí, a nikoliv mezinárodnímu právu“.
Mnichovská dohoda ze dne 29. září 1938, kterou bez účasti
Československa podepsali, Adolf Hitler, Benito Mussolini, Arthur
Neville Chamberlain a Edouard Daladier, znamenala nejenom
porážku Masarykovy republiky, ale i počátek hluboké hospodářské
destrukce našeho státu.
Signatáři mnichovské dohody se netajili nadšením. Včetně
zástupců Velké Británie a Francie, tedy našich spojenců.
Bořivoj Čelovský v knize „Mnichovská dohoda 1938“ popisuje
nadšení pánů Chamberlaina a Daladiera: „Čestná stráž má ,k poctě
zbraň!’, bubny víří, dav zdraví státníky hlasitým ,Heil!’.
Při jejich cestě do hotelu zdraví Mnichované vysoce postavené
anglické a francouzské hosty nadšeně a srdečně. Hotely obou
státníků obyvatelstvo Mnichova oblehlo a házelo jim květiny; oba
36
vyhověli jeho přání a vyšli na balkony.
Chamberlain byl zjevně dojat. Daladier děkoval se slzami v očích.
To byl počátek všeobecného nadšení, které brzy zachvátilo celý svět.
Nakonec přesvědčilo i západoevropské státníky a mnohé další
upevnilo ve víře, že Mnichov byl vlastně velký úspěch…“
Koho by tehdy zajímalo, že v odstoupených pohraničních
oblastech Československa, které rozhodnutím mnichovské dohody
připadly nyní hitlerovskému Německu, žilo i na 800 000 Čechů,
které z velké části čekalo potupné vyhnání z jejich domovů!
Zhruba jedna třetina tehdejšího Československa se ocitla pod
správou nacistického Německa. Němci zabrali asi 28 000 kilometrů
čtverečních našeho
území.
Prezident Edvard
Beneš byl nucen
abdikovat. Ve svém
rozhlasovém projevu na
rozloučenou řekl:
„Všecko to bude jednou
soudit historie a
rozhodne spravedlivě.
Řeknu jen to, co cítíme
bolestně všichni: oběti,
jež od nás byly tak
důrazně žádány, jsou
neúměrné a nejsou spravedlivé. Národ toho nikdy nezapomene, i
když to nese s důstojností, klidem a sebevědomím, jež budí obdiv
všeobecný. Je v tom vidět sílu národa a mravní velikost jeho synů a
dcer…“ V závěru pak Edvard Beneš ještě řekl: „Končím výrazem
opravdového přesvědčení, výrazem své hluboké víry ve věčnou sílu a
pevnost našeho národa, v jeho energii, houževnatost, vytrvalost a
hlavně v jeho víru v ideály lidskosti, v ideály svobody, práva a
spravedlnosti, za něž tolikráte bojoval, za něž tolikráte trpěl a s nimiž
vždycky znovu zvítězil. I já jsem pro ně bojoval. A zůstanu jim
věren. Neopustím také loď v bouři. Věřím naopak, že v této chvíli je
37
taková oběť politicky nutná, i když neznamená, že bych zapomněl
svou povinnost pracovat jako občan a vlastenec dál.“
Po této řeči odjel dr. Edvard Beneš se svou ženou do Sezimova
Ústí a 22. října 1938 odcestovali oba do exilu. Nejprve do Londýna a
odtud později do Spojených států amerických (Francie ho předtím
odmítla), kam Beneše pozvala Univerzita v Chicagu…
V okleštěné zemi se vlády ujali agrárníci, prezidentem se stal dr.
Emil Hácha. Vznikla druhá republika, jejíž mnozí představitelé
otevřeně či skrytě
koketovali s Hitlerem.
Nátlak nacistického
Německa na Česko-
Slovensko sílil. A týkal se
také hospodářských
zájmů tehdejšího
Německa. Nacisté už
tehdy projevovali zájem o
naše zlato a hodnotné
devizy.
Jak uvedl dr. Eduard
Kubů na mezinárodní
konferenci o nacistickém
zlatě v Londýně (1997),
už bezprostředně po
Mnichovu naléhalo
Německo na Národní
banku československou,
aby vydala Deutsche
Reichsbank „zlaté krytí platidel, obíhajících na území obsazeném
německými vojsky“. V zabraném pohraničí bylo postupně staženo
1250,6 milionu Kč v bankovkách a 1502,7 milionu Kč ve státem
vydaných cenných papírech. Po obtížných jednáních, která se
odehrávala pod neustálým nátlakem nacistického Německa, byla
„státovková“ část kompenzována formou „odkupu“ majetku,
patřícího okleštěnému Česko-Slovensku. Šlo zejména o výkup
38
průmyslové účasti pražských bank v pohraničí a o převzetí
československé vojenské výzbroje, o niž měli Němci zájem.
Ovšem „v jednáních o úhradu bankové části stažených platidel
nárokovalo Německo zlato a hodnotné devizy a současně odmítalo
jednat o poměrné části vyjádřené v peněžních příkazech a ve
finančním vyrovnání“. Jak dále uvádí Eduard Kubů, dne 4. března
1939 byli naši představitelé nuceni podepsat s Německem dokument,
na jehož základě bylo 769 milionů Kč kryto československými
nemovitostmi v odstoupeném pohraničí a peněžními půjčkami, které
tam byly poskytnuty. Zbytek pak byl uhrazen zlatem. Toto
československé zlato, více než 14 tun, bylo převedeno na Deutsche
Reichsbank těsně před 15. březnem 1939.
Okleštěná republika byla na kolenou.
39
PŮJČKA PONÍŽENÉMU
Ten dokument je možné objevit ve spisovně českého ministerstva
financí… Velká Británie nabízí poníženému československému
spojenci cosi jako finanční kompenzaci. Půjčku.
Zmíněný dokument vejde později do historie jako mnichovský
úvěr. A bude strašit politiky, ekonomy a diplomaty v obou zemích
ještě desítky let po skončení druhé světové války.
Velká Británie se rozhodla – bezprostředně po Mnichovu –
poskytnout naší zemi mnohamilionovou půjčku (30 milionů liber
šterlinků, které však naše země
měla čerpat postupně) – „k
překonání těžkostí“. Ovšem na
těchto „těžkostech“ se právě Velká
Británie velkou měrou podílela. Z
těchto peněz měly být alespoň
částečně kompenzovány ztráty,
které Československo
mnichovskou dohodou utrpělo.
V knize „Okupované pohraničí
a české obyvatelstvo 1938-1945“
Josef Bartoš uvádí, že kdybychom
okupaci československého
pohraničí posuzovali z čistě
ekonomického hlediska a
izolovaně od celkových záměrů
německého nacismu, museli bychom konstatovat, „že v
hospodářském směru nebyl tento zábor nějakou mimořádně velkou
kořistí. Také říšská vedoucí místa, jak vyplývá ze záznamu
zahraničního úřadu v Berlíně z 20. září 1938, se domnívala, že
hospodářský přínos československého pohraničí, v tomto případě
hlavně v zásobách hnědého uhlí a dřeva, je vyvažován problémy
lehkého průmyslu, hlavně textilu, který je závislý na vývozu; také
zdejší zemědělství nestačí krýt místní potřebu. Zároveň však bylo
zdůrazněno, že v dané situaci jsou ekonomické zdroje sudetských
40
území pro Říši celkově přínosem.“
Autor ale připomíná také skutečnost, že zcela jinak se nám bude
jevit situace, když začneme zkoumat důsledky odtržení pohraničí pro
zbývající československé území. „Republika byla zbavena nejen
velkých hospodářských kapacit, ale podstatně se změnila i těžko po
roce 1918 budovaná rovnováha mezi jednotlivými odvětvími
hospodářství, průmyslu i zemědělství. Některá hospodářská odvětví,
zvláště v oblasti dopravy, byla úplně zmrzačena.“ Již z těchto údajů
je patrné, že okleštěná republika nemohla bez nějaké významné
finanční injekce vůbec existovat.
Velká Británie nám, podle svého rozhodnutí, měla tedy postupně
poskytnout 30 milionů liber. Nakonec šlo o 10 milionů. Z toho 4
miliony měly být „darem“ za odstoupení Sudet. Z této částky měl být
dotován fond pro vystěhovalce, zejména se to týkalo Židů. Ostatně –
zmíněná půjčka byla vázána podmínkou, že v tehdejším Česko-
Slovensku nedojde k diskriminaci židovských občanů… Peníze nám
Britové půjčili na jednoprocentní
úrok.
Do 15. března 1939, kdy začala
okupace Čech a Moravy, jsme z této
půjčky vyčerpali 2,5 milionu liber.
Zbytek, ve výši 3,5 milionu liber,
byl hned po 15. březnu zablokován.
V roce 1940 byl z něho vytvořen
československý fond (Czecho
Slovak financial claims fund), jehož
správou bylo pověřeno britské
ministerstvo financí. Toto
ministerstvo mělo z této částky platit
různé závazky československé vlády
nebo „osob, sídlících nebo
uskutečňujících obchod na území
bývalé ČSR“ vůči britským
věřitelům. Přesněji řečeno – z
prostředků tohoto fondu se měly
41
hradit pohledávky Britů vůči Československu, pohledávky, které
„zmrazila“ německá okupace a samotní Němci. Šlo o různé
neuhrazené faktury, nesplacené úvěry… Československo – coby už
odepsaný stát – nemělo žádnou možnost rozhodovat o tom, které
pohledávky budou hrazeny. Není proto divu, že svou šanci vycítili i
různí spekulanti a podvodníci. Historie zná případ, jehož hlavním
aktérem byl Robert Boothby…
Robert J. G. Boothby se už ve čtyřiadvaceti letech stal poslancem
za Konzervativní stranu. V letech 1924-1929 byl osobním
tajemníkem tehdejšího ministra financí Winstona Churchilla. V roce
1940 byl jmenován ministrem financí v Churchillově vládě.
Boothby, který pocházel ze staré šlechtické rodiny, se – podle
závěru vyšetřovací komise – údajně spojil s několika obchodníky, v
některých případech šlo prý dokonce o spekulanty, kteří obchodovali
na území pomnichovského Česko-Slovenska. Tito podnikatelé žádali
po 15. březnu 1939 odškodnění za neuskutečněné obchody. Boothby
měl prosadit, aby britský parlament schválil, že podnikatelé dostanou
požadované finanční prostředky z nevyčerpaného mnichovského
úvěru… Této situace tehdy chtěli využít, jak už bylo řečeno, někteří
spekulanti. Boothby musel čelit obvinění, že jeden z takovýchto
obchodníků si jmenovaného politika zavázal – údajně vysokou
finanční provizí. Byl z toho skandál a Boothby se ocitl před
vyšetřovací komisí britského parlamentu. Ta posléze vydala zprávu o
tom, že Boothby „poškodil čest parlamentu a konal v rozporu s tím,
co se od člena parlamentu očekává“.
42
Jak se ale ještě později dozvíme, jeho vina nebyla tak docela
jednoznačná…
Buď jak buď – ze zmíněného fondu, který nám po „Mnichovu“
poskytla Velká Británie, bylo posléze vyplaceno přes 2 miliony liber.
Po skončení války nám Britové vyčíslí mnichovský úvěr celkovou
částkou 4,43 milionu liber…
43
DRUHÝ MNICHOV
Dne 14. března 1939 se slovenský sněm usnesl na vyhlášení
samostatného a nezávislého Slovenského štátu – tomu všemu
předcházelo jednání Jozefa Tisa s Adolfem Hitlerem… Tiso byl v
Berlíně přivítán už s poctami náležejícími hlavě státu. Hitler sliboval
záruky hranic Slovenska, ovšem nezapomněl dodat, že pokud se
Slovensko okamžitě neodtrhne, „ponechá události vývoji“.
Několik minut po vyhlášení Slovenského štátu překročila
maďarská vojska hranice kdysi československé Podkarpatské Rusi…
V Čechách se opět rozhořely nacistické provokace. Například už v
noci z 13. na 14. března
podnikne asi 600 Němců
útok na četnickou stanici ve
Stonařově u Jihlavy. Němci
pak stanici demolují a
zmocní se pušek. Při
následné přestřelce mezi
útočníky a českými
policisty je zastřelen jeden
československý civilista.
Dva policisté jsou těžce
zraněni.
Za této atmosféry udělal
dr. Emil Hácha, bývalý prezident Nejvyššího správního soudu,
řečeno slovy Jamese Poola (Tajní spojenci Adolfa Hitlera 1933-
1945) „fatální chybu, požádal o setkání s Hitlerem“…
Říšský kancléř si však dává na čas. Emila Háchu a ministra
zahraničí Františka Chvalkovského přijme až po půlnoci, tedy už 15.
března.
Vyděšený Hácha třesoucím se hlasem pronese, že je moc rád,
když má tu čest poznat nejmocnějšího státníka Evropy. Vždy prý po
tomto setkání toužil. „S nadšením jsem pročítal vaše myšlenky.“
Hitler si pak vezme slovo. Začíná mluvit tiše, hlas ovšem stále
zvyšuje. A pak to přijde: „Dnes ráno v šest hodin překročí německé
44
vojsko československé státní hranice. Narazí-li na odpor, bezohledně
jej zlomí. Mé rozhodnutí je nezměnitelné.“
Hácha se zhroutí. Hitlerův osobní lékař profesor Theo Morell
musí přispěchat s injekcí.
Hácha se na chvíli vzpamatuje, ovšem jen do té doby, než mu
říšský maršál Hermann Göring s úsměvem začne říkat, že by mu
bylo nesmírně líto, kdyby prý musel bombami zničit krásnou Prahu.
Pak už zbývá podepsat příslušné listiny…
Osud Čech a Moravy byl zpečetěn. Nacistický vůdce vzal zemi
„pod svou ochranu“…
Avšak už několik dnů před těmito událostmi svolal říšský maršál
Hermann Göring důležitou poradu. Jejími účastníky byli: zvláštní
zplnomocněnec říšského ministerstva hospodářství Hans Kehrl, dále
hospodářští a finanční odborníci Hans Wohltat, baron
Lüdingshausen, Walter Pohle, Karl Hasche, Kruppův zplnomocněnec
Hans Eltze.
„Pánové,“ oslovuje přítomné zjevně dobře naložený Göring,
„vaším úkolem bude hned po příchodu našich vojsk do Prahy dát se
rovnou do práce. Vy, pane Kehrl, zaujmete i se svou skupinou místo
v Národní bance. A především – zjistíte přesné množství
československého zlata. A vy, pane Wohltate, se postaráte o to, aby
se československé zlato, které je, jak víme, uložené v Bank of
England, dostalo co nejrychleji do naší Říšské banky.“
Göringovo slovo – už také proto, že v této době vedl Úřad pro
čtyřletý plán – bylo pro ostatní závazkem. Proto také musel být jeho
rozkaz bezezbytku splněn.
Už ráno 15. března 1939 přicházejí s prvními německými
jednotkami do Prahy také zástupci nejvýznamnějších
říšskoněmeckých bank – Deutsche Bank a Dresdner Bank. Cílem
bylo připravit si dobré výchozí pozice k rychlému průniku do
finanční a průmyslové struktury českých zemí. Tyto pozice si ovšem
tyto banky začaly připravovat už bezprostředně po Mnichovu;
zaměřily se zpočátku na získání filiálek pražských bank, působících
na území, které jsme museli na podzim osmatřicátého roku postoupit
Německu.
45
Vše se podařilo podle předpokladů. Náš známý Hans Kehrl,
generální referent na říšskoněmeckém ministerstvu hospodářství, si
mohl mnout ruce.
A s ním ostatní nacisté.
Vždyť hospodářství českých zemí mělo mít pro nacistické
Německo, které žilo přípravami na válku, mimořádnou cenu.
Adolf Hitler ve svém projevu předneseném v říšském sněmu
uvedl, že okupací českých zemí třetí říše získala mimo jiné 2175
polních děl, 469 tanků, 500 protiletadlových zbraní, 43 000
kulometů, 1 090 000 pušek, 114 000 revolverů, zhruba jednu
miliardu nábojů a tři miliony protiletadlových granátů. Tyto zbraně,
včetně střeliva by stačily k vyzbrojení zhruba třiceti divizí, to
znamená asi poloviny tehdejšího wehrmachtu! Ukořistěná děla
představovala obzvláště významnou položku, protože právě
československá těžká dělostřelecká technika patřila k
nejmodernějším zbraním v Evropě a právě tady bylo Německo
nejvíce zranitelné… (Údaje pocházejí z knihy Jamese Poola Tajní
46
spojenci Adolfa Hitlera 1933-1945.)
Němce však zajímal nejenom český zbrojní průmysl, ale také
průmysl těžký a hutní, jenž podle úvah Hermanna Göringa měl
pomoci kapacitně přetíženým říšskoněmeckým provozům, týkalo se
to hlavně metalurgie… Göring si vyhradil právo rozhodovat o všech
zásadních hospodářských otázkách
protektorátu.
Jak ovšem už víme, tlustý maršál Göring,
který si nadevše zamiloval požitkářský
způsob života, aby se mohl obklopovat
vzácnými věcmi, měl zálusk hlavně na
československé měnové zlato.
Pro zajímavost, abychom si lépe
uvědomili Göringův vztah hlavně k vzácným
šperkům, nahlédněme do deníku někdejšího
ministra italské fašistické vlády a zetě Benita
Mussoliniho, hraběte Galeazza Ciana.
Následující zápis pořídil poté, co se v Římě
sešel právě s Hermannem Göringem: „Při
obědě mluvil Hermann Göring jen o svých
špercích. Na rukou měl skutečně nádherné
prsteny… Svěřil se, že si hraje s drahokamy
jako dítě s kuličkami. Občas – jako například
teď cestou do Říma – ho přepadne zvláštní
nervozita.
Jeho pobočníci znají lék. Přinesou malou
vázu s diamanty. Göring je vysype na stůl,
odhaduje jejich cenu, promíchává je – a tím znovu získá dobrou
náladu…“
Co se týče československého zlata, je prokázáno, že Göring a
další nacističtí představitelé po něm prahli ještě před březnovou
okupací. A tak počátkem března 1939, tedy ještě před okupací, jak už
bylo ostatně uvedeno, podlehlo Česko-Slovensko výhrůžkám a
47
převedlo na Deutsche Reichsbank, kromě
deviz za 15 000 000 Kč, také požadované
zlato. Více než 14 tun. (Přesně 14 536 kg
zlata, které mělo cenu 466 milionů korun
čili tehdejších 15 milionů dolarů.)
To byl však teprve začátek…
Nedlouho po Hansi Kehrlovi se v
Praze objevil také Friedrich Müller.
Deutsche Reichsbank ho vyslala do
Národní banky československé (za
okupace bude přejmenována na Národní
banku pro Čechy a Moravu) jako svého
zvláštního pověřence.
Do Národní banky československé
pak přišel ještě další pověřenec. Herbert
Winkler. Stal se vedoucím devizového
referátu této banky.
Devizový referát Národní banky pro
Čechy a Moravu se stal rezidenturou nacistických tajných služeb.
Vládli tu němečtí komisaři, vesměs čestní spolupracovníci SD
(sicherheitsdienst), abwehru a gestapa. Okupační moci sloužili však i
mnozí čeští pracovníci banky. V letech 1939 až 1945 nacisté založili
značné množství evidenčních karet (Führngskartei) se jmény českých
zaměstnanců, kteří okupačním úřadům poskytovali jakoukoli pomoc,
především informace… Hlavním úkolem devizového referátu bylo
urychleně začlenit český finanční aparát do rozsáhlého německého
zbrojního programu…
Nacisty zajímá nejvíce zlato. Už také proto, že horečné zbrojení
nebezpečně snížilo stav zlata a hlavně deviz v samotné Deutsche
Reichsbank.
Zlato, právě v této době, je v Evropě čím dál žádanější. Pro
Německo je například vítaným zdrojem pro nákup a dovoz
strategických surovin. Na počátku devětatřicátého roku mělo totiž
Německo ve srovnání s USA, Velkou Británií, Francií, Itálií a
48
dalšími státy velmi málo zlata – jen za 17 milionů zlatých dolarů,
zatímco například USA měly zlato v hodnotě 8126 milionů a Francie
za 1435 milionů.
Dne 18. března 1939 dostává vedení Národní banky
Československé příkaz, aby československé zlato, uložené
prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby v Basileji u Bank of
England, bylo převedeno na účet Deutsche Reichsbank (Říšské
banky).
Podle příspěvku dr. Eduarda Kubů na londýnské konferenci o
nacistickém zlatu (1997) Friedrich Müller údajně přinutil pod
hrozbou zastřelením ředitele Národní banky Františka Peroutku a
Josefa Malíka k tomu, aby sepsali a vypravili dva příkazy k převodu
československého zlata, uloženého ve Velké Británii. Jeden z nich,
adresovaný Bank of England do Londýna, požadoval předisponování
26 793,7 kilogramu zlata Bance pro mezinárodní platby v Basileji.
Druhý příkaz požadoval, aby
basilejská banka převedla 23 087,3
kilogramu z depozita 28 309,3
kilogramu vedeného u Bank of
England na účet Deutsche Reichsbank
u téže banky. Poněkud jiný pohled
má na tuto událost Vít Smetana
(„Británie a československé zlato“).
Nepochybuje sice o tom, že na oba
ředitele byl činěn nátlak, „nicméně
hrozbu okamžité popravy relativizuje
fakt, že Malík s Peroutkou dokázali
odkládat odeslání příkazů formou
dopisů… a učinili tak až po
telegrafickém ujištění a potvrzení
Říšské banky, že zlato bude
uloženo stejným způsobem jako
dosud, volně k dispozici Národní bance
československé, a že vlastnická práva
posledně jmenované nebudou
49
transferem poškozena.“
A dodejme ještě, že Friedrich Müller opravdu nemohl v březnu
1939 ředitele Národní banky k čemukoliv nutit – do protektorátu
totiž přišel až v srpnu 1939…
Je ale zjevné, že tehdejší představitelé Velké Británie moc dobře
věděli, že příkaz k transakci podepisovali oba ředitelé Národní banky
pod nátlakem. Úředník Národní banky František Blažek na tuto
okolnost upozornil, při tajné schůzce, tehdejšího britského
velvyslance v Praze.
Dva další čeští odbojáři informovali o vynuceném převodu zlata
rovněž francouzské velvyslanectví v Praze.
Nic se však nestalo, a tak 20. března 1939 bylo více než 23 tun
československého zlata vydáno nacistům. Ti okamžitě tuto zlatou
injekci využili k nákupu dalších strategických surovin. Věděli dobře,
co dělají. Ve hře už bylo napadení Polska.
Vše proběhlo v tajnosti…
Dalších osm týdnů se nic neděje. Ovšem 18. května 1939
vybuchne bomba. V listech Financial News a Daily Telegraph
vycházejí články o transferu československého zlata.
V prvním případě Paul Einzig, autor zasvěcených ekonomických
komentářů, který se v příštích letech bude problémem
československého zlata velmi intenzivně a kvalifikovaně zabývat –
však o něm ještě uslyšíme –, tvrdil, že britská vláda se v případě
československého zlata rozhodla obejít nedávno přijatý zákon o
zablokování československých účtů…
Je z toho skandál. Bývalý premiér Lloyd George žádá od vlády
vysvětlení. Ministr financí John Simon se ocitá pod palbou dalších
významných osobností.
Je to hlavně „zarputilý buldok“ Winston Churchill, který 26.
května hovoří v Dolní sněmovně o „veřejné pohromě, kterou je
předání 6 milionů liber šterlinků českých peněz do rukou těch, kdo
rozbili a zničili Československo…“ Winston Churchill, který dobře
ví, že válka je už na spadnutí, úctyhodným britským poslancům říká:
„My se tady zabýváme tím, že povoláme náš lid do armády, vyzveme
jej k tomu, aby přijal novou formu vojenské služby; platíme tady
50
daně v gigantickém měřítku proto, abychom sami sebe chránili.
Pokud je v téže době náš vládní mechanismus tak neohrabaný, že
těchto 6 000 000 liber ve zlatě může být předáno nacistické vládě v
Německu, která si jen přeje je použít a jenom je používá stejně jako v
případě všech zahraničních
měn ke zvýšení svého zbrojení,
pokud tyto peníze mají odejít z
našich rukou, aby se za
určitých okolností vrátily ještě
rychleji, než odešly, pak to
zcela zesměšňuje úsilí, které
náš lid vyvíjí na všech frontách
i na všech místech, aby zajistil
národní obranu a zmobilizoval
veškerou sílu země.“
Podle Víta Smetany měl
Winston Churchill informace o
československém zlatém
pokladu přímo od Jana
Masaryka. A byl to právě Jan
Masaryk, který později
několikrát připomněl jiná slova
Winstona Churchilla, věnovaná
československému zlatu:
„Úspory nešťastného a
porobeného lidu jsme vydali
německému agresorovi. Je to
druhý Mnichov…“
Debata o československém
zlatě pokračovala mezi
britskými politiky i publicisty i
v dalších týdnech.
Vzpomínáte si na Roberta J. G. Boothbyho, který, podle
parlamentní vyšetřovací komise, prosadil, údajně pod vlivem toho, že
si ho „zavázal jistý spekulant, aby britští podnikatelé, kteří měli
51
pohledávky v někdejším Československu, dostali své peníze z
takzvaného mnichovského úvěru, určeného zejména na pomoc
uprchlíkům…“? Právě ale v této době se Boothby zařadil mezi
výrazné kritiky vydání československého měnového zlata
nacistickému Německu. Podle historika Víta Smetany („Británie a
československé zlato“) zdůraznil Boothby ještě na půdě parlamentu
fakt, že tehdejší ministr financí John Simon o této transakci nevěděl.
„Že se guvernér (autor měl na mysli šéfa Banky pro mezinárodní
platby – pozn. S. M.) ministru financí nezmínil o transferu pěti či
šesti milionů liber, bylo podle Boothbyho prostě neuvěřitelné.“
Vít Smetana se rovněž vrací k údajným „čachrům“ Boothbyho s
mnichovským úvěrem a tuto verzi odmítá. To, že Boothby odstoupil
v roce 1942 ze své funkce ministra výživy a z funkcí dalších,
považuje Smetana za následek „křivého nařčení z defraudace čs.
zlata a následné tiskové kampaně…“ (Pro zajímavost ještě dodejme,
že po válce Boothby působil například
ve stanici BBC a v roce 1958 získal
titul barona…)
Faktem je, že tehdy, po vydání
československého měnového zlata, se
ministr financí John Simon ocitl pod
velikým tlakem, a byl proto nucen
označit transfer za „politováníhodnou
událost“. Dokonce prohlásil, že on sám
lituje, že vůbec k této akci došlo. V
mimořádně kritickém tónu psal své
články na téma československého zlata
vzpomínaný Paul Einzig. V jednom
svém článku dokonce uvedl, že celý
transfer se odehrál v důsledku
politického tlaku Berlína.
Za hlavního viníka vydání části
našeho zlata byla nejčastěji označována
basilejská Banka pro mezinárodní
platby.
52
Na konci června se od celé transakce distancoval francouzský
ministr zahraničí Georges Bonnet.
Československý zlatý poklad se 11. července dostal dokonce na
pořad jednání ve Sněmovně lordů. Joseph Montague Kenworthy,
baron Strabolgi, někdejší námořní důstojník a ve Sněmovně zástupce
labouristické opozice – jak
uvádí Vít Smetana –
působivě zpochybnil
obvyklé vládní argumenty
o bankovní morálce, etice
mezinárodních financí…
když zdůraznil, že ředitelé
Národní banky
československé po invazi
do Česko-Slovenska
nejednali svobodně, nýbrž
pod nátlakem. Přitom uvedl
tři případy, kdy se za
podobných okolností
jednotlivé britské banky
rozhodly uložené finanční
fondy svým klientům
nevydat. Šlo například o
ruské vklady v několika
bankách, o vklad španělské
centrální banky ve výši
1,25 milionu liber v době
občanské války a rakouské
vklady v Londýně po
anšlusu…
Lze říci, že léto devětatřicátého roku bylo ve Velké Británii ve
znamení československého zlata. Články na toto téma vycházely v
nejprestižnějších britských listech. Informace o převodu
československého zlata nacistům se objevovaly i v jiných západních
zemích, dosud neporobených Hitlerem. O zlatém pokladu okupované
53
země se hovořilo i ve Spojených státech amerických. Pro spoustu lidí
byl fakt vydání více než dvaceti tun zlata nacistům neuvěřitelnou
informací. Pro leckoho to byl šok.
A šok to byl zejména pro někdejšího československého prezidenta
dr. Edvarda Beneše.
54
CO MI VYPRÁVĚL TAJEMNÍK
55
Je jaro 1990. Navštěvuji prostorný dům, který má za sebou
zajímavý osud. Svého času v něm žil hrdina druhé světové války,
armádní generál Karel Klapálek. Po jeho smrti tu bydlela, společně s
manželem, jedna ze dvou generálových dcer.
V době mé návštěvy tu pobývá ještě jeden vzácný host, který sem
právě dorazil ze Spojených států amerických. Po více než čtyřiceti
letech. Je to bratr manžela někdejší slečny Klapálkové.
A tak mám možnost poznat bělovlasého, inteligentního a
usměvavého muže, o němž vím, že po dobu šesti let, v letech 1939 až
1945, působil jako osobní tajemník Edvarda Beneše.
Pan Eduard Táborský, který v době našeho setkání, třebaže mu
bylo již 80 let, působil stále jako profesor na University of Texas v
Austinu, mi pověděl (sešli jsme se společně ještě i v pražském
Obecním domě) řadu zajímavých věcí, o kterých jsem dosud neměl
ani tušení. Týkaly se samotného dr. Edvarda Beneše a týkaly se také
– československého měnového zlata.
Podle vzpomínek profesora Táborského byl přílet Edvarda Beneše
do Velké Británie – předtím, jak víme, působil nějakou dobu ve
Spojených státech amerických – skličující. „Britské úřady, které
dosud ani v nejmenším nemínily anulovat svou účast na mnichovské
konferenci, daly Benešovi okamžitě najevo, a sice přes Jana
Masaryka, že od něho očekávají loajálnost. Jinými slovy ho žádaly,
aby nezneužíval pohostinnosti Velké Británie k politickému
působení,“ vyprávěl mi pan profesor.
Ještě otevřenější než ke mně byl pan profesor Táborský ve své
knize „Prezident Beneš mezi Západem a Východem“. Tato kniha
vyšla prvně v nakladatelství Hoover Institution Press, Stanford
University ve Stanfordu, California USA – v roce 1981.
Na mnoha místech své knihy neskrývá Eduard Táborský své
rozladění nad tím, jak se v prvních týdnech okupace Čech a Moravy
chovali západní spojenci jak k Edvardu Benešovi, tak i k celému
československému exilu.
V červnu 1939 to podle Eduarda Táborského vypadalo ve Velké
Británii tak, že „v britské a francouzské vládě se dokonce uvažovalo
o tom, že uznají právoplatnost Hitlerovy akce z 15. března 1939“.
56
Edvard Beneš byl touto situací zdrcen. V té době se dokonce
objevily zprávy o tom, že premiér Chamberlain uvažuje o uzavření
československého velvyslanectví v Londýně. Beneš tehdy napsal
dopis určený ministru zahraničí lordu Halifaxovi. Tento dopis doručil
do Halifaxovy rezidence na Eaton Square právě Eduard Táborský.
Podle jeho vzpomínek byla ministrova reakce dost vyhýbavá a
prohloubila Benešovu nejistotu.
Mnohem později se Eduard Táborský dostal ke zpřístupněným
britským archiváliím, aby si uvědomil, že Velká Británie zamýšlela
zlikvidovat československé velvyslanectví v Londýně na podzim
1939. Nestalo se tak pouze proto, že vypukla válka…
Zděšení Edvarda Beneše se vystupňovalo ještě více ve chvíli, kdy
se dozvěděl, že Chamberlain byl nakloněn i dalším jednáním
mnichovského typu. Eduard Táborský hovořil o chystaných
jednáních na účet Polska. Tato jednání „ztroskotala jedině díky
Hitlerově aroganci a jeho přesvědčení, že muži, s nimiž se setkal v
Mnichově, nejsou ti, kdo by začali novou válku“.
Nutno dodat, že v tomto případě nejde pouze o tvrzení Eduarda
Táborského či Edvarda Beneše; o Chamberlainových záměrech se
dnes můžeme dozvědět z mnohých dostupných britských i
německých dokumentů.
Je patrné, že v prvních měsících po okupaci Čech a Moravy až do
vypuknutí války 1. září 1939 byl Edvard Beneš pro mnohé tehdejší
britské politiky stále nežádoucí osobou. Jak později napsal Eduard
Táborský Beneš byl totiž „první obětí jejich jednání s Hitlerem,
živoucím mementem jejich viny a jejich politické krátkozrakosti; byl
to muž, který jim v roce 1938 řekl, že ve hře je mnohem víc než osud
Sudet; muž, jehož varování se ukázala jako správná po necelých šesti
měsících; muž, který varoval, že ústupky Hitlerovi jen posílí jeho
apetyt a mohou nakonec vést k válce. Byl považován za pařez, o
který se klopýtá na cestě appeasementu. Veškerá jeho veřejná činnost
byla vrcholně nežádoucí, i kdyby se zdržel kritiky britské a
francouzské politiky…“
Pan profesor Táborský se v osobním rozhovoru znovu vrátil k
Benešovu slibu loajálnosti britské vládě. „Jan Masaryk musel už 28.
57
října 1938 britskou vládu ujistit, že dr. Beneš bude ve Velké Británii
žít jako soukromník, nebude navazovat veřejné či politické kontakty,
nebude poskytovat novinářské rozhovory a nestane se v žádném
smyslu zdrojem problémů pro vládu Jeho Veličenstva nebo pro vládu
československou.“ (Myšlena samozřejmě vláda Rudolfa Berana s
prezidentem dr. Emilem Háchou – pozn. S. M.]
Dokument o tomto Masarykově jednání je možné dodnes najít v
archivu britského ministerstva zahraničí…
Co se týče vydání československého zlata nacistickému Německu,
tato zpráva, podle vzpomínek Eduarda Táborského, doktora Beneše
neobyčejně zdrtila. Je ovšem zvláštní, že sám Edvard Beneš se ve
svých obsáhlých pamětech o zlatém pokladu nezmiňuje. Proč vlastně
tuto tak významnou událost svého exilového života zamlčel?
Nechtěl jitřit staré rány? Nechtěl „dráždit“ mocného spojence?
Měl na mysli nějaké politické ústupky? Každá odpověď bude chtě
nechtě patřit pouze do sféry dohadů a spekulací.
Eduard Táborský v knize „Prezident Beneš mezi Západem a
Východem“ píše:
„Bylo to vlastně 6 milionů liber ve zlatě, které Chamberlain
věnoval jen tak pro nic za nic Hitlerovi. Beneš, který měl radost z
toho, že naši někdejší spojenci Francie a Velká Británie učinili už
značné pokání za ,Mnichov’, byl tehdy nanejvýše rozhořčen.“
Z předchozí kapitoly je však patrné, že rozhořčení projevili i
mnozí britští publicisté, včetně některých politiků. Byla už řeč třeba
o Winstonu Churchillovi.
A právě Winston Churchill, společně s Antonym Edenem, svým
pozdějším ministrem zahraničí, uspořádal 27. července 1939 na
Benešovu počest soukromý oběd, jehož se zúčastnilo, podle údajů
Eduarda Táborského, dalších 40 politických představitelů tehdejší
Velké Británie.
„Nevím, jak se věci dále vyvinou,“ prohlásil při obědě Winston
Churchill, „a nemohu říci, zdali Velká Británie půjde kvůli
Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který
budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že
pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin,
58
kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“
Podle Eduarda Táborského byl dr. Beneš velmi dojat, když v
Churchillových očích spatřil slzy.
Dr. Edvard Beneš, jak později napsal ve svých Pamětech,
považoval tento slavnostní oběd za „manifestaci“. Jak ještě uvedl,
„celá tato schůze byla velmi důležitým a charakteristickým znakem
situace v Anglii vůbec. Jaký to byl rozdíl proti poměrům v Londýně
před půl rokem, kdy jsem se chystal na cestu do Spojených států!
Jaké to bylo zcela jiné rozpoznávání, oč jde vlastně v Německu a na
evropském kontinentě, a jak jinak se projevovala nálada vůči tomu,
co se stalo minulý rok v britské politice a zvláště jak se tehdy
postupovalo vůči nám! Viděl jsem jasně hned, že se můžeme a
musíme připravovat, abychom i v Anglii svůj boj o osvobození a
práci k povalení německého nacismu s plnou rozhodností a
neústupností v krátké době začali. Bylo to pro nás v těchto chvílích
povzbuzení ohromné!“ Na slavnostním obědě také dr. Beneš veřejně
prohlásil, že už je jen otázkou času, kdy „mnichované“ Chamberlain
a Daladier budou muset odejít ze svých postů.
Benešův odhad se potvrdil. Nejprve v březnu 1940 rezignoval
Daladier a v květnu téhož roku to byl Chamberlain.
Slavnostní oběd se tedy Benešovi vydařil. Jak vzpomínal Eduard
Táborský „doslova sršel optimismem“.
Pro Edvarda Beneše bylo tohle všechno velmi potřebným
impulsem. Okamžitě se nadšeně pustil do další práce. Nasadil prý až
zničující tempo, nejenom pro sebe, ale hlavně pro své tehdejší
spolupracovníky. „Pracovali jsme sedm dní v týdnu, takřka bez
oddechu,“ vyprávěl mi profesor Táborský. „Co se mě týče, dělal
jsem zpočátku všechno možné, psal na stroji, připravoval anglické
koncepty… Jeden čas jsem dokonce doprovázel Beneše i při
procházkách, s pistolí v kapse, coby jeho osobní strážce. Jezdil jsem
s ním na všechny důležité cesty a setkával se jeho prostřednictvím s
nejrůznějšími politickými osobnostmi.“
Edvard Beneš věnoval velké úsilí hlavně tomu, aby se Velká
Británie vyrovnala s mnichovskou dohodou.
„Byla to velká a záslužná práce,“ vyprávěl mi Eduard Táborský.
59
„Británie sice po čase prohlásila, ústy svých představitelů, že
mnichovská dohoda je neplatná, ale proto, že ji Německo zničilo –
myslím tu smlouvu. Beneš však chtěl více, chtěl, aby
Československo bylo uznáno ve svých předmnichovských hranicích.
Byla to úmorná a často velmi napínavá jednání. Vzpomínám si třeba,
jak z Benešovy kanceláře prudce vyšel britský velvyslanec u naší
exilové vlády pan Nichols. V obličeji byl celý rudý a neustále vrtěl
hlavou. Ze zápisu jednání jsem se pak dozvěděl, že ho rozčilil
problém mnichovské dohody. V tomto směru dokázal být Beneš i
velmi nepříjemný… Argumentoval tehdy také tím, že tuto dohodu
oficiálně odmítl Sovětský svaz a uznal československé
předmnichovské hranice. Chtěl, aby totéž udělala i Británie. Víte,
ono to mělo svůj podtext. Už tehdy se totiž Beneš obával příštího
vlivu Sovětského svazu ve střední Evropě a přál si větší účast Velké
Británie a Spojených států amerických… Posléze se mu u Britů
podařilo prosadit klauzuli, že při rozhodování o poválečných
hranicích Československa nebude Velká Británie ovlivněna
mnichovskou dohodou.“ (Ovšem Edvard Beneš dosáhne, po
zdlouhavých jednáních, od Velké Británie prohlášení o neplatnosti
Mnichova až v srpnu 1942. O měsíc později se tak stane i v případě
Francie, reprezentované Charlesem de Gaullem… pozn. S. M.)
Aktivita Edvarda Beneše a jeho spolupracovníků nesla však tak
jako tak ovoce. Dne 18. července 1941 získala československá
exilová vláda ve Velké Británii svůj oficiální statut.
Ale měli bychom se znovu vrátit k československému zlatému
pokladu. Jak už víme, 14 tun zlata jsme museli vydat nacistům po
Mnichovu. V Bank of England jsme měli zhruba 50 tun zlata. Z toho
23 tun predisponovali – prostřednictvím Banky pro mezinárodní
platby v Basileji – v březnu 1939 Britové do Německa. V Bank of
England tedy zůstalo ještě zhruba 26 tun československého
měnového zlata. Avšak i toto množství, podle vynuceného příkazu
zaslaného z Národní banky v Praze, mělo putovat do hitlerovského
Německa.
V tomto případě však už byli Britové obezřetnější. Dne 13. října
1939 putuje do Basileje, k rukám ředitele Banky pro mezinárodní
60
platby, depeše, ve které představitelé Velké Británie žádají, aby
ředitel této banky chystaný transfer odmítl.
Podle Víta Smetany („Británie a československé zlato“) Němci
pak v průběhu listopadu 1939 svou žádost stáhli.
Při vší úctě k těm Britům, kteří se v roce 1939 postavili proti
vydání československého zlata nacistům, můžeme usuzovat, že v
případě druhé části našeho zlatého pokladu tu měla Velká Británie už
své zájmy. Bylo krátce po vypuknutí války, naši západní spojenci už
stáli ve válce proti Hitlerovi, a vědělo se, že zlato, právě v těchto
vypjatých dobách, je pro válečné hospodářství nezastupitelné, hlavně
co se týče nákupu zbraní, střeliva či strategických surovin.
61
62
ČAS DRANCOVÁNÍ
V průběhu devětatřicátého roku zůstávalo v bankovních trezorech
Národní banky v Praze stále ještě značné množství československého
zlata.
Bylo však zřejmé, že je jen otázkou času, kdy i toto zlato zmizí
kdesi v Říši.
Ledacos už napovídal výnos, který vydal Adolf Hitler 16. března
1939, výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava:
„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa
česko-moravské země…“ Hitler mimo jiné ještě prohlásil, že
československý stát prokázal „svou vnitřní neschopnost k životu a
propadl proto nyní také skutečnému rozkladu“.
Výnos o zřízení protektorátu zcela popřel státotvorné schopnosti
českého národa a nepokrytě přiřkl Čechům roli podřízených
německému národu.
Nastala germanizace českých zemí.
Jedním z cílů nacistických okupantů bylo zapojit české země do
„německého hospodářského prostoru“. Okupanti tu velmi rychle
zaváděli válečnou ekonomiku. Ta se vyznačovala státním řízením
průmyslové výroby. V říjnu 1939 byl v zásobování zaveden
přídělový systém – podle významu konkrétní pracovní činnosti pro
válečné hospodářství…
Počátkem roku 1940 padlo v Berlíně rozhodnutí o převezení
veškerých zásob našeho
zlata do Říše, konkrétně do
Reichsbank.
V červnu 1940 odvážejí
nacisté z Národní banky
6,376 tuny zlata – jde
hlavně o bohatou
numismatickou sbírku
zlatých mincí. A na
podzim téhož roku odjíždí
do Říše dalších 1,009 tuny
63
zlata. Pochází ze zásob devizově autonomních firem, Škodovky a
Zbrojovky…
Národní banka byla nucena na krytí protektorátních závazků vůči
německé říši zlato „prodávat“. V prvním roce protektorátu se jednalo
o 12,58 tuny. Kromě toho, jak už bylo řečeno, mělo nacistické
Německo již k dispozici rovněž více než 23 tun československého
měnového zlata, které Hitlerovi vydala Velká Británie.
Podle sborníku „Rozumět dějinám“, který vydal kolektiv autorů
pod patronací českého ministerstva kultury, měla v letech 1939 až
1945 získat třetí říše do své správy celkem 42,899 tuny ryzího
měnového zlata.
Avšak některé poválečné dokumenty hovoří o tom, že v důsledku
německé okupace bylo Československo připraveno o 45 tun
měnového zlata…
Nacisté se zajímali hodně také o zlaté mince, které tvořily
neodmyslitelnou součást československého státního pokladu.
Ražba zlatých a jiných vzácných mincí měla v naší zemi hlubokou
tradici. Ovšem ve středověku, kdy v českých zemích převažovala
spíše těžba stříbra a obíhaly tu převážně stříbrné mince, byly zlaté
mince raženy spíše jen výjimečně, hlavně při slavnostních
příležitostech.
Na tradici vzácných mincí navázala po roce 1918 Československá
republika.
Z knihy Jana Struže a Bohumila Studýnky „Zlato – od magie až
po finanční spekulace“ se můžeme dozvědět, že Československá
republika schválila už v roce 1923, u příležitosti pátého výročí
obnovy státní samostatnosti, ražbu zlatých dukátů a dvojdukátů.
Tyto mince jsou v numismatických kruzích známé jako
svatováclavské.
„V roce 1929, u příležitosti milénia smrti knížete Václava, byly u
nás vydány pětidukáty a desetidukáty. Jejich ražba skončila v roce
1939…“
V třicátých letech měly svatováclavské dukáty, ražené v letech
1923 až 1939, mimořádnou hodnotu a v zahraničí byl o ně, podle
zmíněných autorů, „velký zájem“.
64
Mezi vzácnými mincemi, které tvořily součást zlatého pokladu,
byly rovněž, jak je patrné z uchovaných soupisů, také například zlaté
dolary, holandské guldeny, německé marky…To všechno tedy – a
mnoho jiného – zmizelo v sejfech Deutsche Reichsbank, kde už
čekaly vzácné mince ze zlaté zásilky, kterou v březnu dodala Velká
Británie. Jen pro zajímavost – tehdy v březnu nacisté získali mimo
jiné 151 620 kusů říšských marek ve zlatě, včetně vzácných
jubilejních svatováclavských dukátů a dalších mincí.
Speciální komando nacistů loupilo také
v pražských akciových bankách,
spořitelnách, zastavárnách… Říše tak
získala další cennosti za 65 milionů korun.
Co se týče samotné Národní banky – už v
prvních dnech okupace se okupanti
zmocnili cenností na hotovosti, a třeba
také ve valutách, za více než miliardu
korun. Drancování Čech a Moravy dále
pokračovalo. A nejenom ve vztahu k
měnovému zlatu. Vždyť ještě v roce 1935
bylo Československo největším výrobcem
a vývozcem zbraní na světě. V našich
továrnách se tehdy vyrábělo daleko větší
množství tanků, lehkých děl a dalšího
vojenského vybavení, než kolik se
vyrábělo ve Velké Británii. Ostatně – o
Hitlerově nadšené řeči v říšském sněmu,
kde vypočítával ukořistěné
československé zbraně včetně střeliva, už
byla řeč…
Jak napsal již vzpomínaný britský historik Martin D. Brown, když
německé armády postupně napadly Polsko, Francii a Rusko, dělo se
tak i „v českých tancích, s českými zbraněmi a s českou municí. Toto
bylo skutečně ničivé dědictví Mnichova a mnichovanství, nikoliv
mytická víra, že je nepřípustné vyjednávání s diktátory, o čemž jsme
byli přesvědčováni…“
65
66
UMŘI, ALE NEJPRVE ZAPLAŤ!
Víme, že v době vypuknutí druhé světové války zůstalo ve Velké
Británii ještě více než 26 tun našeho zlata, které Banka pro
mezinárodní platby, také na žádost Velké Británie, už Hitlerovi
nevydala.
Nacisté však byli na postupu. V září 1939 padlo Polsko.
Počátkem května 1940 vytáhl Hitler na západ. Obrovské masy
vojsk, tanků, děl a letadel pronikaly bleskově do nitra Lucemburska,
Belgie, Holandska a do Francie…
Holandsko kapituluje. Po
Holandsku Belgie…
Počátkem června směřují už
německé tanky na Paříž.
V té době tu bylo
připraveno bojovat více než
5000 Čechoslováků, ať už z
řad krajanů či stateční muži,
kteří se do Francie dostávali
dramatickými cestami z
protektorátu…
V červnu 1940 odcházejí i
Čechoslováci na frontu, aby
bránili zemi, která sehrála tak
hanebnou roli v období
Mnichova.
Do bojů zasáhnou
například příslušníci 2. československého pluku, kteří svedou
hrdinné ústupové boje na řece Loiře. Čechoslováci budou bránit své
pozice i ve chvíli, kdy francouzští vojáci, včetně přiděleného
dělostřeleckého pluku, v nastalém zmatku ustoupili.
Mnoho našich vojáků si za statečnost u řeky Loiry vyslouží
záslužné československé válečné kříže. Budou mezi nimi i
poddůstojníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří o dva roky později
sehrají klíčovou roli při atentátu na Reinharda Heydricha.
Do přímých bojů za záchranu Francie zasáhne také více než 170
67
československých letců a příslušníků pozemního personálu. Štábní
kapitán Alois Vašátko dokáže během krátké doby sestřelit, ať už sám
nebo ve spolupráci, 15 nepřátelských letadel. Poručík František
Peřina zničí 14 nepřátelských letounů. Oba budou vyznamenáni
řádem Légion ďHonneur…
Přesto je Francie poražena. Čechoslováci se ocitají ve smrtelném
nebezpečí. Dalo se totiž očekávat, co se s nimi stane, když padnou do
rukou nacistů.
„My jsme v těch dnech prožívali chvíle skoro až zoufale: šlo nám
tu vojensky o všechno,“ uvedl později dr. Edvard Beneš ve svých
Pamětech. Někdejší československý prezident a nyní hlava
československého exilu ve Velké Británii si moc dobře uvědomoval,
že ztráta našeho vojska by mohla výrazně oslabit další politické
aktivity československého exilu.
Usiloval, a nejenom on, o to, aby českoslovenští vojáci mohli být
včas odtransportováni právě do Velké Británie. V té době byla už
tato ostrovní země v boji proti Hitlerovi osamocena – poté, kdy
Sovětský svaz podepsal známý pakt s hitlerovským Německem.
Britové si uvědomovali, že každý zachráněný voják, a to se týkalo
nejenom Čechoslováků, ale třeba i Francouzů či Poláků, má pro tuto
zemi mimořádnou cenu.
68
Šlo tedy o to bezpečně evakuovat mnohatisícovou masu vojáků do
bezpečí.
Na evakuačních lodích
vyplulo nakonec asi 4000
našich vojáků a okolo 500
civilistů.
Atmosféru tehdejších
okamžiků vystihuje kniha
„Dobří vojáci padli“,
zpracovaná ze vzpomínek
tehdejšího poručíka
československého letectva
Stanislava Rejthara:
„Pryč z Francie, to bylo
naše heslo. Chtěli jsme na
loď, abychom se mohli
přepravit do Anglie. Řekli
nám, že nejsou lodě, přístav
že je zablokovaný a že platí
přísný zákaz opouštění
přístavu. To nás neodradilo.
Lidi jsme poslali spát a
sháněli jsme loď. Měli jsme
štěstí, že mezi námi byli
Baťováci, kteří se v
takových věcech vyznali.
Nějaký Jarda Pospíšil z
Prostějova skutečně sehnal
Holanďana, který byl
ochoten nás přepravit menší
nákladní lodí od burských
oříšků do Anglie. Domluvili
jsme se pozdě v noci. My,
důstojníci, jsme už nespali, jen jsme podřimovali s pistolí v ruce.
Němci mohli dorazit každou chvíli. Časně ráno bylo třeba
69
zorganizovat transport našich lidí do přístavu a nalodit se… Na
palubě bylo 85 Čechů, 126 Poláků a ještě jedenáct československých
uprchlíků, které jsem přizval v přístavu… Mužstvo cestovalo v
podpalubí a důstojníci na palubě… Pluli jsme pět dlouhých dní.
Kapitán nařídil, že nikdo nemá vycházet na palubu, neboť jinak,
když nás Němci z letadel uvidí, potopí nás. Takhle to vypadalo jako
nákladní loď… Po několika hodinách, co jsme vyjeli na širé moře,
německá letadla zbombardovala přístav a potopila několik lodí.
Letadla také zabarážovala výjezd z přístavu… Zahynulo množství
lidí. Byla to prý odveta za pobití průzkumné jednotky… Pluli jsme
opatrně, kapitán se vyhýbal pásmu ponorek…“
Jak Stanislav Rejthar (zemřel v roce 1979) vzpomínal, a s ním i
další českoslovenští veteráni, ve Velké Británii čekalo na uprchlíky
skvělé přivítání. Britové byli chladnokrevní, dobře organizovaní,
připravení na válku.
Okamžitě se začaly tvořit československé letecké i pozemní
jednotky.
Všichni byli nedočkaví, aby mohli zasáhnout do bojů. Toto přání
se jim brzy mělo splnit. Nikdo z nich však netušil, že za to, aby
mohli bojovat, budou muset jednou zaplatit. Československým
zlatým pokladem.
70
ZBRANĚ ZA ZLATO
Přestože se dr. Edvard Beneš ve svých Pamětech vůbec nezmiňuje
o problémech s československým zlatem – zejména na jaře
devětatřicátého roku – a vůbec nehovoří o tom, jakou bouři mezi
některými politiky způsobilo vydání části našeho zlatého pokladu
nacistickému Německu, v jednom místě přece jen slovo zlato padne.
A sice v kapitole, kde popisuje uznání československé prozatímní
vlády. Beneš zde cituje dopis Edwarda Wooda Halifaxe z 18.
července 1940.
Britský ministr zahraničí oznamuje uznání prozatímní
československé vlády a zároveň připomíná, že „uznáním prozatímní
československé vlády by se ovšem položily některé správní, finanční
a jiné otázky, jež by bylo třeba vyříditi, jako například otázka
pravomoci nad československými brannými silami a nad
československými nevojenskými osobami v této zemi a otázka zlata
Národní banky československé (zvýrazněno S. M.). Příslušné úřady
londýnské rady projednají tyto otázky s Vámi nebo s Vašimi
zástupci, kdykoli bude vhodno…“
Podle vzpomínek dr. Edvarda Beneše zahájili českoslovenští
exiloví představitelé dr. Hubert Ripka a generál Sergej Ingr jednání o
smlouvách, které by určily směrnice naší armády a letectva, s
britskými brannými silami. „Bylo dosaženo dohody ve věci právního
postavení naší armády, její technické organizace, jejího vztahu k
britským jednotkám a o celkové otázce jejího financování. Smlouva
byla podepsána na britském ministerstvu zahraničí 25. října 1940
lordem Halifaxem a Janem Masarykem,“ uvádí Edvard Beneš.
Současně, opět citujeme Edvarda Beneše, bylo podepsáno novým
britským ministrem financí sirem Kingsley Woodem a
československým ministrem financí dr. Eduardem Outratou „zvláštní
finanční ujednání, kterým se upravovalo jednak financování našich
branných sil během války, jednak právo disponovat
československým zlatem uloženým před Mnichovem u Bank of
England“. Jde tedy nepochybně o více než 26 tun československého
zlata, které zůstalo ve Velké Británii k dispozici…
Co se týče financování politické a vojenské činnosti v exilu, jak
71
píše Edvard Beneš, ale i jiní exiloví představitelé, například Karel
Feierabend, tato činnost byla financována z našich vlastních
prostředků, které nám, jak uvedl Edvard Beneš, „zůstaly k dispozici
buď z doby republiky, nebo které jsme během války opatřili pomocí
půjčky. Dohoda upravovala rovněž spolupráci na přípravách Velké
Británie a Československa pro obnovu hospodářského života
republiky, jakmile skončí válka“…
Dodejme, že československá exilová administrativa měla poměrně
rozsáhlý aparát. Její členové brali často plat, který byl vyšší, než měli
mnozí britští úředníci. Dočíst se o tom můžeme například v
dokumentech soustředěných v archivu Benešova kancléře Jaromíra
Smutného. Kancléř se na toto téma vyjadřuje často velmi kriticky…
Třeba když v jednom ze svých zápisů z 21. 4. 1941 konstatuje, že
ministr financí prozatímní vlády Eduard Outrata zaměstnává u sebe
jistého úředníka za 45 liber měsíčně a kromě toho přijme i milenku
tohoto úředníka jako písařku, za měsíční plat 22 liber… „Abychom
dostali zpět půjčku, kterou mu (zmíněnému úředníkovi – pozn. S.
M.) kancelář dala, vyplatí se mu gáže do zadu.“ Na jiném místě
Smutný zmiňuje snahy některých exilových představitelů kupovat, s
pomocí exilových peněz, továrny, v nichž chtěli zakládat akciové
společnosti a podnikat… Ovšem s cílem, aby vydělávali hlavně oni.
Zaměstnanci československého exilu patřili k nejlépe placeným
úředníkům ve Velké Británii. Například českoslovenští ministři brali
měsíčně okolo 100 liber, což bylo jen o něco méně, než dostávali
jejich britští kolegové. Členové československé Státní rady pobírali
zhruba 75 liber; jejich britští kolegové – 50 liber. Pokud někdo z
našich představitelů promluvil v rozhlase, jehož vysílání bylo určeno
do naší okupované země, pobíral 1 libru za minutu. (V roce 1941
bylo rozhodnuto, že vystoupení v rozhlase bude už zdarma – pozn. S.
M.) Jen tak na okraj – tehdejší mzda britského kvalifikovaného
dělníka se pohybovala okolo 5 liber týdně…
Exil získával peníze z nejrůznějších zdrojů. Dr. Beneš například
ještě před „Mnichovem“ nechal poslat velké finanční prostředky na
účet československých velvyslanectví v několika zemích. Tyto
peníze mu pak umožnily financovat činnost naší emigrace v prvním
72
období po vypuknutí války. K dispozici měl například také peníze
brněnské Zbrojovky, jež mu dal k dispozici generální ředitel a
později také exilový ministr financí ing. Eduard Outrata. Finančním
zdrojem byly i licenční poplatky za výrobu československého
těžkého kulometu, známého v západních armádách pod jménem
BREN GUN, které Zbrojovka od západních spojenců dostávala…
Vraťme se však do roku 2000, kdy pátrám po smlouvě, o které
Edvard Beneš psal, týkající se poskytnutí válečného úvěru.
Smlouvu z 10. prosince 1940 objevuji v Masarykově ústavu
Akademie věd České republiky.
Podle této smlouvy nám měla Velká Británie v první fázi
poskytnout 7,5 milionu liber jako půjčku.
Platby se měly, jak stojí v článku 1, uskutečnit s ohledem na: „–
náklady hrazené britským Ministerstvem války a Ministerstvem
letectva v souvislosti s operacemi Československých ozbrojených sil
v souladu s vojenským rozpočtem; výše částky a hlavní body budou
projednány oběma smluvními vládami;
– náklady spojené se schválenými službami, které mohou být
předmětem dohody mezi smluvními vládami, by měla nést
Československá prozatímní vláda v souladu s civilním rozpočtem;
výše nákladů a hlavní body budou projednány oběma smluvními
vládami;
– jakákoli další vydání, na nichž se účastnické vlády dohodnou,
nebudou hrazena z tohoto úvěru.“
Co se týče placení úvěru, ve smlouvě doslova stojí: „Schvaluje se,
že úvěr ve výši 7 500 000 liber uvedený v článku 1 bude přímým
závazkem Československé prozatímní vlády vůči vládě spojeného
království a otázka termínu splatnosti nebude vznesena před nabytím
platnosti Mírové smlouvy mezi Spojeným královstvím a
Německem.“
Zalistujme nyní v knize pamětí (Politické vzpomínky) někdejšího
ministra londýnské exilové vlády, již zmíněného Ladislava Karla
Feierabenda:
„Financovali jsme tedy odboj z vlastních prostředků. Úvěr jsme
dostali na základě zlata uloženého Československem u Bank of
73
England. Svolili jsme, aby Angličané tohoto zlata užili k nákupu
zbraní ve Spojených státech a nám vyplatili jeho protihodnotu v
librách.“
Jinak řečeno – válečný úvěr nám Velká Británie poskytla teprve
poté, co jsme se zavázali, že Britové mohou disponovat s více než 26
tunami našeho zlata, které v Bank of England ještě zbylo po
transakci více než 23 tun do nacistického Německa.
Ostatně v příloze Finanční smlouvy mezi vládou Spojeného
království Velké Británie a Severního Irska a Československou
prozatímní vládou ještě stojí:
Článek č. 4:
„Československá prozatímní vláda souhlasí, I) že veškeré zlato
74
Československé národní banky bude poskytnuto vládě Spojeného
království na podporu Spojeneckých vojenských sil a že za tímto
účelem bude toto zlato prodáno CEP (Custodian of Enemy Property
= správcem majetku nepřítele) ve Spojeném království Bank of
England (Anglické bance) za libry šterlinků.
II) že pojistí předmětné zlato proti jakémukoliv vymáhání vládě
Spojeného království, Bank of England a CEP.“
V archivu českého ministerstva financí objevuji posléze i zápis ze
zasedání exilové vlády. Právě tady dr. Eduard Outrata, který 10. 12.
1940 válečný úvěr podepsal, obsáhle hovořil před svými kolegy o
tom, za jakých okolností nám britská vláda byla ochotna úvěr
poskytnout. Tím, že jí „dáme k dispozici naše zlato, které bude
použito pro válečné úsilí Velké Británie“.
75
76
V BOJI
V srpnu 1940 byla zahájena letecká bitva o Velkou Británii. Už od
počátku čelili Britové zdrcující přesile. Německé velení vyčlenilo k
útoku na Velkou Británii tři letecké flotily, celkem 2422 letadel, z
nichž 1553 bylo bombardovacích a střemhlavých a 869 stíhacích.
Britové měli na počátku bitvy k dispozici 52 perutě, z nichž
dvacet bylo vyzbrojeno výkonnými spitfiry a 22 hurricany. Celkem
šlo asi o 1000 letadel.
Od 13. srpna, kdy nastal „Adlertag“, počátek této bitvy, po dobu
deseti měsíců, přičemž rozhodující období spadalo do konce října
1940, zuřily nad Anglií urputné boje. Hitlerův cíl byl jasný: přimět
Velkou Británii k totální kapitulaci.
Stovky německých letadel mířily neustále v dlouhých vlnách nad
Británii.
Už v prvních dnech
letecké bitvy zasáhli do
bojů i příslušníci 310.
československé stíhací
perutě. Na boj po boku
československých letců
vzpomínal později britský
velitel 310.
československé stíhací
perutě S/Ldr. G. D.
Blackwood: „Dostali jsme
rozkaz napadnout skupinu
nepřátelských letců v
prostoru severně od
Londýna. Tehdy jsem
poznal, jak dovedou
českoslovenští letci
bojovat. Nebylo třeba
rozkazů rádiem, vrhli se
na Němce bez rozpaků.
77
Neberu-li v úvahu, že jsem byl v tomto boji sám sestřelen (G. D.
Blackwood se zachránil na padáku – pozn. S. M.), byl jsem s
výsledkem prvního utkání vrcholně spokojen.“
Bitva o Británii vrcholila 15. září. Toho dne se nad Anglií objevily
stovky bombardérů chráněných stíhači. Britové vyšli z tohoto boje
vítězně. Sestřelili takřka 80 letounů. Na tomto úspěchu se výrazně
podíleli piloti 310. československé stíhací perutě.
Rozhodující fáze bitvy o Velkou Británii skončila 31. října. Hitler
musel chtě nechtě ustoupit. Navíc mu přibyly další starosti. V plném
proudu už byly přípravy na zahájení plánu Barbarossa, tedy k
napadení Sovětského svazu. K tomuto útoku nakonec došlo, jak je
známo, 22. června 1941.
V bitvě o Velkou Británii ztratili Čechoslováci sedm pilotů. Jejich
jména můžeme dodnes najít na zdi Kaple Královského letectva ve
Westminsterském opatství.
Mezi oběti bojů patřil i četař Josef František, Čechoslovák, který
bojoval v řadách 303. polské perutě Tadeusze Košciuszka. Během
září 1940 sestřelil Josef František 17 německých letounů. Zahynul,
když po návratu z vyčerpávajícího boje havaroval na mateřském
letišti…
Naši letci postupně vytvořili i další bojové útvary – 312.
československou stíhací peruť, která v době bitvy o Velkou Británii
chránila vzdušný prostor nad Liverpoolem, pro Brity životně
důležitým přístavem.
Do bojů posléze zasáhla i 311. československá bombardovací
peruť. Poprvé to bylo dne 10. září 1940, kdy podnikla nálet na Brusel
Později bombardovala například průmyslové a vojenské objekty na
nepřátelském území. Hlídkovala nad Biskajským zálivem, nad
hladinami Severního a Baltského moře…
Další českoslovenští letci působili v britských perutích.
Příslušníci československých pozemních jednotek v době letecké
bitvy o Velkou Británii nezasáhli. Přesto plnili důležité úkoly.
Při našem setkání na to vzpomínal dnešní generál tankových vojsk
Gustav Svoboda.
78
79
80
Při našem setkání na to vzpomínal dnešní generál tankových
81
vojsk Gustav Svoboda.
„V době letecké bitvy o Británii jsme měli na starosti obranu
střední Anglie. Měli jsme zasahovat hlavně proti vzdušným
výsadkům. Kromě nás tam působili také Britové a Holanďané. Pokud
vím, ve Skotsku měli zase podobné úkoly jako my Norové a
Poláci… Situace v těchto dnech byla dost dramatická. Britové tehdy
museli mobilizovat i přestárlé vojáky… Jak jsme byli vyzbrojeni?
Mizerně. Měli jsme na starosti asi 10 000 čtverečních kilometrů
území, ale naše zbraně byly opravdu špatné. Musíte si ale uvědomit,
že po bojích na francouzském území se u Dunkerque ocitlo v
obklíčení 12 spojeneckých divizí a ti vojáci, kteří se na poslední
chvíli zachránili, tam nechali skoro všechnu výzbroj. S námi, co jsme
utíkali z Francie, to bylo podobné. Francouzi se totiž snažili nás ještě
před evakuací odzbrojit. Přivezli jsme jen to, co si kdo ukradl. Já tak
sebral jednu karabinu. Někomu se zase poštěstilo vzít třeba
kulomet.“
Velká Británie prožívala tehdy opravdu kritické období. Na
obranu proti hrozící německé invazi měla k dispozici pouze 24
částečně vyzbrojených divizí. Po obrovské ztrátě těžké techniky u
Dunkerque zůstalo Británii pouze 800 polních a 160 protitankových
děl a pak ještě 160, většinou lehkých, tanků.
Pro porovnání – německá armáda disponovala 92 divizemi, z toho
10 tankovými a 3 motorizovanými. Jedna německá pěší divize měla
54 polních a 69 protitankových děl. Jedna německá tanková divize
disponovala 200 tanky, 90 polními a 153 protitankovými děly.
„Jako Čechoslováci jsme v té době pomohli hodně i morálně,“
pokračoval ve svém vyprávění generál Gustav Svoboda. „Obyvatelé
v nás viděli skutečně odhodlané a dobře vycvičené vojsko. A to byla
velká síla. Viděli, že jejich zemi brání také cizinci. A to byl velký
morální efekt.“
Věděli tehdy českoslovenští vojáci o válečném úvěru?
Pan generál Svoboda říká, že ano. „Šlo vlastně o účelovou půjčku.
Přesněji – byl to zákon o půjčce a pronájmu. Velká Británie měla
vydržovat naše zahraniční vojsko a po porážce Německa jsme úvěr
měli splatit.“
82
Už méně se ovšem mezi našimi vojáky vědělo, že tento úvěr jsme
dostali za cenu, že jsme koncem roku 1940 dali Britům k dispozici
více než 26 tun československého měnového zlata…
Co se vlastně s tímto zlatem stalo? V londýnských
československých exilových kruzích se všeobecně mluvilo o tom, že
Britové ho využili k nákupu zbraní a potřebných surovin… mimo
jiné také od Spojených států amerických.
V té době ovlivňovali veřejné mínění ve Spojených státech
83
amerických zastánci zásady nevměšovat se do války. Tehdejší
prezident Franklin Delano Roosevelt měl složitou úlohu, v
probíhajícím předvolebním klání se o svůj úřad ucházel s kandidátem
republikánů W. Willkiem. Roosevelt musel čelit zejména voličům, a
bylo jich mnoho, kteří prosazovali princip neutrality Spojených států
v evropském válečném konfliktu. Přesto se Rooseveltovi podařilo
prosadit zákon Lendlease, zákon o půjčce a pronájmu. Oficiálně se
tvrdilo, že Amerika uvolňuje nepotřebný vojenský materiál a
techniku pro prodej válčícím státům. Podle tohoto zákona měly být
zbraně do několika let po válce vráceny v plné nové hodnotě nebo
zaplaceny v hotovosti.
84
85
Lendlease umožnil ohromný rozvoj amerického zbrojního
průmyslu, způsobil sice zadlužení ostatních spojenců, ale znamenal
významný vklad do války proti Německu. Díky pečlivě vedeným
zápisům generála Gustava Svobody zjistíme, že po vyhlášení
zmíněného zákona dodaly Spojené státy americké do Velké Británie
například 80 000 kulometů, 750 000 pušek, 900 děl (ráže 75
milimetrů), 1 000 000 granátů a 130 000 000 nábojů do pušek a
kulometů.
O tom, jakou roli hrálo ve válečném úsilí Velké Británie, zejména
v letech 1940-1941, více než 26 tun československého zlata, dost
dobře nevíme. Nevíme ani, zda západní spojenci využili tohoto zlata
spíše na nákup válečného materiálu a důležitých surovin nebo k
jiným obchodům. Stopa této části československého zlata právě v
tomto období mizí. Je sice známo, že Velká Británie velkou část
zlatých zásob včetně těch, které zde měly uloženy jiné státy, stihla
vyvézt do Kanady. Tyto lodní transporty (v této souvislosti vešly do
historie přepravní lodě Emerald, Bonaventure, Revenge, Monarche
of Bermuda, Sobieski, Batory a další) se však odehrávaly spíše v
první polovině čtyřicátého roku. A o našem zlatě, jak víme, bylo
podle československo-britské smlouvy rozhodnuto v prosinci 1940.
Zbývá doufat, že 26 tun našeho zlata posloužilo v boji proti
nacistickému Německu, a nikoliv k nějakým transakcím, jejichž
cílem bylo rozmnožení bohatství blíže nespecifikovaných
bankovních kruhů…
Dne 20. dubna 1941 vykonal ministerský předseda Velké Británie
Winston Churchill i s chotí oficiální návštěvu u československých
ozbrojených sil.
Čechoslováci ho uvítali s nadšením a zazpívali mu tehdy
populární Rule Britannia.
Eduard Táborský později vzpomínal, že britský premiér byl „až k
slzám pohnut, když slyšel muže, odhodlané bojovat a umírat za
Británii, zpívat na oslavu země, která je v letech 1938 a 1939 nechala
napospas nacistům“.
A Čechoslováci dali o sobě jaksepatří vědět.
Byli to například naši stateční obránci severoafrického přístavu
86
Tobrúk. Příslušníci 11. československého pěšího praporu –
Východního, měli velký podíl na uhájení obklíčeného přístavu a na
prolomení jeho obklíčení.
Vrchní velitel britských vojsk na Středním východě, generál C. J.
E. Auchinleck 10. prosince 1941 ve svém rozkazu uvedl:
„… není dost chvály pro důstojníky a mužstvo, sloužící pod
těmito veliteli, ať už jde o Brity, Novozélanďany, Jihoafričany,
Australany, Poláky nebo Čechy, není dost chvály pro jejich skvělého
ducha a nezlomné rozhodnutí zvítězit bez ohledu na nebezpečí,
útrapy a nejeden neúspěch.“
Počátkem března 1942 dostal velitel naší jednotky podplukovník
Karel Klapálek blahopřejný list. Odesílatelem byl velitel 8. armády
N. M. Ritche:
„Váš vynikající prapor nyní opouští Osmou armádu, ale ještě
předtím Vám zasílám poselství, kterým chci ocenit Vaši dokonalou a
účelnou práci, vykonávanou vždy v Tobrúku, jakož i později, s
radostí a energií. Vojenské chování příslušníků Vašeho praporu
zapůsobilo hlubokým dojmem na jejich britské druhy a získalo si
jejich obdiv a úctu.“
Podle knihy gen. ing. Gustava Svobody „Československé válečné
hroby v zahraničí“ padlo nebo zahynulo při výkonu služby na
Středním východě a v severní Africe 37 čs. vojáků.
Obdiv a úctu si na západní frontě vysloužili také příslušníci
Československé samostatné obrněné brigády, obléhající přístav
Dunkerque. Čs. samostatná obrněná brigáda vznikla ve Velké
Británii 1. září 1943. Obléhání přístavu zahájili Čechoslováci 8. října
1944.
Při svém bojovém
střetnutí 28. října 1944, v
den československého
státního svátku, pobili více
než dvě stě nepřátelských
vojáků. A ještě trochu
statistiky:
V roce 1945 působilo v
87
řadách Československé samostatné brigády 324 důstojníků a 5352
poddůstojníků a vojáků. U náhradního tělesa, které zůstalo na
britských ostrovech, bylo soustředěno dalších 2473 mužů. V průběhu
války vyřadili naši vojáci z boje asi 1000 nepřátelských důstojníků a
vojáků a do 18. dubna 1945 navíc zajali ještě dalších 890 mužů.
Vlastní ztráty – podle již zmíněné knihy gen. Gustava Svobody – od
zahájení invaze padlo nebo zemřelo na zranění 195
československých vojáků.
Českoslovenští stíhači sestřelili (od 1. prosince 1939 do konce
války) 315 nepřátelských letounů. Pravděpodobně zničili dalších 56
letadel a 112 strojů poškodili. Při útočných
operacích nad nepřátelským územím
vyřadili velké množství letounů na zemi,
námořních a říčních plavidel, lokomotiv,
vagonů, motorových vozidel, tanků, děl,
minometů, kulometných hnízd,
radiolokačních a dalších letištních zařízení.
Příslušníci 311. československé
bombardovací perutě napadli více než 70
nepřátelských cílů v Německu, Francii,
Belgii, Holandsku a Itálii, přičemž svrhli
přes 1123 tun tříštivých pum a přes 92 000
kusů zápalných pum. Při hlídkových letech
nad Atlantikem, Severním a Baltským
mořem napadli 35 ponorek a 4 hladinové
lodi… (Do tohoto výčtu jsou zařazeny také
neúplné údaje z bojů ve Francii v roce 1940.)
Po boku západních spojenců bojovalo více než tisíc
československých letců. Zahynulo 531 našich letců. Z nich 154 našlo
svůj hrob v mořích a oceánech. (Československé válečné hroby v
zahraničí)
Za všechny živé a mrtvé hrdiny jsme měli po válce platit. A
nejenom zlatem. Platit jsme měli třeba i zbraně, s nimiž naši vojáci –
po boku spojenců – bojovali. Platit jsme měli i náboje do pušek či
kulometů.
88
Zaplatit jsme jednou měli dokonce i za bomby, které naši letci
vyhazovali na nepřátelské cíle…
Ale to už příliš předbíháme. Zatím jsme stále ještě uprostřed
války. Československé zlato postupně zmizelo v Deutsche
Reichsbank, zřejmě také ve Spojených státech amerických a nejenom
tam.A mezitím nacisté v Protektorátu Čechy a Morava přišli na další
zlatý zdroj. A nabírají z tohoto zlatého zdroje, obrazně řečeno,
doslova plnými hrstmi.
89
ŽIDOVSKÉ ZLATO
Nenasytní nacisté mohli při drancování Čech a Moravy nejenom
beztrestně loupit naše zlato z bankovních rezerv, ale měli tu ještě
jednu – bohatou – zlatou žílu. Tuhle žílu jim seslaly takzvané
norimberské zákony.
Jak známo, 15. září 1935 odhlasoval v Norimberku říšský sněm tři
nové zákony, později známé jako zákony norimberské. Byl to zákon
o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství a zákon na ochranu
německé krve a německé cti. Poprvé od dob feudalismu byla
zákonem vyhlášena nerovnoprávnost občanů a jejich rozdělení do
kategorií. Podle norimberských zákonů se říšským občanem mohl
stát pouze státní příslušník německé krve. Tedy nikoliv Žid. Zákon
také vymezoval, kdo má být považován za Žida, a stanovil tak
základnu pro další protižidovské zákony – až do úplného vyhlazení
Židů.
Cíl byl jasný – zmocnit se židovského majetku.
S trochou nadsázky můžeme uvést, že to nebylo nic tak úplně
nového. Existuje totiž listina z roku 1349, kde Karel IV. píše, že se
dostal do značné finanční tísně, a proto si musel vypůjčit u bohatých
frankfurtských měšťanů přes patnáct tisíc liber. „A za tento obnos
jsme jim dali do zástavy všechny naše Židy, kteří jsou v tom
Frankfurtu.“ Jinými slovy – kdyby Karel IV. svůj dluh nevrátil,
měšťané mohli chybějící peníze získat tím, že by jednoduše zabavili
židovský majetek… Přesto všechno je třeba říci, že osvícený
panovník Karel IV. neměl nikdy ve svém plánu genocidu jednoho
národa a nedá se právě s Adolfem Hitlerem samozřejmě vůbec
srovnávat…
Při posledním předválečném sčítání obyvatel v roce 1930 uvedlo
jako své náboženství izraelské v Čechách 76 301 lidí. Na Moravě a
ve Slezsku to bylo 41 250 lidí. Z těchto 117 551 osob se hlásilo k
české národnosti (uváděla se národnost československá) téměř 43
tisíc obyvatel. K národnosti židovské pak 37 tisíc lidí. A k německé –
35 tisíc obyvatel. A další se hlásili k národnostem jiným.
90
91
V příštích letech však došlo ve složení židovského obyvatelstva ke
značným změnám. Do Čech totiž prchali židovští uprchlíci z
Německa a Rakouska. Z 30 000 Židů, kteří žili v československém
92
pohraničí, uprchli po Mnichovu téměř všichni.
V té době, kdo měl možnost a zejména peníze, snažil se dostat z
ohrožené země pryč, někam, kam nesahaly norimberské zákony.
Mezi Mnichovem a březnovou okupací 1939 se tedy počet Židů
snížil u nás zhruba o čtrnáct tisíc. Jde však o lidi, kteří se hlásili k
židovskému náboženství. Mimochodem spousta Židů se o svém
původu dozvěděla teprve poté, co u nás nacisté začali uplatňovat
zmíněné rasistické zákony.
Mnozí publicisté a historikové, zejména v posledních letech,
uvádějí, že arizační protižidovská politika byla na našem území
jednoznačně v rukou německých okupantů. Není to však tak docela
pravda. Dokazuje to například Miroslav Kárný ve své knize
„Konečné řešení“. Poukázal tu mimo jiné na skutečnost, že hned po
Mnichovu nabyly na intenzitě protižidovské štvanice, vyvolané také
– Čechy. Příčinou nebylo nic jiného než židovský majetek, jehož
hodnotu odhadovala pomnichovská vláda druhé republiky Rudolfa
Berana na 16 miliard korun. (Podle jiných údajů mělo jít dokonce o
20 miliard korun.)
Miroslav Kárný uvádí, jak už krátce po odstoupení
československého pohraničí se u nás „oficiální organizace lékařů,
právníků, různé živnostenské a obchodní instituce dožadovaly
vyřazení nebo radikálního omezení židovské konkurence“.
93
Ústředí československých právníků, Ústřední jednota
československých lékařů, Jednota advokátů československých,
lékařská komora a advokátní komora v Praze, Spolek
československých notářů, notářská a také inženýrská komora,
zastupované svými ctihodnými předsedy, starosty, prezidenty, vydaly
– 14. října 1938 – memorandum a žádaly na Beranově vládě, „aby
pro budoucnost vůbec nebylo přípustné v zájmu nejdůležitějších
statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla
vykonávána Židy“.
Významné československé kruhy vyvinuly tehdy mimořádnou
arizační aktivitu. Chtěly tak získat náhradu za hospodářské pozice
ztracené v okupovaném pohraničí. „Ve prospěch arizace byly
nasazeny všechny páky státní
politiky.“ (Miroslav Kárný)
Je známo, že dokonce náš tehdejší
velvyslanec v Berlíně František
Chvalkovský si 21. ledna 1939
stěžoval ministru zahraničí Joachimu
von Ribbentropovi a osobně i přímo
Hitlerovi, že Britové žádají za
poskytnutí 10 milionů liber (my už
víme, že šlo o mnichovský úvěr)
ochranu Židů a „znemožňují jejich násilné vystěhování z
Československa“.
Už 17. března 1939, dva dny po vzniku protektorátu, vyhlásila
protektorátní vláda na svém prvním zasedání celý soubor
protižidovských opatření.
Vláda například vyhověla žádosti obchodnického spolku Merkur a
povolila mu vydat štíty do výkladů, označujících obchod za „čistě
árijský“. Vláda rovněž vyhověla žádosti výborů lékařské komory pro
Čechy, Ústřední jednoty českých lékařů a Lékařské národní jednoty a
vydala zákaz výkonu lékařské praxe lékařům „neárijského původu“
ve všech zdravotnických orgánech a zařízeních sociálního pojištění.
94
Je však třeba říci, že
Státní ústřední archiv
dodnes uchovává řadu
petic s podpisy mnoha
set českých občanů, kteří
marně žádali, aby
kvalifikovaní lékaři, i
když Židé, byli
ponecháni na svých
místech.
Někteří naši
protektorátní
představitelé si
představovali, že arizace židovského majetku bude v rukou Čechů. Z
této iluze je však nacisté rychle vyvedli. Byl to hlavně nám už dobře
známý Hans Kehrl, generální referent říšského ministerstva
hospodářství, prodloužená ruka pověřence pro čtyřletý plán
Hermanna Göringa a také prezidenta Říšské banky Waltera Funka.
Hans Kehrl okamžitě zmařil arizační aktivitu protektorátní vlády.
Jak uvedla Jaroslava Milotová z Institutu Terezínské iniciativy na
mezinárodní vědecké konferenci Fenomén holocaust (odehrávala se
ve dnech 6.-8. října 1999 v České republice), „arizace židovského
majetku se tedy v Protektorátu Čechy a Morava stala jak součástí již
prováděného ,konečného
řešení židovské otázky’, tak
i součástí připravovaného
řešení otázky české. Její
politické a hospodářské
důsledky začaly postihovat i
ty kruhy české společnosti,
které ještě na počátku
okupace samy usilovaly o
získání židovského
majetku…“
95
Miroslav Kárný upozorňuje na elaborát protektorátní vlády, který
„vyslovuje lítost, že vláda nemohla realizovat také další
protižidovská opatření, která byla připravena“.
Arizace se měla stát nástrojem germanizace.
Dne 21. června 1939 vydává tehdejší říšský protektor Konstantin
von Neurath nařízení o židovském majetku včetně zlata a jiných
drahých kovů.
Podle tohoto výnosu bylo Židům a židovským podnikům
zakázáno nakládat s nemovitostmi, hospodářskými závody a podíly
na nich, cennými papíry všeho druhu, propachtovávat pozemky a
hospodářské závody bez písemného schválení říšského protektora.
Podle nařízení museli ohlásit u německých vrchních zemských radů
zemědělské a lesní pozemky, předměty ze zlata, platiny, stříbra,
drahokamy, perly, drahocenné a umělecké předměty, pokud cena
jednotlivých předmětů nebo sbírky přesahovala deset tisíc korun.
Židé už nesměli získávat nemovitosti, podíly na hospodářských
podnicích, cenné papíry, nesměli přejímat a znovuzřizovat
hospodářské závody.
V židovských podnicích začali působit správci, kteří přímo
podléhali dozoru říšského protektora.
Například Národní noviny v té době zdůrazňovaly, že v arizaci jde
vlastně o náhradu škod „způsobených českému národu a že tedy
židovský majetek získaný na úkor českého národa mu má být
vrácen“.
Mnozí čeští publicisté uvádějí, že arizátorem mohl být v
protektorátu výhradně Němec. Avšak v materiálu z 26. ledna 1940
určeném vrchnímu zemskému radovi v Praze se uvádí, že z
celkového počtu 1205 arizátorů bylo 96 Čechů!
Podle Miroslava Kárného, který vycházel mimo jiné z materiálu
Ústředny obchodních a živnostenských komor, byli čeští arizátoři
„jmenováni do hospodářsky slabých, málo aktivních podniků, z
nichž část byla určena ke zrušení. Toto arizátorství bylo namnoze
českým osobám udělováno jako projev uznání za jejich zvláštní
přisluhovačskou ochotu…“
96
V září 1939 nařídilo gestapo, že Židé nesmějí po dvacáté hodině
opouštět své byty.
Následovaly další zákony a zákazy:
Každý Žid starší šesti let byl povinen nosit na veřejnosti
židovskou hvězdu – byla ze žluté látky, s černou obrubou a uvnitř
stylizovaným černým nápisem JUDE…
Židé nesměli navštěvovat hostince a kavárny, nesměli se
pohybovat ve veřejně přístupných sadech a zahradách v Praze, také v
97
lesích… Byli vyloučeni ze všech spolků, nesměli navštěvovat
sportovní akce, nesměli jezdit rychlíky, pouze osobními vlaky, a to
pouze v posledních vagonech. V tramvaji mohli cestovat pouze v
zadní polovině vozů. (Josef Polák a Karel Lagus: Město za mřížemi)
Dne 24. listopadu 1941 odjíždí prvních více než 300 mužů do
Terezína. Cesta ke „konečnému řešení“, na jejímž konci mělo být
vyhlazení všech Židů, tedy začala.
Židé směli nakonec pouze umřít. Jejich majetky však měly zůstat.
Pro potřeby třetí říše.
Počátkem jedenačtyřicátého roku opakovali odpovědní úředníci
Úřadu říšského protektora často tezi, že cílem „odžidovštění“ je
převedení všech vhodných podniků, obchodních firem atd. do
německých rukou. Šlo o to, aby do tohoto procesu byly co nejvíce
zapojeny německé banky. Důvod: Bylo třeba, aby arizované podniky
měly, prostřednictvím úvěrů a půjček, potřebnou životaschopnost.
Při výběru vhodného uchazeče – arizátora – mělo být přihlíženo k
tomu, aby Němec z protektorátního území získal jistou existenci a
aby se pokud možno co nejvíce německých soukmenovců ze staré
říše nebo zahraničí přestěhovalo do protektorátu. „Tím bude
dosaženo příznivého rozšíření němectví v prostoru Protektorátu
Čechy a Morava,“ stojí doslova v jednom z dokumentů Úřadu
říšského protektora.
Samostatnou kapitolou, týkající se arizovaného židovského
majetku, je majetek patřící Židům, kterým bylo povoleno vycestovat
do zahraničí – s podmínkou, že téměř všechno to, co tito lidé
vlastnili, převedou německým bankám.
Od července 1939 byl majetek Židů, kteří měli prostředky
emigrovat a jimž byla emigrace povolena, soustřeďován v
Zentralstelle fůr jüdische Auswanderung (od srpna 1942
přejmenována na Zentralamt für Regelung der Juden-frage].
V únoru 1940 je Židům nařízeno, aby své cenné papíry, akcie a
předměty z drahých kovů, včetně zlata a drahokamů, uložili u
některé z devizových bank. Na vázané účty pak museli převést
všechny své vkladní knížky.
98
Židé byli donuceni, aby písemně souhlasili s tím, že německé
banky mohou jejich majetek prodávat. Touto činností se zabývala
obchodní společnost Hadega, patřící do bankovního koncernu
Kreditanstalt der Deutschen.
Za prodané cennosti obdržel židovský klient certifikát o tom, že
na jeho vázané konto byla připsána částka, odpovídající zhruba
čtvrtině ceny, za niž své předměty prodal. Zbytek – po odečtení
pětiprocentní provize – poukázala Hadega na zvláštní konto říšského
protektora.
Šperky a jiné podobné cennosti čekala přeměna – rozebrání na
kov a kameny. Drahé kovy byly slévány na slitiny. Kameny se
prodávaly zvlášť.
Slitky zlata a platiny
prodávala nejprve Hadega a
později Vystěhovalecký
fond – na příkaz německých
okupačních orgánů.
Kupcem byla Národní
banka pro Čechy a Moravu,
přičemž právo disponovat s
těmito předměty měla
německá dozorčí úřadovna
u protektorátního ministra
hospodářství a práce.
Je ale zapotřebí uvést, že „gestapo nekonfiskovalo cennosti pouze
Židům, ale i ostatním protektorátním občanům. Z tohoto důvodu by
se jen obtížně vymezil vzájemný podíl, neboť jeho určitou část
tvořily cennosti perzekvovaných Čechů“. („Židovské zlato, ostatní
drahé kovy a předměty z nich v českých zemích 1939-1945“; napsal
kolektiv autorů a vydalo v roce 2001 nakladatelství Sefer a Institut
Terezínské iniciativy.)
Zlato, které Národní banka prostřednictvím Hadegy koupila, bylo
vedeno na zvláštním účtu. Německá okupační správa mohla s tímto
účtem nakládat pouze po předchozím svolení direktoria Říšské
banky, přesněji řečeno, po předchozím svolení Hermanna Göringa
99
coby přidělence pro čtyřletý plán.
Zmíněné zlato spravovala Národní banka až do konce roku 1940.
Poté přešla tato práva na dozorčí úřadovnu u protektorátního
ministerstva průmyslu, obchodu a živností.
Podle knihy „Židovské zlato…“ od počátku ledna do 20. listopadu
jedenačtyřicátého roku obdržela dozorčí úřadovna od Hadegy
„dvacet kilogramů zlata a předpokládalo se, že dostane dalších třicet
až čtyřicet kilogramů“. Za jedenáct měsíců roku 1941 protektorát
„spotřeboval“ 10,694 kilogramu zlata. Více než polovinu tohoto
množství využili zubní lékaři…
Na závěr opět ještě několik čísel:
K 15. březnu 1939 žilo v Protektorátu Čechy a Morava 118 310
lidí, označených norimberskými zákony za Židy. Z tohoto počtu se
26 111 lidí stačilo ještě před zahájením deportací na podzim roku
1941 vystěhovat. Nacistickou perzekuci přežilo pouhých 14 045 lidí.
100
Znamená to, že 78 154 Židů se stalo oběťmi „konečného řešení“.
A nyní jak německá okupační správa na těchto všech lidech
vydělávala:
Do dubna 1945 získali okupanti od židovských občanů 482,35
kilogramu ryzího zlata, 5,25 kilogramu platiny a 16 700 kilogramů
ryzího stříbra. Tohle všechno pocházelo z cenností židovských osob
a sdružení.
Okupanti získali rovněž obrovské množství diamantů, briliantů a
dalších šperků.
101
SLOVENSKÝ POKLAD
Je na čase, abychom se začali zabývat také tím, co se v letech
1939 až 1945 odehrávalo na Slovensku. Právě Slovensko by nás
mělo dost zajímat. Už také v souvislosti se zlatým pokladem, který v
době Masarykovy republiky nepatřil pochopitelně jenom Čechům,
ale také Slovákům. A budeme-li důslední, patřil rovněž obyvatelům
Podkarpatské Rusi, jejichž země tvořila významnou součást
Československé republiky.
Po 14. březnu 1939 se Slovensko (Podkarpatská Rus připadla
Maďarsku) okamžitě dostalo „úplně do mocenské a ideové sféry
nacistického Německa…“ (Ivan Kamenec – Po stopách tragédie)
Slovenští vojáci se zapojili po boku nacistických vojsk do bojů
„za nové Německo, za novou Evropu“.
Například slovenští letci se už počátkem září 1939 účastnili útoku
na Polsko.
V té době se tu soustředila nemalá skupina československých
dobrovolníků, kteří do Polska prchli s jediným cílem – bojovat proti
Hitlerovi. Později se část těchto dobrovolníků přesune do Francie a
zapojí se do bojů na západní frontě, část vojáků se z Polska dostane
na území Sovětského svazu a stane se zárodkem příští jednotky, která
postupně svede hrdinské boje například u Sokolova, u Kyjeva, u
Dukly…
V době přepadení Polska dlelo v táboře v Bronowicích na devět
set našich dobrovolníků. Jejich velitelem byl tehdejší podplukovník
Ludvík Svoboda.
Po vypuknutí války, při ústupu, zastihla naše vojáky v oblasti
města Hluboczek Wielky formace nepřátelských letadel… Při náletu
je zabit četař aspirant JUDr. Vítězslav Grünbaum, který odmítl
opustit své stanoviště a pálil proti nepřátelským letadlům.
Podle pozdějšího svědectví několika československých vojáků,
například četaře Radoslava Seluckého – měla letadla na křídlech
slovenské výsostné znaky…
Klerofašistická vláda Slovenského státu hnala své vojáky při
přepadení Sovětského svazu 22. 6. 1941 také na východní frontu.
102
Slovensko dokonce, jako jediný z Hitlerových satelitů, vyhlásilo
válku Spojeným státům americkým…
Velká část slovenského národa přijala vyhlášení Slovenské
republiky s uspokojením. Účast ve válce po boku Německa –
citujeme teď Karla Richtera a jeho publikaci „Československý odboj
na Východě“ – „přinášela slovenskému hospodářství určitý
prospěch“. Teprve později bude závislost vládního lúďáckého režimu
na hitlerovském Německu přivádět Slovensko a jeho obyvatele do
čím dál obtížnější situace…
Už na jaře devětatřicátého roku chápali slovenští představitelé,
zejména bankovní odborníci, že je třeba mít zlaté rezervy. Zpočátku
se pokoušeli získat alespoň část československého pokladu, na kterou
mělo Slovensko nárok. Nacisté však nedali svým slovenským
spojencům ani ten příslovečný gram.
Vláda Slovenské republiky vyhlásila tedy – podobně jako v roce
1919 československá vláda – národní sbírku.
Byla odstartována velkolepá reklamní kampaň a slovenští občané
odevzdávali dokonce i zlaté obroučky brýlí. Místo nich pak dostávali
obroučky ocelové – s nápisem: Slovenský stát děkuje.
Tuto sbírku horlivě podporoval i slovenský prezident Jozef Tiso.
Ve filmovém žurnálu – 9. října 1939 – své spoluobčany vyzval k
národní sbírce slovy: „Dobrým Slovákem je ten, kdo nosí obroučky
brýlí s nápisem Slovenský stát děkuje.“
Zpočátku na zlatý slovenský poklad přispívali i někteří bohatší
Slováci, žijící v zahraničí, hlavně ve Spojených státech amerických a
v Kanadě. Sbírku podporovali především valutami. Tato podpora
však skončila vstupem Spojených států amerických do války v roce
1941.
V této souvislosti je nasnadě položit si otázku, do jaké míry mohlo
jistou část slovenského zlatého pokladu tvořit zlato, které předtím
patřilo slovenským Židům. V říjnu a listopadu 1940 vyhlásil
Slovenský stát sérii nařízení, týkajících se zajištění peněz a cenností,
patřících dosud Židům. Od té doby se všechny platby ve prospěch
židovských obyvatel mohly dít pouze na vázaný účet a v určených
peněžních ústavech.
103
Židé nesměli mít u sebe hotovost přesahující 3000 a později pouze
500 Ks. Jak v knize Po stopách tragédie píše Ivan Kamenec, „podle
nařízení židovští občané museli uložit v peněžních ústavech všechny
cennosti. Cenné papíry, předměty z platiny a zlata (kromě snubních
prstenů a zubních vložek), drahé kameny, perly atd., nesměli si v
bankách zřizovat bezpečnostní schránky. Pokud Židé uposlechli tyto
příkazy, odevzdané peníze, resp. cennosti navždy ztratili.“ V dalších
případech Židé zlato a jiné cennosti tajně prodávali – leckdy pod
nátlakem a často za nízké ceny.
Podle Ivana Kamence se
například v roce 1942
podařilo slovenskému
ministerstvu financí získat
„z bývalých židovských
hotovostí, zlata, šperků či
cenných papírů – 281
milionů Ks“. Značná část
těchto prostředků však šla
paradoxně na židovské
deportace.
Slovenský stát totiž měl
financovat nejenom
transporty Židů do
vyhlazovacích táborů, ale
musel také platit Německu
za každého vysídleného
židovského občana 500
říšských marek, tedy asi 5000 až 5500 slovenských korun.
Jak šly roky a německé armády prožívaly jednu porážku za
druhou, měnil se i vztah Slovenského státu k nacistickému Německu.
Na Slovensku sílilo odbojové hnutí. Přibývalo partyzánských skupin.
Koncem roku 1943 se sblížili představitelé občanského odboje a
komunisté. Jejich představitelé uzavřeli Vánoční dohodu, která vedla
k založení Slovenské národní rady: měla koordinovat další boj proti
domácí diktatuře i jejím německým patronům.
104
Slovenská národní rada deklarovala rovněž znovuzřízení
Československa jako společného státu Čechů a Slováků „na základě
rovnosti“…
Dne 6. června 1944 začíná operace Overlord, která vejde do
historie jako jedna z největších vyloďovacích akcí v dějinách
vojenství. Spojenci se vyloďují v Normandii a na východě se Rudé
armádě otevírá cesta do vnitřního Polska.
Dne 23. srpna 1944
dochází k zásadnímu obratu
na Balkáně. V Rumunsku
padne vláda maršála
Antonesca a země se ocitá v
protihitlerovské koalici.
Spojencům se otevře cesta –
přes Bělehrad a Budapešť –
na Vídeň. Blíží se i chvíle
Slovenského národního
povstání… Ještě před jeho
vypuknutím doporučil guvernér Slovenské národní banky univerzitní
105
profesor dr. Imrich Karvaš, aby většina slovenských zlatých zásob
byla přes vídeňskou filiálku Říšské banky odtransportována do
Švýcarska. Šlo jednak o zlato z národní sbírky, rovněž o zlato
vytěžené v dolech u Banské Bystrice a v Kremnici. Ve hře ovšem
bylo i zlato a devizy, které Slovensko získalo obchodováním s
velkoněmeckou říší.
Dr. Karvaš byl úspěšný a část zlata se po dramatickém putování
(po železnici) do Švýcarska přece jen dostala. Ještě před vypuknutím
Slovenského národního povstání. Podle Milana Vároše (Osudy
zlatých pokladů) se do Švýcarska podařilo převézt 3000 kilogramů
zlata vytěženého ve slovenských dolech. Hodnota zlatého pokladu
Slovenské republiky ve Švýcarsku „dosáhla konečnou částku, která
po válce představovala mnoho set milionů československých korun“.
Vojenské vystoupení slovenských vojáků proti nacistům mělo být
sladěno s možnostmi Rudé armády. Povstalečtí velitelé spoléhali na
poměrně dobře vyzbrojenou a vycvičenou Slovenskou armádu.
První boje však vypukly již 29. srpna 1944 – což bylo dříve, než
byly u konce všechny přípravy…
O den později se z Banské Bystrice ozývá Svobodný slovenský
vysílač. Burcujícím „Mor ho!“ vyzývá k celonárodnímu povstání.
Banská Bystrica se stává sídlem vojenských a politických orgánů
povstání.
Zpočátku se povstalcům podaří obsadit poměrně rozsáhlé území.
Avšak pouze na krátkou dobu.
Proti povstání zasahuje 178. divize pancéřových zákopníků Tatra.
Postupně přicházejí na Slovensko další elitní nacistické jednotky,
včetně protipartyzánských oddílů s vycvičenými záškodníky,
podléhajícími nacistické zpravodajské službě abwehr.
V těchto oddílech působí ve velké míře i příslušníci některých
národů Sovětského svazu – kozáci, Kavkazané, vlasovci – a také
někteří Slováci, dokonce i Češi…
Už v den vypuknutí povstání vstupuje do budovy švýcarského
generálního konzulátu v Bratislavě na Palisadách nenápadný muž.
Do budovy přišel tajně, přičemž dobře věděl, že tím riskuje svůj
život. Tím nenápadným a odvážným mužem není nikdo jiný než
106
vzpomínaný guvernér Slovenské národní banky Imrich Karvaš, jehož
zásluhou se podařilo ještě před vypuknutím povstání dopravit velkou
část slovenského zlata do Švýcarska.
Podle svých poválečných vzpomínek dr. Karvaš tehdy
švýcarskému generálnímu konzulovi dr. Grásslimu řekl: „Žádám vás,
pane generální konzule, aby všechny slovenské cennosti uložené v
Bank für internationalen Zahlungsausgleich (Banka pro mezinárodní
platby) v Basileji a ve Švýcarské národní bance v Bernu, jste
okamžitě zablokovali ve prospěch budoucí Československé
republiky, protože
slovenská vláda vzhledem k
nové situaci v Banské
Bystrici nemá už právo
disponovat s majetkem
slovenského lidu.“
Doktor Grássli zasílá
žádost doktora Karvaše do
Švýcarska.
Ve stejné době posílá do
Švýcarska spěšný dopis
také dr. Edvard Beneš.
Československý prezident a
představitel československé
exilové vlády ve Velké
Británii rovněž žádá
švýcarskou vládu, aby
slovenský zlatý poklad
zablokovala.
Švýcaři těmto žádostem vyhověli. Vyhověla i Banka pro
mezinárodní platby v Basileji, která před pěti lety vydala
nacistickému Německu více než 23 tun československého měnového
zlata.
Jenomže – zdaleka ještě nebyl konec. O zlato uložené ve
Švýcarsku žádali rovněž tehdejší představitelé Slovenského státu.
Velmi dobře totiž věděli, že porážka Německa je už jen otázkou
107
času. Věděli také, že právě zlato jim může zajistit bezstarostný život
v emigraci.
Mezi tyto lidi patřil také tehdejší slovenský velvyslanec v Bernu
dr. Jozef Kirschbaum. Tentýž dr. Jozef Kirschbaum, který ještě jako
generální tajemník Hlinkovy slovenské ludové strany prohlásil: „…
nepřicházíme do žádného konfliktu se svědomím, ani s křesťanstvím,
které právě rozlišuje trest a odměnu. Když zákonem sáhneme na
Židy, trestáme jen zločinnost příslušníků této rasy, a ne jednotlivců.“
(Ivan Kamenec: Po stopách
tragédie)
Doktor Kirschbaum
ještě před koncem války
uprchne a dlouhé roky
bude poté žít v kanadském
exilu. V Československu
bude v nepřítomnosti
odsouzen k dvacetiletému
vězení.
Po listopadu 1989 začne
opět navštěvovat
Československo a ještě
před svou smrtí, v roce
2001, obdrží v Bratislavě
čestné občanství…
Tehdejší intervence dr.
Jozefa Kirschbauma u
představitelů Švýcarska
byla však neúspěšná.
Naopak – 28. února 1945 švýcarská vláda oznamuje, že přerušuje
diplomatické styky se Slovenským státem a navazuje diplomatické
styky s československou vládou v Londýně.
Příběh slovenského zlata však zdaleka ještě nekončí…
Další část slovenského zlatého pokladu se v době povstání
nacházela přímo v Banské Bystrici. Povstalci sem přivezli zlato ze
Státní mincovny v Kremnici. Podle poválečných vzpomínek Imricha
108
Karvaše to byla bedna o váze 106 kilogramů, dále dva slitky stříbra a
dva kotouče zlatostříbrné směsi – vážící 9,360 kilogramu a 9,250
kilogramu.
Dne 6. října 1944 vstoupili příslušníci 1. československého
armádního sboru v Sovětském svazu společně s vojsky Rudé armády
na československé území. Slovenské národní povstání však už
prožívalo svou agónii, nepomohla ani podpora spojeneckého letectva
(přímo na Slovensku působil také 1. československý samostatný
stíhací letecký pluk – Zvolenský, vedený štábním kapitánem
Františkem Fajtlem), německá přesila byla příliš silná.
Povstalci stihli ještě připravit transfer zlata do Moskvy. Zachoval
se dokument (příkaz filiálce Slovenské národní banky v Banské
Bystrici) vydaný předsednictvem Slovenské národní rady, ve kterém
109
doslova stojí: „Na základě usnesení předsednictva Slovenské národní
rady vám tímto dáváme příkaz, abyste odeslali na vlastní účet
leteckou cestou do Moskvy do úschovy 21 beden o celkové brutto
hmotnosti 1062,255 kg, slovy jeden tisíc šedesát dva kg a 255 g…
Tyto drahé kovy vyberte z vlastních zásob a z úschovy Státní
mincovny v Kremnici, která si je k vám uložila do depozitu.“
Dokument podepsal tehdejší pověřenec vnitra Slovenské národní
rady – dr. Gustav Husák…
Vzácný náklad byl poté naložen do dvoumotorového letounu
Douglas (D-47). Letoun odstartoval 14. října 1944. V té době už bylo
letiště obklíčeno německými jednotkami. Pilot Vasiljev (později
obdržel za tento mistrně zvládnutý let titul Hrdina Sovětského svazu)
šťastně překonal frontu a přistál na osvobozeném území. Zlato a
stříbro bylo posléze uloženo v moskevské státní bance.
Milan Vároš popisuje ve své knize „Osudy zlatých pokladů“ ještě
jednu tak trochu úsměvnou příhodu, která se slovenským zlatem
bezprostředně souvisí:
Těsně před německou kapitulací, někdy v březnu pětačtyřicátého
roku, se v Slovenské národní bance objevili nejvyšší nacističtí
představitelé na Slovensku. V čele se šéfem nacistických vojsk na
Slovensku generálem SS Hermannem Höflem a německým
velvyslancem v Bratislavě Hansem Elardem Ludinem. Účel návštěvy
byl zřejmý – ukrást, co se ještě ukrást dá. Pracovníci banky je
přivedli k velké bedně, otevřeli ji a nacisté se nestačili divit. Až jim
prý z toho všeho přecházel zrak. V bedně byly zlaté cihly, také ale
spousta deviz včetně švýcarských franků… Ideální základ pro život
ve sladké emigraci.
Nadšení nacistických pohlavárů neznalo prý mezí. Rychle nechali
vzácnou kořist naložit do aut a uháněli co nejrychleji pryč.
Škoda že se už nedozvíme, jak nacisté reagovali, když zjistili, co
si vlastně odvezli. I když – oba jmenovaní byli později zadrženi,
odsouzeni a 9. 12. 1947 popraveni… Pro vysvětlení – opuncované
zlaté cihly, které německé pohlaváry tolik oslnily, nechal ředitel
Státní mincovny v Kremnici ing. Eudovít Gavora udělat – z olova! A
cihly nechal pak opatrně pozlatit. A co se bankovek týče – všechny
110
byly falešné. Dnes už není známo, jestli pan inženýr Gavora a jeho
spolupracovníci tento svůj husarský kousek náležitě oslavili. V
každém případě se jim podařilo dokonale přelstít nejvýše postavené a
také nejnebezpečnější nacisty na Slovensku.
Při této příležitosti není na škodu vyslovit hypotézu, že mnozí
představitelé Slovenského státu měli větší štěstí než oba nacističtí
pohlaváři a nejrůznějšími cestami si nějaké to zlato (bylo to i zlato
ukradené slovenským Židům) včas obstarali.
Zlatými zdroji se už krátce po válce chlubil některým svým
soukmenovcům někdejší ministr zahraničí Slovenského státu dr.
Ferdinand Durčanský. (Tato informace pochází z Dokumentačního
111
střediska Simona Wiesenthala ve Vídni – pozn. S. M.) Durčanský,
který v prvních poválečných letech žil v Itálii, věnoval značné
prostředky na to, aby s pomocí svých domácích spolupracovníků,
kteří zůstali na Slovensku, získával informace zejména politického
charakteru. Válečný zločinec Ferdinand Durčanský měl však i jiné
finanční zdroje než jenom zlato a některé jiné vzácné kovy. Mark
Aarons a John Loftus citují ve své knize „Ratlines“ objevený
dokument americké zpravodajské služby CIA, podle něhož
„Durčanský v žádném případě nepopírá, že slovenská populistická
emigrace je podporována Vatikánem a že část finančních prostředků
přijímá od církevních hodnostářů, především v Belgii a Argentině“.
Velkým bohatstvím disponoval hned po válce Durčanského
souputník, již zmíněný dr. Jozef Kirschbaum. Později oba žili v
Kanadě, přednášeli na univerzitách a byli činní v krajanském hnutí.
Díky zlatu, které měl k dispozici, se mohl někdejší velvyslanec
Slovenského státu Karol Sidor vystěhovat do Spojených států
amerických, kde pak prožíval vcelku šťastný a bezstarostný život…
Jaký byl závěr válečného příběhu slovenského zlata? Ještě v
pětačtyřicátém roce ho Švýcaři věnovali obnovenému
Československu. Druhou část slovenského zlatého pokladu vrátili i
Sověti. V archivu kremnické mincovny je k dispozici dokument z 20.
ledna 1947, podle kterého „… ing. Ambróz nám oznámil, že zlato
odvezené během povstání do Moskvy se už vrátilo do Prahy. Ukázal
nám podepsané hlášení Národní banky v Praze od pana ředitele
Brabce, zn. Dev.dk/Bk/Črt ze dne 8. 1. 1947, v němž hlásí, že zlato
dovezl z Moskvy pan ing. Stupka letadlem. Spisy jsou v Národní
bance v Bratislavě…“
Byl to cenný příspěvek nejenom pro Slovensko, ale pro celou
obnovenou Československou republiku.
112
Z POZŮSTALOSTI HUBERTA RIPKY
Využijme znovu pomyslného stroje času, abychom se mohli
přenést z válečné a poválečné doby až do roku 2002. Je parné léto a
já se ve studovně Státního ústředního archivu v Praze na Chodovci
už několikátý den probírám archivem doktora Huberta Ripky.
Kdo byl Hubert Ripka? Vystudovaný historik, později archivář
ministerstva národní obrany, redaktor Národního osvobození a
Lidových novin, od července 1940 státní tajemník v ministerstvu
zahraničí československé exilové vlády ve Velké Británii, od října
1941 státní ministr… Jeden z prvních organizátorů československého
zahraničního odboje, muž, který v době Mnichova patřil mezi
nejradikálnější odpůrce kapitulace. V Londýně bezezbytku
podporoval Benešovu politickou linii… Po osvobození bude až do
své další emigrace v osmačtyřicátém roce ministrem zahraničního
obchodu.
Archiv, který po tomto neobyčejně činorodém politikovi zůstal,
obsahuje, jak ke své radosti zjišťuji, mnoho dokumentů o
československém měnovém zlatě.
Ze zmíněných dokumentů je patrné, že Ripka, ale i někteří další
exiloví politici chtěli přijít na to, proč a za jakých okolností vydali
Britové Německu oněch více než 23 tun našeho zlata.
Československé měnové zlato bylo, podle svědectví archivu,
předmětem nesčíslného množství jednání, debat, dohadů.
Nejčastěji zde vystupuje jméno – dr. Alfréd Drucker… Byl to člen
právní rady československé exilové vlády v Londýně. Později, což
potvrzuje i dopis podepsaný přímo dr. Hubertem Ripkou, byl dr.
Drucker jmenován právním poradcem československého
velvyslanectví a generálního konzulátu a „všech československých
ústředních orgánů, pokud jsou nebo budou v Londýně“.
První prosincový den dvaačtyřicátého roku informuje Alfréd
Drucker Huberta Ripku o svém setkání s dr. J. W. Beyenem, který
byl v době, kdy Velká Británie souhlasila s vydáním více než 23 tun
československého zlata Německu, prezidentem Banky pro
mezinárodní platby. Dr. Drucker uvádí, že hned v úvodu setkání
113
svému partnerovi sdělil, že se zajímá o osudy československého
měnového zlata. „Historie československého zlata mne zajímá zvlášť
pro mezinárodněprávní závažnost celého případu.“
Dr. Beyen pak Druckerovi dlouze vyprávěl o tom, co v době
vydání československého zlata v březnu devětatřicátého roku osobně
prožíval. Prý už 18. března v ranních hodinách dostal od Národní
banky československé přípis, který podepsali ředitelé této banky
František Peroutka a Josef Malík. Podle tohoto přípisu měla Banka
pro mezinárodní platby převést 6 milionů ve zlatě na Říšskou banku
v Berlíně. Dr. Beyen, jak tvrdil Alfrédu Druckerovi, informoval
právního zástupce basilejské banky dr. Weisla. Ptal se ho, jestli je
převod takzvaně čistý. Dr. Weisl údajně prezidentu banky řekl, že
„neexistují žádné právní důvody, podle kterých by měl dr. Beyen
tento příkaz odmítnout“.
Alfréd Drucker Hubertu Ripkovi sděluje, že vzpomínaný dr.
Beyen dnes s odstupem doby říká, že právní zástupce dr. Weisl
„nejednal správně“. A vzápětí se dr. Druckerovi ospravedlňoval, že
on sám byl tehdy údajně zcela bezmocný a proti právnímu závěru
nemohl nic dělat. Dr. Drucker ovšem namítl, že mohl, jako nejvyšší
šéf banky, předložit záležitost vydání či nevydání československého
zlata rozhodčímu soudu. Na to mu ovšem dr. Beyen odpověděl, že
Němci by to mohli brát jako záminku. V té době totiž patřili mezi
významné klienty této banky a dr. Beyen měl prý strach, že by
Německo mohlo banku opustit, což by pak mohlo vést přímo k její
likvidaci…
Jak se zdá, právě tohle asi rozhodlo, že československé zlato bylo
predisponováno do Německa…
Alfréd Drucker pak argumentoval výroky některých britských
politiků, kteří s převodem zlata, když se celá věc provalila v tisku,
nesouhlasili a tuto transakci odmítli. Vzpomněl i na představitele
francouzské vlády. (Byla už zmínka o tom, že od vydání
československého zlata do Německa se distancoval také tehdejší
francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet.) Dr. Beyen však
Alfrédu Druckerovi opakovaně tvrdil, že naopak Francouzi s
transakcí souhlasili… Několikrát také zdůrazňoval, že „měl vždycky
114
vřelý vztah k Československu, což prý dokázal
tím, že v době, kdy nacis tické Německo žádalo
Banku pro mezinárodní platby o převedení druhé
části československého zlata, uloženého v Bank of
England, prý dr. Beyen okamžitě telefonoval do
Říšské banky s tím, že tomuto příkazu nevyhoví.
My však již víme, že o vydání druhé části
československého zlata se jednalo v době, kdy
Velká Británie i Francie po napadení Polska
Německem 1. září 1939 byly už ve válce proti
Hitlerovi. Víme také, že Britové už v této době
měli s československým zlatem své plány…
Podle zprávy Alfréda Druckera tento člen
právní rady naší exilové vlády v Londýně předal informaci o svém
setkání s dr. Beyenem také československému ministrovi zahraničí
Janu Masarykovi.
K další schůzce s dr. Beyenem došlo 5. ledna 1943. Rovněž o
tomto setkání informoval Alfréd Drucker Huberta Ripku. Za
pozornost stojí, že se této schůzky zúčastnil rovněž Paul Einzig. My
o něm víme, že to byl právě on, kdo ve Financial News 18. května
1939 zveřejnil (spolu s ním tak ve stejný den učinil v Daily
Telegraph T. B. Martin – pozn. S. M.) to, co mělo zůstat utajeno,
informaci o převodu československého zlata do Německa.
Alfréd Drucker už v úvodu debaty připomněl skutečnost – také už
o tom byla řeč – že někteří úředníci Národní banky československé
informovali příslušné úředníky britského a francouzského
zastupitelství v Praze, že jde o vynucený příkaz ředitelů banky a že je
třeba zlato Německu nevydávat. Dr. Beyen však namítl, že tito
úředníci měli, kromě diplomatů, informovat také vedení Banky pro
mezinárodní platby… Jak to ovšem měli udělat v situaci, kdy u nás
byl protektorát a basilejská banka neměla u nás žádné zastoupení, to
už dr. Beyen neřekl.
Zmíněný dr. Beyen pak znovu hovořil o vlivu německého kapitálu
v basilejské bance. Podle jeho informací Banka pro mezinárodní
platby „žije zejména zásluhou německého kapitálu, který sem odvádí
115
(informace z roku 1943 – pozn. S. M.) 9 milionů švýcarských franků
ročně“. Dr. Beyen se pak dr. Druckerovi svěřil se svými názory na
„finanční imperialismus Spojených států“. V tomto směru se prý
shodli s přítomným Paulem Einzigem. Oba se prý obávají
„neblahého ovlivnění evropských věcí Američany“. A oba vyslovili
obavu, „že po této válce budou (Američané) příliš zasahovat do
vnitřních záležitostí evropských“. Paul Einzig pak připomněl některé
případy toho, kdy ještě před poskytnutím Lendlease (už jsme se
zmínili o tom, že šlo o zbraně, které v roce 1940 nakupovali Britové
od Spojených států amerických, mimo jiné zřejmě i za
československé zlato) nutili Američané Brity, aby se vzdali nejprve
některých svých investic, zvláště v Jižní Americe, a že Lendlease
poskytli Američané teprve poté, kdy Britové tyto investice opustili.
Zajímavá je další zpráva Alfréda Druckera z 8. února 1943. Opět
se sešel s Paulem Einzigem. Tento novinář, známý svými
„neformálními kontakty s osobnostmi i řadovými úředníky ve
finančních kruzích Velké Británie, Francie a dalších zemí“ (Vít
Smetana, „Británie a československé zlato“), dr. Druckerovi sdělil,
že podle svých informací se o rozhovorech o československém
měnovém zlatě dozvěděl i další československý exilový ministr –
financí – doktor Ladislav K. Feierabend. Podle Einziga se dr.
Feierabend chystá pronést na toto téma před některými vlivnými
britskými politiky delší řeč. Paul Einzig pak na dr. Druckera naléhal,
aby někdo dr. Feierabendovi tento úmysl rozmluvil. Prý by to mohlo
„poškodit československé zájmy“.
Alfréd Drucker pak přislíbil, že celou „věc bude považovat za
diskrétní“.
Jakým způsobem by, probůh, mohl Ladislav K. Feierabend, tento
národohospodář, který před lety studoval mimo jiné i v Oxfordu, na
začátku protektorátu člen vlády generála Eliáše, muž, kterému se v
lednu 1940 podařilo za dobrodružných okolností uprchnout na západ
– mohl poškodit československé zájmy? A zrovna tím, že se zeptá na
to, jak to bylo s převodem zlata nacistickému Německu, nota bene
zlata, které nám právoplatně patřilo? Možná nebyl zájem „dráždit“
mocného spojence. Blížil se konec války, bylo zřejmé, že
116
Československo bude přízeň Velké Británie potřebovat – hlavně na
mezinárodním poli. Kdo ví…
Existuje ovšem dokument, který hovoří o tom, že 11. února
třiačtyřicátého roku se Ladislav K. Feierabend sešel s tehdejším
guvernérem Bank of England sirem Montaguem. Československého
ministra financí však tentokrát nezajímal převod našeho zlata do
nacistického Německa, nýbrž se chtěl zeptat na to, co britská vláda
učinila, případně ještě učiní, s druhou částí našeho zlata. Měl na
mysli oněch více než 26 tun, které jsme dali Britům k dispozici v
prosinci 1940 a které měly uprostřed války mimořádnou hodnotu.
Pan guvernér se ošíval, hovořil údajně o vyšších zájmech a o
vojenském tajemství… Zkrátka a dobře, Ladislav K. Feierabend
odešel ze schůzky s nepořízenou. Kdo ví, jestli už v této chvíli tušil,
že i tato část našeho zlatého pokladu zmizela kdesi v nenávratnu…?
117
Z toho všeho, co už o transferu československého zlata do
Německa na jaře 1939 víme, lze usoudit, že přes všechny možné
protesty britských politiků či novinářů, kritizující převod
československého zlata do Německa, vítězi byli bankéři. Jak ostatně
v knize „Tajná válka proti Židům“ napsali John Loftus a Mark
Aarons, kteří tuto transakci považovali za klasický případ „morální
obojakosti“, bankéři z Bank of England se za „každou cenu chtěli
vyhnout opakování debaklu ze začátku třicátých let, kdy evropské
centrální banky bojovaly navzájem proti sobě.
Mezinárodní bankovní stabilita byla důležitější
než pouhé nepříjemnosti války.“
Tento závěr se zdá být logický. A hlavně
pravdivý. Přestože již citovaný současný britský
historik Martin D. Brown v roce 2000 napsal, že
převedení československého zlata nebylo snad
důsledkem nějakých antipatií Britů vůči
Čechoslovákům, ale spíš toho, že ve Velké
Británii převládlo „upřímné přesvědčení, že
neexistuje možnost, jak by britská vláda mohla
transferu zlata zabránit“. Jak dále Brown
připomíná, Banka pro mezinárodní platby byla
koneckonců nepolitická organizace, vytvořená pro
to, „aby do její činnosti nemohly zasahovat
národní vlády“. To byl podle Browna argument,
„který později nespokojeně přijala československá
vláda v exilu“.
V té souvislosti se pak společně s Martinem D.
Brownem ptáme: „Jestliže Velká Británie tak úzkostlivě dbala na
nezávislost Banky pro mezinárodní platby, proč tak úporně půl roku
předtím netrvala na nezávislosti Československa…?!“
Rovnám zažloutlé písemnosti, skládám desky, postupně je
ukládám do prostorných kartonů, označených jako – Archiv Huberta
Ripky.
V duchu se loučím nejenom s dr. Hubertem Ripkou, ale také s
důsledným, systematickým a mimořádně v trvalým dr. Alfrédem
118
Druckerem. Z jeho dopisů a jiných dokumentů bylo možné vyčíst, že
šlo o mimořádně pracovitého člověka, který vždy zdůrazňoval, že
cílem jeho snažení je – služba Československu.
Snad tato slova dokreslí i dopis, který dr. Alfréd Drucker napsal
27. září 1944 a poslal československému exilovému ministrovi
spravedlnosti dr. Jaroslavu Stránskému:
„Slovutný pane ministře, blíží se konec války a s ním konec
státního zřízení v zahraničí a také Právní rady. Nejsem úředníkem a
stanu se jejím zrušením zase soukromníkem. Uvažuji pochopitelně o
své práci po válce a považuji za svou povinnost oznámit Vám,
slovutný pane ministře, že zůstanu po zrušení Právní rady
československé vládě k dispozici. Zdůrazňuji ovšem, že za svou
činnost v zahraničí si nečiním žádných nároků jakéhokoliv druhu do
budoucna, ježto šlo o práci, která v podstatě byla jen pokusem – a jak
doufám ne zcela neúspěšným pokusem – o splnění občanské
povinnosti. Jde mi jen o to, vyjádřiti svou ochotu sloužiti i v míru.
Nebudu-li povolán, vrátím se do činnosti soukromé, jsa přitom
přesvědčen, že i v ní budu moci pracovati pro ideály Masarykovy
republiky, jejímž jsem odchovancem. Jsem Vám, slovutný pane
ministře, hluboce oddaný – Dr. A. Drucker.“
Činnost doktora Druckera dostává zajímavý rozměr ve chvíli, kdy
v archivu objevím jeden zajímavý dokument… V srpnu 1939, tedy
už po vyhlášení okupace, odjeli do Londýna český přednosta
kontrolního oddělení devizového odboru naší banky Jan Sommer,
kterého doprovázeli vládní rada říšského ministerstva hospodářství
L. Turowski a vedoucí devizového oddělení naší banky dr. Herbert
Krause. Válka už byla na spadnutí a nacisté potřebovali zajistit naše
zablokované devizy za vyvezené zboží. Jak jednání dopadlo, není z
dokumentu patrné, ale dozvíme se tu, že zmíněná delegace se ve
Velké Británii setkala s podporou některých československých
emigrantů, kteří byli údajně už předem vytypovaní německým
velvyslanectvím v Londýně. Mezi jmény „vytypovaných“ figuruje i
jméno – dr. Alfréda Druckera. Tito emigranti prý poskytli cenné
informace „o osobách, s nimiž mělo být o devizových záležitostech
jednáno“. Podle dokumentu Drucker naopak požadoval „jako
119
protislužbu možnost vystěhování jeho rodičů a jeho manželky z
protektorátu do zahraničí, což mu bylo přislíbeno“.
Těžko lze z tohoto dokumentu usoudit, do jaké míry šlo ze strany
dr. Druckera o nějakou spolupráci s protektorátními úřady či o jeho
vydírání nebo dokonce o zpravodajskou hru. V každém případě to
byl právě on, kdo získal pro naše exilové představitele nejvíce
věrohodných informací o osudech čs. měnového zlata. A jeho
zásluhy jsou nezpochybnitelné.
K osobě dr. Alfréda Druckera zbývá ještě dodat, že po návratu do
Československa v pětačtyřicátém roce působil jako advokát a byl
aktivním členem tehdejší národně socialistické strany. Protože měl
dobré informace, včas vytušil, co se v Československu bude záhy
odehrávat, a ještě několik měsíců před únorovými událostmi
vycestoval znovu do Velké Británie. V Londýně si otevřel advokátní
kancelář…
120
ZLATÝ DŮL
S blížícím se koncem války si čím dál více nacistů uvědomovalo,
že už je jen otázkou velmi krátké doby, kdy bude Adolf Hitler
definitivně poražen. Pro nacistické obchodníky a bankéře byl
rozhodujícím zlomem – Stalingrad. Porážka nacistických vojsk ve
stalingradském kotli počátkem třiačtyřicátého roku způsobila, že
začali plánovat, jak dostat své majetky z Německa, případně jak to
udělat, aby jim bohatství zůstalo i po skončení války.
Všeobecně se dnes ví, že už v této době Perónová vláda v
Argentině začala s otevřenou náručí přijímat nacistický kapitál, který
se měl stát zárukou poválečné prosperity Argentiny. Ale nebyla to
zdaleka jenom Argentina…
Podle Jamese Poola („Tajní spojenci Adolfa Hitlera 1933-1945“),
„v lednu 1945 hodilo Hitlera přes palubu 90 procent německých
průmyslníků a všichni se jenom modlili, aby válka už rychle
skončila. Jejich cílem bylo vydat spojencům německý průmysl v co
možná funkčním stavu, aby si zajistili zisky ze svého majetku i po
válce…“
Dne 12. ledna 1945 Rudá armáda zahajuje rozsáhlou ofenzivu.
Sověti procházejí Polskem a částí Maďarska. Ve Slezsku vstupují na
německou půdu. Dne 13. dubna je dobyta Vídeň.
Britové s Američany překračují v březnu Rýn, postupují velmi
rychle a obsazují jedno německé město za druhým.
Dne 16. dubna překonávají Sověti Odru. Začíná útok na Berlín.
Odpoledne 22. dubna vychází Adolf Hitler na chvíli ze svého
bunkru, aby dekoroval jednotku mladičkých příslušníků
Hitlerjugend, fanaticky bojujících za svého Führera. Potom sestoupí
opět dolů a odtud už putuje – po sebevraždě 30. dubna – rovnou do
pekla.
Dne 7. května 1945 podepisuje generál Alfred Jodl – za
přítomnosti zástupců Velké Británie, Francie, SSSR a USA –
bezpodmínečnou kapitulaci.
Ale ještě předtím – v dubnu 1945 – se u příslušníků 3. americké
armády generála George Pattona objevují tři bývalí vězni. Dva
121
Rusové a jeden Francouz. Vyhublí muži, kterým se podařilo
uprchnout z pochodu smrti, sdělují americkým vojákům
neuvěřitelnou zprávu. V nedalekých dolech je ukrytý nacistický zlatý
poklad.
Generál Patton této zprávě zpočátku vůbec nevěřil. Nakonec ale
Američané objevili v nedalekých solných dolech Merkes, v šachtě
Kaiserode, zlato nedozírné ceny. Osmnáctikilové zlaté cihly, bedny
plné zlatých a stříbrných cigaretových pouzder, nejrůznější šperky,
klenoty, diamanty a vzácné mince – byly ukryty 800 metrů pod
povrchem země.
Podle toho, co generál George Patton zaznamenal, vojáci za
doprovodu geologů a také dvou někdejších ředitelů Říšské banky,
které vzpomínaní vězni identifikovali, objevili v podzemí mimo jiné
„4500 zlatých cihel v ceně asi 57 milionů 600 tisíc dolarů“. O pár dní
později byla už cena odhadnuta na 250 milionů dolarů…
V době, kdy stále ještě zuří válka a pokračuje rozhodující bitva o
Berlín, spojenci převážejí zlato do Frankfurtu nad Mohanem.
Dodejme ještě, že Američané mezi ukořistěným zlatem objevili
také pytle opatřené vlaječkami a pečetěmi Národní banky
československé v Praze. Spojenci tedy našli také část
československého zlata, které nacisté odvezli v průběhu okupace.
Kromě toho tu ještě byly celé pytle zlatých plomb, vytlučených ze
zubů usmrcených Židů…
V archivu vzpomínaného dr. Huberta Ripky existuje kopie dopisu,
kterou dr. Ripka, už jako československý ministr zahraničního
obchodu, zaslal do Velké Británie. Dopis má datum 28. dubna 1945,
což znamená, že to bylo v době, kdy československá vláda sídlila už
v Košicích. Dr. Ripka žádá britskou vládu o to, aby, „až spojenci
objeví zlato, které nám nacisté odcizili, neopomněli naše oprávněné
nároky… československá vláda si činí i za Národní banku
československou nároky na zlato, které bylo nebo bude ukořistěno
spojeneckým vojskem, a to z toho titulu, že Němci část zásoby
měnového data Národní banky čsl. násilně odvezli z tresorů Národní
banky čsl. a část zlata byla Národní banka čsl. nucena převésti jednak
do depositu u Říšské banky v Berlíně, jednak odvésti jako podíl na
122
zlatém krytí za obíhající bankovky v pohraničním území.“
Na první pohled by se mohlo zdát, že Hubert Ripka neměl o
nálezu Američanů v Merkes ani tušení, ale nebylo tomu tak.
Potvrzuje to například bývalý československý ministr zahraničí
Bohuslav Chňoupek v knize „Memoáre in claris“, kde uvádí, že už v
dubnu 1945 spatřili objevené zlato členové československé reparační
komise a zástupci Národní banky. Čechoslováci, podle těchto údajů,
odjížděli prý zklamáni. K velké lítosti zjistili, že „z obrovského
množství drahých kovů nám patří pouze 3758,88 kilogramu zlatých
mincí.
Podle poválečných údajů objevili v závěru války a krátce po ní
naši západní spojenci v Německu – a také v několika neutrálních
zemích – 277 tun zlata. Jejich tehdejší hodnota se pohybovala okolo
772 milionů (tento údaj byl vyčíslen ve zlatých markách).
Odhadovalo se však, že to byla pouhá polovina z toho, co nacisté
stihli v průběhu války nakrást – zejména v okupovaných zemích.
Guinnessova kniha rekordů uvádí ztracený zlatý poklad Říšské
banky jako největší nevyřešenou bankovní loupež v dějinách. Podle
britských publicistů Iana Sayera a Douglase Bottinga, autorů knihy
123
„Nazi Gold“, končí stopa
tohoto zlata kdesi na
německo-rakouské hranici,
blízko Garmisch-
Partenkirchenu.
Ovšem John Loftus a
Mark Aarons, když psali
knihu „Tajná válka proti
Židům“, došli při svém
pátrání k závěru jinému.
Podle důvěrné informace penzionovaného plukovníka armády
Spojených států amerických a někdejšího speciálního agenta CIC
(americká tajná služba, předchůdkyně CIA – pozn. S. M.) byla
většina pokladu přepravena na velmi krátkou vzdálenost přes
Rakousko a Brennerským průsmykem do Itálie. Šlo, podle
zmíněných autorů, o „německo-vatikánské spojení“.
Vzpomínáte si na slovenské válečné zločince Jozefa Kirschbauma
a Ferdinanda Durčanského? Či na někdejšího velvyslance
Slovenského státu Karola Sidora, který v době války působil ve
Vatikánu? Už jsme se o nich zmínili v kapitole o slovenském zlatém
pokladu. Všichni se dostali, za přispění Vatikánu, a hlavně
ukradeného zlata, do bezpečného zámoří.
Ví se také, že s přispěním některých vatikánských kruhů se do
Argentiny přepravil architekt „konečného řešení“ Adolf Eichmann…
A mnozí další.
Odhaduje se, že bezprostředně po skončení války se do Latinské
Ameriky dostalo na 30 000 nacistických uprchlíků. Mnohým z nich
pomohlo právě uloupené zlato a jiné cenné předměty.
John Loftus a Mark Aarons („Ratlines“) jdou ve svém pátrání
ještě dále – ve své knize tvrdí, že právě z Argentiny, která zbohatla
díky nacistickému zlatu, proudila později „finanční injekce zpět do
západního Německa na podporu velkého hospodářského zázraku v
letech 1948-1951“. Ale to už se dostáváme k jiné kapitole. Kapitole
neméně zajímavé, která by pojednávala o tom, kdo nacisty po válce
kryl a hlavně – proč je kryl… (O částečnou odpověď na tyto otázky
124
jsem se pokusil v knize „Nacisté pod ochranou aneb Kdo vlastně
prohrál válku?“, která vyšla v roce 2001 – pozn. S. M.)
Nacistické zlato však zřejmě opouštělo Evropu i jinými cestami.
Aragonský novinář Ramon J. Campo se v knize „El Oro de
Canfranc“ (Canfrancké zlato) pokusil vysvětlit záhadu, která už řadu
let obestírá nádraží Canfranc Estacion, ležící u jižních hranic Francie
se Španělskem. Podle autorova tvrzení tudy nacisté ještě v době
války přepravovali zlato uložené ve Švýcarsku. Zlato putovalo do
Španělska a odtud ještě dále, třeba i do Latinské Ameriky. Ramon J.
Campo objevil dokumenty, podle kterých v období od 16. června
1942 do 27. prosince 1943 prošlo Canfrancem 86,6 tuny zlata. Z
125
tohoto množství 74,5 tuny zlata putovalo do Salazarova fašistického
Portugalska a pak ještě dále…
A když už byla řeč o Švýcarsku. Tady sídlila nejenom Banka pro
mezinárodní platby, která na jaře 1939 vydala československé zlato
Říšské bance, ale sem nacisté soustřeďovali největší množství zlata,
které pak, když to bylo pro ně výhodné a nutné, deponovali dále.
Díky zlatu, uloženému v neutrálním Švýcarsku, si mohli dovolit vést
tak dlouho válku na několika frontách.
Tyto informace byly donedávna utajovány. Nikdo nechtěl slyšet o
tom, že by úctyhodné a neutrální Švýcarsko podporovalo jakýmkoliv
způsobem Adolfa Hitlera.
Roku 1997 musela mluvčí Švýcarského sdružení bankéřů
(Schweizerische Bankiervereinigung) Silvia Matileová přiznat, že
„mezi roky 1939 až 1945“… koupili německé zlato za 415 milionů
dolarů. Tuto částku, podle paní mluvčí, však prý Švýcaři chtěli po
válce spojencům vrátit. Avšak ve Washingtonské dohodě z 25.
května 1946 se Švýcaři pouze zavázali, že vrátí 60 milionů dolarů ve
zlatě – „jako dobrovolný příspěvek k obnově Evropy“. Jako na
oplátku se spojenci zřekli dalších nároků vůči švýcarské vládě,
včetně Švýcarské národní banky – v souvislosti s nákupy zlata
během války s Německem.
V každém případě je dnes jasné, že neutrální Švýcarsko sloužilo
nacistickému Německu i jako směnárna zlata za devizy…
Když se znovu vrátíme ke konferenci Fenomén holocaust, která se
uskutečnila v říjnu devětadevadesátého roku v České republice,
můžeme opět vzpomenout na příspěvek historičky Jaroslavy
Milotové, která ve svém vystoupení uvedla také, že „největší
množství šperků, drahých kamenů a diamantů pocházejících ze
židovského majetku bylo v letech 1940 až 1942 prodáváno do
Švýcarska. V roce 1941 se do těchto obchodů přímo zapojily i tamní
klenotnické firmy…“
Podobně v době války postupovali například Švédové. V roce
1997 zveřejnila vyšetřovací bankovní komise Sveriges Riksbank –
Švédské národní banky, že tato banka nakoupila za druhé světové
války od hitlerovského Německa 59,7 tuny zlata. Tyto nákupy
126
schválila tehdejší švédská vláda – údajně proto, že ji zástupci Říšské
banky ujistili, že nejde v žádném případě o zlato uloupené nacisty.
127
Později Švédové – na základě poválečné dohody se spojenci –
vrátili Nizozemsku 17,9 tuny ukradeného zlata a Belgii 7,2 tuny
zlata…
Dlouho se rovněž nevědělo, že velká část zlata, které nacisté
uloupili na okupovaných územích, byla na světové trhy prodávána
přes Istanbul.
V roce 2002 dospěli američtí a němečtí bankovní experti k závěru,
že tehdejší německý velvyslanec v Turecku Franz von Papen ukryl v
Turecku velké množství zlata a jiných cenností. Odhaduje se, že
majetek přepravený z Německa do Turecka dosahoval hodnoty 67
milionů dolarů. Spojené státy americké zveřejnily už krátce po válce,
že do Turecka byly zaslány tři tuny zlata, které nacisté uloupili v
okupovaných evropských zemích. Představitelé Turecka to později
opravdu potvrdili – s vysvětlením, že „nevěděli, že to je zlato
kradené“.
V roce 1947 spojenci Turecko vyzvali, aby zlato vrátilo. Odpověď
byla velmi stručná: Turecko tak učiní jen v případě, že Německo
přistoupí na turecký požadavek kompenzace dluhů…
Jak je patrné, se zlatem se různě „šachovalo“ už v prvních týdnech
a měsících míru.
Mnohé části Evropy ovládl poválečný chaos. Ekonomika řady
zemí byla v troskách. Na jedné straně byly statisíce zbídačelých lidí,
kteří si jen tak tak zachránili holé životy, a na straně druhé byli –
třeba i ti, kteří přemýšleli, jak se, s přispěním poválečných zmatků,
co nejvíce obohatit.
A to se týkalo také osvobozeného Československa.
128
RUSOVÉ PŘICHÁZEJÍ
V době, kdy německý generál Alfred Jodl podepisoval v Remeši
bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk, v Praze už třetí den
pokračovalo povstání. Zdejší německé velení si velmi dobře
uvědomovalo význam Prahy jako hlavního města i jako
komunikačního uzlu. Je tedy jasné, že nacisté chtěli povstání za
každou cenu potlačit.
Prudké boje zuřily zejména v budově a okolí českého rozhlasu,
také třeba na Wilsonově nádraží, v sokolovně v Riegrových sadech či
u školy Na Smetance…
Právě 7. května, kdy situace povstalců byla kritická, zasahují po
boku Pražanů vlasovci – původně zajatí rudoarmějci, které bývalý
sovětský velitel, rovněž zajatec, generál Vlasov, získal pro spolupráci
s Němci a pro boje proti sovětské armádě. Právě tento fakt vedl k
tomu, že se velitelé vlasovců nedohodli s představiteli České národní
rady, mezi které patřili především profesor Albert Pražák a jeden z
pozdějších mužů ledna 1968 – Josef Smrkovský. Poté začali vlasovci
ustupovat z Prahy na západ.
O den později podepisuje generál Rudolf Toussaint protokol o
kapitulaci. Podle této dohody měly být zastaveny boje – s tím, že
němečtí vojáci dostanou šanci volně projít na západ, k Američanům,
kterým se chtěli vzdát do zajetí.
Boje v Praze však pokračovaly i po podpisu kapitulace. Stále ještě
umírali lidé. Časně ráno, 9. května 1945, dorazily do Prahy jednotky
Rudé armády. Sovětské jednotky musely během dvou dnů, podle
vzpomínek maršála A. A. Grečka, urazit 180-200 kilometrů.
Je pravdou, že v té době stáli už v západních Čechách Američané.
V době vypuknutí povstání byli příslušníci 3. americké armády
generála George S. Pattona, kteří také, jak už víme, objevili před
několika týdny v německých solných dolech zlatou kořist nacistů,
pouze několik málo desítek kilometrů od Prahy. Zachovala se
Pattonova depeše, kterou odeslal právě 5. května svému
nadřízenému, veliteli 12. skupiny armád generálu Omaru Bradleymu:
129
„Půjdu až k Vltavě. Vyřiď
Rusům, že se hodlám
zastavit až tam.“
V této souvislosti se opět
setkáme se jménem dr.
Huberta Ripky. Byl to on,
kdo prostřednictvím rychlé
depeše naléhal na vrchního
velitele spojeneckých armád
generála Dwighta D.
Eisenhowera, aby Američané
vstoupili do hlavního města
někdejšího Československa a zabránili tak dalšímu krveprolití. S
Eisenhowerem jednal také velitel našeho letectva na západě generál
Karel Janoušek: českoslovenští letci byli připraveni letět Praze na
pomoc.
Ovšem Sověti i západní spojenci měli už v té době dohodnutou
demarkační linii. A tu nesměla žádná ze stran překročit. Eisenhower,
podle svých poválečných vzpomínek, navrhl přece jen náčelníkovi
generálního štábu sovětské armády generálu Alexeji Antonovovi,
aby americká 3. armáda postoupila alespoň do západních předměstí
Prahy. Sovětský generál prý tento plán zavrhl a přesvědčoval
Eisenhowera, aby „se spojeneckými armádami v Československu
nepostupoval na východ od původně stanovené linie“, protože by, jak
uvedl, „mohlo dojít k záměně vojsk“.
Eisenhower tedy nařizuje Bradleymu, aby okamžitě sdělil
Pattonovi, že nesmí za žádných okolností překročit linii Karlovy
Vary – Plzeň – České Budějovice. Nesmí proniknout do větší
hloubky než osm kilometrů severovýchodně od Plzně. „Ike si na
konci nepřeje žádné mezinárodní komplikace,“ pověděl Bradley
Pattonovi.
Patton je zklamán. A svým zklamáním se tentokrát netají ani před
svými muži…
130
Dne 9. května 1945 slaví Praha a s ní celá země konečně mír.
Ještě v posledních hodinách pražské operace padly při boji s
německými vojsky stovky povstalců a zejména rudoarmějců.
Válka v Evropě však ještě nekončí. U Čimelic se soustředila
statisícová jednotka německých vojáků, kteří se odpojili od svého
velitele maršála Ferdinanda Schörnera. Vojákům, kteří se ocitli u
Čimelic, velí
generálporučík hrabě Karl-
Friedrich von Půckler;
vzdává se až v noci z 11. na
12. května 1945… Válka v
Evropě definitivně
skončila.
A zatímco Pražané
prožívají první mírové
okamžiky, mezi sovětskými
rudoarmějci je už v plné
práci úzce specializovaná
skupina několika lidí. Jsou
to pracovníci sovětské
státní banky (Gosbank) a
rovněž příslušníci
kořistního oddělení Rudé
armády – CGV
(Centralnaja gruppa vojsk).
Podle publikace
„Židovské zlato, ostatní
drahé kovy, drahé kameny
a předměty z nich v českých zemích 1939-1945“ tito lidé „měli v
průběhu osvobozovacích akcí dbát na zabezpečení trofejního
bankovního majetku ve prospěch vítěze“. Jejich činnost prý byla
„hojná, nicméně centrálně nekoordinovaná a předpisy detailně
neupravená, tedy i nesoustavná, v každém jednotlivém případě
odlišná, administrativně zcela nedostatečná a zejména v mnoha
131
ohledech zcela nekvalifikovaná“.
Sovětští specialisté začali pátrat po kořisti také v bankách,
zejména v pobočkách bank německých. Už v květnových dnech
obsadili sovětští osvoboditelé centrály německých peněžních ústavů:
Böhmische Escompte Bank, Böhmische Union-Bank, Kreditanstalt
der Deutschen. A rovněž také Národní banku pro Čechy a Moravu.
Českoslovenští a sovětští zástupci uzavřeli mezivládní dohodu,
někdy se jí říká – Trofejní smlouva, o způsobu použití válečné kořisti
na československém území. Podle této dohody byl německý majetek
definován jako „majetek, který byl Němci vybudován na
československém území v průběhu války nebo byl na něj v průběhu
války dovezen“.
Jak smlouva vysloveně deklarovala, za německý majetek nebyl
považován předválečný majetek československých občanů německé
národnosti. Sovětská strana měla omezit své kořistní nároky pouze
na podniky a majetek, „které mají podstatně důležitý vojenský
význam“ a mohly být využity v dalších vojenských operacích… Jak
však dochované dokumenty prozrazují, sovětská strana tuto dohodu,
tak jak byla koncipována v plném znění, často porušovala.
Stále častěji se objevovaly problémy v komunikaci mezi našimi a
sovětskými zástupci; pramenily hlavně z toho, že členové sovětských
kořistních oddílů nebyli o zmíněné vládní dohodě dost dobře
informováni.
Snahou po zklidnění vztahů bylo rozhodnutí, na jehož základě
zástupci československého
ministerstva financí a
zástupci Rudé armády
společně otevírají trezor
Národní banky
československé. Stane se tak
2. listopadu 1945. O den
později je, opět společně,
otevřen trezor v Böhmische
Union-Bank.
Objevuje se však
132
problém: sovětští důstojníci začnou dávat na všechny německé a
sporné sejfy pečetě. Důvod je zřejmý – chtějí tuto kořist, jak otevřeně
říkají, připravit k transportu do Sovětského svazu.
Dne 12. listopadu 1945 pak Sověti otevírají trezor v Böhmische
Escompte Bank a o tři dny později v Kreditanstalt der Deutschen.
V ohrožení se ocitá
židovské zlato. Ta část zlata,
odebraného Židům, kterou
nestačili nacisté z
protektorátu odvézt.
Autoři zmíněné publikace
dospěli po několikaletém
pátrání k závěru, že „součet
odebraného zlata
prokazatelně odebraného
židovským subjektům činil
614,62 kilogramu“. Tato
suma však představuje, podle
názoru historiků, pouhou
spodní hranici. Zejména
proto, že se vůbec
nedochovaly údaje o přímých
prodejích zlata ze strany
společnosti Hadega,
společnosti, která se
židovským zlatem a dalšími
cennostmi včetně stříbra a
drahokamů obchodovala…
Proti akcím příslušníků
sovětských kořistních oddílů
československá strana ostře
protestuje. Následují horečná jednání mezi ministry zahraničí Janem
Masarykem a Valerijem Zorinem.
Českoslovenští představitelé několikrát zdůrazňují, že jde o
židovský majetek. A na tento majetek, objevený v trezorech, se tedy
133
žádné kořistní nároky nevztahují. Vždyť se jedná o věci, patřící kdysi
obětem politické a rasové perzekuce.
Nicméně podle dobových údajů tu bylo více než 800 kufrů,
definovaných jako „sporný majetek“. Obsah těchto kufrů pocházel
jednak z Böhmische Escompte Bank a z Böhmische Union-Bank.
Rovněž z depozita majetkového úřadu, resp. vystěhovaleckého
fondu.
Sovětská strana opakovaně zdůrazňovala, že Československá
republika neprokázala, že zlato je původu českého a říšské marky
vzešly z výměny za české koruny. Ze svého tvrzení neustoupila ani
poté, kdy českoslovenští úředníci předali svým sovětským partnerům
potřebné doklady…
Nakonec se obě strany dohodnou na tom, že společně prověří
obsah kufrů, přichystaných k odvozu do Sovětského svazu. Šlo
zejména o nejtěžší zavazadla. Podle dochovaných dokumentů byly v
kufrech často „jen šaty, prádlo, bezcenné obrazy“. Ovšem podle
publikace o židovském zlatě zůstala neotevřena většina lehčích
kufrů, označovaných jako „letecké“. Při otevírání kufrů docházelo k
vypjatým situacím. To když třeba sovětský představitel major
Gimmelfarb „odmítal odvážené kufry otevírat a československé
Němce považoval za říšské státní příslušníky“. Posléze však sovětský
major přece jen některé kufry otevřel.
Sověti posléze uvolnili všechny židovské kufry, balíčky a bedny,
pokud zněly na jméno.
Ještě předtím sovětští představitelé vyjmuli ze 417 kilogramů
požadovaného zlata – 20 kilogramů, to když uvolnili kolekci
historických zlatých mincí.
Podle konečné zprávy bylo z 549 položek uvolněno ze Sovětského
svazu „220 položek, což naši tehdejší představitelé považovali za
úspěch“. Zachránit se podařilo například také pět kufrů firmy Micke
„s drahými stříbrnými kusy“.
Současně bylo připraveno k převozu i zlato z Národní banky.
Sověti nám ještě slíbili, že pokud se prý objeví v kufrech, které si
Rudá armáda odváží, nějaký předmět „mající vztah k
Československé republice, bude vrácen“. Později nám pouze sdělili,
134
že v kufrech odvezených z pražských bank „nebyly ztracené
univerzitní insignie ani jiné historické předměty“.
Podle závěrů expertního týmu (tvořili ho Jaroslava Milotová, Jan
Kuklík, Drahomír Jančík, Eduard Kubů, Jiří Šouša a Jiří Novotný),
který se zabýval osudy židovského zlata, odvezli od nás Sověti téměř
400 kilogramů zlata – jako válečnou kořist. Jak historikové uvedli:
„Československá republika ho (zlato) jako židovské nikdy vysloveně
neoznačila a z politických důvodů na ně neuplatnila nárok. Celá
kauza se stala předmětem utajení.“
Dodejme ale, že „předmětem
utajení“ se pro širokou veřejnost staly
nejenom osudy téměř 400 kilogramů
zlata, odvezeného do Sovětského
svazu, ale také osudy zhruba 50 tun
zlata, které jsme před válkou uložili do
bankovních sejfů našich západních
spojenců, abychom posléze o většinu
tohoto zlata za ne dost dobře
vyjasněných okolností přišli.
135
VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ
Udělejme si teď malou rekapitulaci. V době před Mnichovem
měla naše země v různých sejfech, ať už doma nebo v zahraničí,
uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po
záboru pohraničí.
Dalších více než 6 tun odvezli nacisté – po příchodu do Prahy v
roce 1939 a 1940… včetně velmi vzácné numismatické sbírky
zlatých mincí.
Přes 23 tun vydali Britové z basilejské Banky pro mezinárodní
platby.
A připočtěme ještě více než 26 tun, které jsme dali Britům k
dispozici v roce 1940 – aby za toto zlato mohli koupit strategické
suroviny, také zbraně.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování, které se dělo
sice jménem Národní banky, ale jak už bylo řečeno, tato banka
neměla v podstatě žádné pravomoci a byla zcela podřízena Říšské
bance.
Nějaké zlato nám ještě zbylo v některých zahraničních sejfech. A
zmínit se musíme i o odcizeném zlatu z brněnské Zbrojovky a
plzeňské Škodovky (více než 1 tuna).
V polovině šestačtyřicátého roku připravil poválečný ředitel naší
Národní banky JUDr. Leopold Chmela studii, ve které se pokusil
vyčíslit hospodářské ztráty Československa v průběhu německé
okupace. Odhadl, že výše měnových ztrát představovala 135,5
miliardy korun a ztráty státních financí – 96,8 miliardy korun. Pokud
šlo o peněžnictví, doktor Chmela uváděl ztrátu ve výši 64,9 miliardy
korun. Průmysl – 38,4 miliardy korun. Zemědělství – 44,5 miliardy
korun. Doprava – 46,2 miliardy korun.
Ztrátu židovského majetku odhadl dr. Chmela na 30 miliard
korun.
Celkovou ztrátu naší země vyčíslil na 456,3 miliardy korun (L.
Chmela – Hospodářská okupace Československa).
Později měl však k dispozici více podkladů, podle nichž odhadl
celkovou škodu způsobenou německou okupací na více než 324
miliardy korun. Jenomže když k tomuhle všemu připočítal ještě
136
škody, které utrpěly státní podniky, Národní banka československá,
armáda – dospěl k astronomické částce – 612 miliardám korun.
Dr. Chmela a s ním další hospodářští odborníci počítali ještě dále.
Do úvahy vzali měnovou reformu, změnu kupní síly koruny – to
všechno včetně dalších ekonomických zrát. K věcným škodám
připočítali ještě „škody a ztráty osobní… Podle provedeného šetření
počet osob, které přišly o život během okupace, nebo jejichž zdraví
bylo tak těžce poškozeno, že pracovní schopnost byla natolik
snížena, že jsou odkázáni na veřejnou péči, je 212 tisíc osob. (V
pozdějších letech se však ukázalo, že tyto lidské ztráty byly ještě o
několik desítek tisíc vyšší – pozn. S. M.) Na veřejnou podporu po
osobách, které přišly za války o život nebo jsou trvale invalidní,
připadá 170 tisíc osob.“
A dr. Chmela pak závěrem konstatuje:
„Shrneme-li tedy věcné i osobní škody způsobené německou
okupací Československu v hodnotě dnešní koruny československé,
dojdeme k závratné cifře… 1 bilionu 351 miliardy 300 milionů korun
čs., čili v číslici… 1 351 300 000 000 Kčs.
Tato částka by stačila ku krytí skoro dvaceti let celostátních
výdajů rozpočtového rozpětí poválečné výstavby, aniž by byl ministr
financí nucen vybírati jakékoliv daně!“
Bylo už řečeno, že nacisté nám v průběhu okupace uloupili
celkem 42 tun (některé prameny hovoří o 44 tunách) měnového zlata.
Snahou hospodářských představitelů obnoveného státu bylo –
získat co nejvíce zlatých rezerv zpátky do našich sejfů.
Své naděje tehdy upírali k nálezu spojeneckých vojsk ve
vzpomínaném solném dole. To i přesto, jak už jsme ostatně uvedli,
že při první obhlídce byli naši odborníci zklamáni, čekali, že
československého zlata bude mezi dalšími objevenými zlatými
rezervami pocházejícími z dalších okupovaných míst Evropy – přece
jenom více…
Dne 31. 7. 1945 zveřejňuje armádní list „The Stars and Stripes“
článek plukovníka Bernarda Bernsteina – ředitele finanční sekce
americké armády v Evropě. Bernstein se zde znovu vrací k
okolnostem objevení zlata v německém solném dole. Bernstein
137
vyslovuje hypotézu, že toto zlato bude pravděpodobně „použito k
účelům reparací a restitucí“.
Hned poté cestují do Německa pracovníci Národní banky
československé – Josef Jenček a ing. Rudolf Kroc.
Oba úředníci odjíždějí už šest dnů po otištění Bernsteinova
článku. Podle pracovní zprávy, kterou po návratu sepsali, jednali
nejprve se samotným Bernsteinem a poté odjedli do Frankfurtu nad
Mohanem, kde bylo objevené zlato uloženo. V doprovodu
příslušného amerického úředníka vstoupili do oddělení sklepního
trezoru bývalé Říšské banky. Spatřili tu na vlastní oči „zlato, stříbro,
platinu, korunovační klenoty, odcizené Němci v okupovaných
zemích“. Jak oba českoslovenští úředníci uváděli, měli rovněž
možnost přesvědčit se o tom, „s jakou naprostou přesností se provádí
identifikace každého jednotlivého slitku zlata, jakož i zlatých mincí“.
Josef Jenček a ing. Rudolf Kroc měli také možnost nahlédnout do
knih Říšské banky. Hovořili rovněž s německým zajatcem
Thomasem, bývalým vedoucím úředníkem hlavní pokladny této
banky.
138
Poté se oba úředníci vrátili zpátky do Prahy – pro další instrukce.
O týden později, co se vrátili ze své první „průzkumné“ mise,
odjíždějí do Německa znovu. Tentokrát je doprovází ještě kontrolor
Václav Pokorný a ředitel dr. Kopfstein.
Čechoslováci připravili pro své západní spojence „Zprávu o zlatě
Národní banky československé“. Uvedli tu i seznam zlatých slitků,
převedených na Říšskou banku počátkem března devětatřicátého
roku Bankou pro mezinárodní platby v Basileji. Také seznam 81
slitků zlata ze Škodovky a Zbrojovky – nuceně převedených na
Říšskou banku. Ve zprávě se dále uvádí, že „ze ztrát, které
Československo utrpělo Němci vynucenými převody měnového zlata
Národní banky československé, tvoří největší položku zlato, které
Národní banka československá byla nucena deponovati u Říšské
banky v Berlíně“.
A znovu se tu popisuje nešťastný převod našeho zlata, uloženého
ve Velké Británii – nacistickému Německu:
„Šlo přitom o příkaz, jejž si Němci vynutili na Národní bance
Československé, ježto nebylo v československém zájmu, aby
podstatná část měnového zlata byla uložena u Říšské banky. Proto
bylo úředníky Národní banky československé soukromou cestou
informováno tehdy ještě v Praze existující britské velvyslanectví, aby
provedení příkazu bylo v Londýně zmařeno. Ač směrodatná místa v
Londýně věděla o pravém stavu věci – jak přiznal sám kancléř
Pokladu v debatě v britské Dolní sněmovně – byl příkaz proveden.
Banka pro mezinárodní platby potvrdila provedení příkazu dopisem
ze dne 24. března 1939 Č. 913162.“
Dne 9. listopadu 1945 začíná v Paříži, za účasti 18 zemí vítězné
protihitlerovské koalice, reparační konference. Bude trvat do 21.
prosince, kdy dojde k uzavření Dohody o reparacích od Německa, o
založení mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového
zlata.
Podle prohlášení nově utvořené Trojstranné (Tripartitní) komise
pro zlato (tuto komisi tvoří zástupci Velké Británie, Francie a
Spojených států amerických) – mělo zlato objevené spojenci v
solných dolech být rozděleno mezi 15 evropských ústředních bank.
139
Je však třeba zdůraznit, že veškeré toto zlato mělo být nejprve
shromážděno do společné podstaty a pak rozděleno, jako restituce,
příslušným zemím. Jednotlivé množství se počítalo podílem
celkového množství nalezeného zlata k množství zlata, které ta či ona
země ztratila v důsledku německého loupení či převodů.
Ovšem ještě před zahájením odškodňování oddělili spojenci z
částky 240 milionů dolarů – 50 milionů. Tyto peníze vrátili, na
základě již zmíněné Washingtonské dohody, Švýcarsku.
Pro státy zbídačelé nacistickým Německem bylo posléze
připraveno zlato v hodnotě 190 milionů dolarů.
Co se týkalo Československa – Tripartitní komise rozhodla, že
dostane zpátky 24,5 tuny
měnového zlata –
přestože Československo
požadovalo 45,3 tuny
zlata odcizeného nacisty.
Náš delegát předložil
mimo jiné dokument,
podle něhož bylo během
okupace z naší země
násilně odvezeno:
176 572 kusů dukátů,
hlavně jubilejních
svatováclavských;
15 082 350 kusů zlatých korun;
151 620 kusů říšských marek (ve zlatě) a další zlaté mince z
různých zemí.
Mezitím ale pokračovalo úsilí našich bankovních úředníků o to,
abychom zlato dostali zpátky co nejdříve. Československá
ekonomika to bytostně potřebovala.
Ještě před zasedáním pařížské konference se ve Frankfurtu nad
Mohanem objevuje (16. 11. 1945) opět neúnavný ing. Rudolf Kroc.
Tentokrát zde stráví plných deset dní. Jedná s vedoucím finančního
odboru panem Foxem. Společně projednávají některé okolnosti toho,
podle jakých směrnic bude zlato vyčleněno pro Československo…
140
Inženýr Kroc navštěvuje rovněž jistého pana Dunkela, který je
vedoucím nově utvořené Division of Investigation of Cartels and
External Assets. Pan inženýr Kroc od něho zjišťuje, že
„československé zlato nebylo přetaveno, ale zůstalo ve svém
původním stavu a složení a bylo odvezeno do solných dolů v
Merkesu, odkud bylo převezeno zpět do budovy Říšské banky ve
Frankfurtu nad Mohanem americkými orgány“.
Vedení naší Národní banky se i v této době stále zabývalo také
okolnostmi předání našeho zlata Velkou Británií Německu – v roce
141
1939.
V archivu České národní banky můžeme objevit zajímavý dopis
ze 4. března 1947. Nejmenovaný zástupce devizového odboru
Národní banky československé v Praze píše vrchnímu řediteli
Živnostenské banky v Praze doktoru Konečnému, že Národní banka
požádala písemně jak Bank of England v Londýně, tak i ministerstvo
financí v Praze „o podrobnosti, za jakých došlo k prodeji jejího zlata
a zlata čs. soukromých bank v Londýně během války“.
Jak je tedy patrné, to co v Londýně během války pracně zjišťoval
dr. Alfréd Drucker a jeho prostřednictvím například Hubert Ripka a
Jan Masaryk, se po válce stalo u nás zřejmě předmětem utajení,
protože nejvyšší bankovní představitelé, jak je patrné z tohoto
dopisu, neměli o zmíněném převodu zlata, jak se zdá, ani tušení…
Dopis pokračuje tím, že zatímco na dopis odeslaný zástupcům
Bank of England v Londýně nedostala Národní banka v Praze dosud
odpověď, „oznámilo nám ministerstvo financí dopisem ze dne 14. 1.
1947, že k prodeji zlata čs. soukromých bank nebyl dán tehdejšími
vládními činiteli souhlas a ani nebylo v této otázce jednáno; při
jednání v Londýně… ve věci restituce tohoto zlata zaujala britská
Treasury neústupné stanovisko s odvoláním na britské zákonodárství.
Z taktických důvodů zdálo se tehdy čs. delegaci výhodnějším, aby
ponechala řešení této otázky přímo našim bankám, a to tím spíše, že
prodej zlata byl proveden, podle zprávy našeho ministerstva financí,
v souhlase s britským zákonodárstvím; podle mínění ministerstva
financí bylo by možno vymáhati restituci zlata jedině ,na poli
mezinárodního práva’.“
V dopise se objevuje návrh, aby se celou touto záležitostí začalo
ministerstvo financí opravdu zabývat – s tím, že by mělo požádat o
pomoc ministerstvo zahraničních věcí.
Co se dělo dál? Víme, že žádný mezinárodní soud o naše zlato se
nekonal. A z naší strany nikdo nic oficiálně – v tomto směru –
nenavrhoval. Lze usoudit proč. Velká Británie – společně s dalšími
západními spojenci – měla k dispozici cenné rukojmí: více než 24
tun zlata, které, jak Tripartitní komise slíbila, mělo přijít zpátky do
Československa.
142
Doba však byla čím dál vyhrocenější. Winston Churchill 5. března
1946 ve známém projevu ve Fultonu použil prvně termín – železná
opona. V československých parlamentních volbách konaných 26.
května 1946 získala Komunistická strana Československa 40 procent
hlasů (ovšem na Slovensku vyhrála se 60 procenty Demokratická
strana).
V červnu 1947 vyhlašuje americký ministr zahraničí George
Marshall plán (později nazvaný Marshallův), který měl umožnit
rekonstrukci evropského hospodářství. Sovětský svaz, který už v této
době získával v Československu čím dál větší vliv, se od počátku k
tomuto plánu stavěl zamítavě. Československo však, jako jediný z
tehdejších sovětských spojenců, obeslalo konferenci o Marshallově
plánu. I když jsme toto pozvání přijali, nakonec naše země pod
tlakem Sovětského svazu svou účast odvolala. Z této doby pochází
známý výrok Jana Masaryka, který prohlásil, že se do
Československa vrací jako „Stalinův pohůnek“.
Československým bankovním expertům, kteří vedli jednání o
návratu našeho zlata, se pracovalo stále hůře. Jejich vyjednávací
pozice byla u západních spojenců čím dál obtížnější.
Přesto však Tripartitní komise začala jednotlivým zemím zlato
vydávat. Většinou formou záloh.
Do roku 1948 obdržela Belgie (90 649,8374 kilogramu zlata).
Ještě o něco více dostalo Holandsko – více než 92 000 kilogramů.
143
Rakousko získalo zpět téměř 20 000 kilogramů. Další zlato dostaly
například Itálie, Lucembursko, Řecko.
První zálohu dostalo konečně také Československo. Celkem
6074,1564 kilogramu – podle příslušného dokumentu šlo hlavně o
zlaté svatováclavské dukáty.
Stručně řečeno z více než 90 tun zlata, které mělo v roce 1938
Československo uloženo v bankovních sejfech u nás i v zahraničí –
se nám vrátilo pouhých 6 tun…
144
PRVNÍ ROKY STUDENÉ VÁLKY
Je 7. červen 1948. Časně ráno začíná drobný muž diktovat svému
sekretáři dopis. Koncepci tohoto dopisu promýšlel několik dní a
hlavně nocí… Je mu čtyřiašedesát let, a přesto si připadá o mnoho let
starší. Ta tam je jeho někdejší pracovní energie, zmizel jeho
optimismus. Je z něho starý a zlomený muž, který tuší, že se ocitl na
konci své cesty…
Dr. Edvard Beneš diktuje dopis adresovaný předsedovi vlády
Klementu Gottwaldovi:
Pane předsedo vlády,
dne 4. května t. r. oznámil jsem Vám svůj definitivní úmysl
rezignovat na prezidentskou funkci. Prodiskutovali jsme tehdy toto
mé rozhodnutí v souvislosti s problémy celkové politické situace.
Sdělil jsem Vám též, že také lékaři mi doporučují, abych vzal ohled
na svůj dnešní zdravotní stav.
Odvolávaje se na tento náš rozhovor, prosím Vás, abyste oznámil
Národnímu shromáždění mé rozhodnutí a požádal je, aby vzalo
laskavě na vědomí moji rezignaci na odpovědný úřad… Děkuji mu
za jeho důvěru, děkuji za důvěru a lásku lidu, která mi byla vždy
nesmírnou posilou a kterou jsem se snažil nezklamat.
Přeji všem svým drahým spoluobčanům, jejich odpovědným
zástupcům a jejich vládě,
aby republika zůstala
ušetřena všech pohrom, aby
všichni žili a pracovali v
snášenlivosti, lásce a
odpuštění, svobody přáli a
svobody svědomí užívali.
Věřím v dobrého génia
našeho lidu a věřím v
krásnou budoucnost naší
drahé republiky. Váš Dr.
Edvard Beneš v. r.
145
Podle vzpomínek některých tehdejších Benešových
spolupracovníků (jde například o prezidentova kancléře Jaromíra
Smutného – Svědectví prezidentova kancléře) byl dr. Beneš v této
době už těžce nemocný. Svou úlohu v období, které vyvrcholilo 25.
únorem 1948, považoval – podle svědectví Jaromíra Smutného: ten
vycházel z podrobného záznamu ze setkání dr. Beneše s K.
Gottwaldem 4. května 1948 – za své osobní ponížení a také za
„diktát ulice“.
Právě v únorových dnech osmačtyřicátého roku se odehrával
rozhodující boj o další orientaci Československé republiky. Vše
začalo tím, když vešlo ve známost, že posledních šest
nekomunistických velitelů policie bude přeloženo z Prahy. Vzápětí –
jako na protest – podalo 12 ministrů ze tří tehdejších politických
stran demisi. Předpokládali, že komunisté buď ustoupí, nebo že vláda
padne a dojde k novým volbám. Velmi se však přepočítali. Lidé
vycházejí do ulic. Schází se sjezd závodních rad. Sjezd dělnických
komisí. Pod tlakem veřejnosti je pak prezident nucen demisi
přijmout…
Vzniká nová vláda, ve které mají drtivou převahu komunisté. O
pár dní později dr. Edvarda Beneše mimořádně zasáhne smrt ministra
zahraničí Jana Masaryka. Je 10. května 1948.
Jaromír Smutný bude později vzpomínat:
„Smrt Jana Masaryka dr. Beneše nesmírně rozrušila, i když to
dával velmi málo najevo.
Vykonával vždy na sobě
značné úsilí, aby potlačil
projevy vnitřních pocitů.
Vzal na vědomí oficiální
výklad ministrů, že
Masarykova smrt byla
sebevražda, ale mnohé
okolnosti do dramatu
Masarykova životního
konce již od první chvíle
vnášely záhadu; a Benešovo
146
přesvědčení o sebevraždě nikdy nebylo úplné.“
Prezident Beneš se rovněž odmítá ztotožnit s novou
československou ústavou, vyhlášenou 9. května 1948. Své výhrady
sdělil při vzpomínaném rozhovoru 4. května 1948 přímo Klementu
Gottwaldovi. Jen zasvěcení pak věděli, koho měl Klement Gottwald
opravdu na mysli, když 9. května 1948 hovořil v Národním
shromáždění o nové ústavě:
„Najdou se snad ještě lidé, které právě tato představa skutečné,
reálné moci lidu straší a trápí. Hlubokomyslně uvažují, jakými
způsoby a jakými prostředky má být vůle lidu uplatňována, ač nová
ústava má i pro tyto předpisy velmi jasné a podrobné. Mají obavy, že
by snad vůle lidu mohlo být zneužito, že snad sama tato vůle by se
mohla stát zlovůlí nebo libovůlí. Máme za to, že tyto a podobné
obavy nejsou na místě. My aspoň tyto obavy rozhodně nesdílíme.
Máme plnou důvěru v náš lid a neobáváme se projevu jeho vůle.“
Podle vzpomínek Jaromíra Smutného se Klement Gottwald těmito
slovy ironicky vypořádával s prezidentovými námitkami, „aniž by se
odvážil uvést, že jde o námitky dr. Beneše“.
Klement Gottwald odmítal, že by „vůle lidu mohlo být zneužito“.
Příští roky hovořily, jak víme, o něčem úplně jiném. Jak ostatně
napsal historik Karel Kaplan, „bortily se a ničily dosavadní a
utvářely se jiné vztahy mezi občany, vztahy mezi mocí, státem, jeho
institucemi a občany, kdy se převracela stupnice lidských hodnot,
kdy právní jistotu vystřídala masová nezákonnost, kdy se od základů
a nuceně měnila sociální struktura obyvatelstva, kdy se v hrozivé
podobě a ukrutnostmi představovala diktátorská moc a jí vytvářená
atmosféra strachu, kdy se ekonomika a politika podřizovala
sovětským velmocenským zájmům“.
Dr. Edvard Beneš tedy abdikoval a stal se soukromníkem. Netušil
ještě, že mu do konce života zbývají už jen zhruba tři měsíce…
To, co dr. Beneš v této době opravdu prožíval, vědělo jen pár jeho
nejbližších spolupracovníků. Patřil k nim i jeho bývalý „válečný“
osobní tajemník dr. Eduard Táborský. Ten se po osvobození stal
československým velvyslancem ve Švédsku. Hned po únoru
osmačtyřicátého roku však abdikoval a dr. Benešovi napsal osobní
147
dopis.
O jeho obsahu mi vyprávěl při našem setkání v roce 1990:
„Především jsem mu vytýkal to, že měl hned po únoru rezignovat.
Později jsem často přemýšlel nad tím, proč ve své funkci stále
setrvával. Myslím, že stále doufal v rozumnou politiku Gottwalda a
Noska (Václav Nosek byl komunistickým ministrem vnitra – pozn.
S. M.]. On prostě nebyl z
těch, kteří by jednoznačně
řekli: Tohle je můj názor a
já z něho za žádnou cenu
neustoupím. Proto také
slíbil ministrům, že jejich
demisi nepřijme, že najde
nějaké kompromisní řešení,
ale pak názor změnil,
hlavně proto, že se obával
vojenského zásahu Stalina.
Věděl totiž, že se v tomto
směru západní spojenci –
archivy to dnes ostatně
dokazují, že se zde Beneš
nemýlil – budou držet
vojensky stranou.“
Leckdo dnes možná ani
neví, že dr. Táborský,
společně s několika
spolupracovníky, usiloval o
Benešovu emigraci na
Západ. A dokonce se
pokoušel tento útěk
zorganizovat. Byla by to v Benešově životě už třetí emigrace. První
přišla na počátku první světové války, druhá koncem osmatřicátého
roku…
„Třebaže Beneš byl už starý a nemocný, domnívali jsme se, že
jeho osobnost by mohla sjednotit nový exil. Pravidelně jsem do
148
Švédska dostával zprávy o Benešově zdravotním stavu. Zařizoval to
můj nástupce u Edvarda Beneše doktor Václav Sýkora, který to pak
odnesl, chudák, vězením. Při udržování kontaktů s doktorem
Benešem nám hodně pomáhala i paní hraběnka Amélie Posse-
Brázdová, švédská občanka, která se provdala za českého malíře.
Bylo pak domluveno, že Beneš požádá československé orgány, aby
mu v důsledku jeho nedobrého zdravotního stavu povolily odjezd do
jednoho švýcarského sanatoria. Když jsem se potom dozvěděl o
prudkém zhoršení Benešova zdravotního stavu, myslel jsem, že to
hraje jen tak na oko, aby se dostal do Švýcarska. Mýlil jsem se.
Beneš zemřel.“ (3. září 1948 – pozn. S. M.)
Edvard Beneš, u kterého Eduard Táborský obdivoval zejména
jeho „vytrvalost, houževnatost, skromnost a schopnost soustředit se
na věc…“ tedy odešel. A společně s ním odešla i mnohá tajemství.
Jedním z nich je i to, co vlastně věděl o osudech československého
zlatého pokladu, o válečném či mnichovském úvěru. Z žádné jeho
řeči, z žádné jeho písemnosti se rovněž ani nedozvíme, jak se stavěl
k úsilí československých ekonomů, kteří se od konce války snažili ze
všech sil dostat naše zlato zpátky do Československa.
Naštěstí tu zůstaly mnohé archivní materiály – tedy jen ty, které v
roce 2000 nepodléhaly „režimu utajení“…
Z některých dokumentů lze vyčíst, že v září 1949 Československo
sjednalo s Velkou Británií několik dohod. Začalo se už hovořit o
nutnosti náhrady za znárodněný majetek britských občanů, k čemuž
u nás došlo ani ne tak po roce 1948, ale už v první vlně znárodnění, v
říjnu roku 1945.
Znárodnění postihlo také majetky občanů Spojených států
amerických. Právě i tato skutečnost se za pár let stane předmětem
jednání o návratu československého měnového zlata. V tomto
případě – což dnes málokdo ví – šlo však zejména o ty naše bývalé
občany, kteří ještě před německou okupací uprchli do Spojených
států amerických a tam ještě před znárodněním získali americké
občanství.
149
Při jednání o znárodněném majetku
britských občanů došlo – v roce 1949 –
poměrně rychle k dohodě. Jádrem
pozdějších sporů bylo hlavně splacení
půjček, které britská vláda poskytla
Benešovi a jeho exilové vládě už v
průběhu války. Jak víme, byly to
prostředky nutné pro formování naší
armády a také pro chod exilové
administrativy.
Po skončení války byly obě strany
přesvědčeny, že tuto půjčku nám uhradí
německé reparace. Jak ale dnes víme – žádné reparace jsme od
Německa (ať už šlo o tehdejší Německou demokratickou republiku či
o Spolkovou republiku Německo) nikdy nedostali.
Tehdy, po roce 1949, představoval československý dluh vůči
Velké Británii necelých dvacet milionů liber (přesně 19,7 milionu
liber). Zhruba polovinu představoval „válečný úvěr“ a druhou část
tvořily peníze, které si dr. Beneš vypůjčil na úhradu výdajů své
exilové administrativy.
150
PŘÍBĚH POPRAVENÉHO NÁMĚSTKA
Pokud hovoříme – v souvislosti se znárodněním majetku britských
občanů – o tom, že mezi Československem a Velkou Británií došlo v
roce 1949 poměrně rychle k dohodě, je zapotřebí věnovat se nyní
jednomu příběhu s tragickým koncem, příběhu, který s našimi
závazky vůči Velké Británii, a tedy také s československým
měnovým zlatem, bezprostředně souvisí a který lze, alespoň
částečně, rekonstruovat i z dostupných českých a britských archivů…
Je to příběh náměstka československého ministra zahraničního
obchodu Rudolfa Margolia.
Leckdo z nás si možná dnes už ani neuvědomuje, že od konce
druhé světové války směřoval československý export nikoliv do
Sovětského svazu, jak v současné době občas slyšíme, ale především
– na Západ. A bylo tak tomu ještě i po únoru osmačtyřicátého roku.
A pokud šlo o strategické suroviny, dovážené naopak do naší země,
pocházely rovněž převážně ze západních zemí.
V roce 1949 nastala však kritická situace. Československu zůstaly
už jen minimální zásoby strategických surovin; stačily nanejvýše na
několik týdnů. V té době britská vláda pohrozila zastavením všech
dodávek – pokud nezaplatíme
úhradu za znárodněný britský
majetek a nezačneme splácet
válečný úvěr.
Do Londýna tehdy odjela
československá delegace, kterou
vedl náměstek ministra
zahraničního obchodu dr. Rudolf
Margolius, tehdy 36letý, někdejší
vězeň několika nacistických
koncentračních táborů,
idealisticky založený a přitom
velmi vzdělaný a talentovaný,
schopný organizátor. Před
londýnským jednáním dobře
151
věděl, jak závažné okamžiky ho čekají. Jeho žena vzpomínala
později na to, jak bezprostředně před odletem do Velké Británie, byl
její muž „ještě ustaranější a zamyšlenější než jindy“. (Heda
Kovályová: Na vlastní kůži) Ale jednou večer prý přišel domů jako
vyměněný. „Řekl mi, že dostal od vlády ujištění, že má naprosto
volnou ruku při celém jednání a že bude pokládat za úspěch,
dosáhne-li jakékoli dohody.“
Jednání byla dlouhá. Během nich musel Rudolf Margolius přiletět
dvakrát z Londýna do Prahy, aby se poradil o dalším postupu
rozhovorů. Nakonec se podařilo uzavřít dohodu, podle které jsme se
zavázali zaplatit náhradu za znárodnění. Po uhrazení této pohledávky
jsme pak měli začít se splácením válečného úvěru. Britská delegace v
čele s pozdějším premiérem Velké Británie Haroldem Wilsonem
přistoupila na to, že Britové si budou – jako formu úhrady – takzvaně
odštěpovat určitá procenta z prostředků, které Československo získá
vývozem našeho zboží do Velké Británie. Jak se později ukázalo, z
naší strany to bylo prozíravé řešení. Britská vláda byla tak totiž
zainteresována na udržení poměrně vysoké úrovně československého
exportu do Velké Británie.
Podobná dohoda měla být uzavřena také mezi Československem a
Spojenými státy americkými. Rovněž i do Washingtonu odletěla
československá delegace. K jednání však nedošlo. Vedoucí naší
skupiny totiž hned po příletu požádal Američany o politický azyl. A
kromě toho předal americkým úředníkům veškeré směrnice, které
měl připravené pro jednání. Zbytek československé delegace se tedy
vrátil s nepořízenou do Prahy…
Ovšem co se týče Rudolfa Margolia, ten se vrátil z Londýna téměř
jako hrdina. Klement Gottwald ho dokonce pozval do svého
soukromého bytu. Podle Hedy Kovályové-Margoliové údajně jejího
muže „objal a blahopřál mu, jak nade všechno očekávání skvěle svůj
úkol splnil“. Rudolf Margolius, „utahaný a nevyspalý si konečně
oddechl“. Bylo léto 1949.
V lednu 1952 bude Rudolf Margolius zatčen. Stane se jedním z
obžalovaných takzvaného protistátního spikleneckého centra v čele s
Rudolfem Slánským. Podobně jako další spoluobžalovaní se ve
152
vynuceném doznání přizná, že se zabýval „rozsáhlou špionážní a
záškodnickou činností, směřující k rozvracení československého
hospodářství…“ Rovněž se také „přizná“ k tomu, že měl snahu
„spoutat československé hospodářství s kapitalistickými zeměmi“.
Jedním z klíčových bodů obžaloby proti Rudolfu Margoliovi se
stane právě československo-britská dohoda z devětačtyřicátého roku.
Hlavní žalobce JUDr. Josef Urválek označí Margoliovu účast při
londýnských jednáních za „záškodnickou“. Obžalovaný pak, v duchu
naučeného scénáře, při hlavním přelíčení řekne, že „škodlivost a
záškodnictví této dohody spočívalo hlavně v tom, že touto dohodou
byl poskytován velký prospěch britským kapitalistům“.
Rudolf Margolius pak bude, společně s dalšími deseti
spoluobviněnými, odsouzen k
trestu smrti a popraven…
Nicméně smlouva, kterou
pomáhal uzavřít, bude oboustranně
plněna i po jeho smrti.
S odstupem doby lze dnes říci,
že zmíněná dohoda umožnila
československému průmyslu přežít
nejtěžší období studené války a
embarga.
153
ČAS ŽELEZNÉ OPONY
Jaký je svět první poloviny padesátých let?
Naplno zuří studená válka. Evropa je rozdělena železnou oponou
– na dva nesmiřitelné světy. Toto rozdělení pociťuje jak Východ, tak
i Západ. Dalo by se teď dlouze hovořit o politických procesech v
Československu, nejenom o popravách vzpomínaného Rudolfa
Margolia a jeho druhů, ale o šibenicích, na kterých skončili například
generál Heliodor Píka, dr. Milada Horáková a stovky dalších…
Například v archivu českého Ministerstva spravedlnosti lze objevit
dokument z dubna 1951 „Z porady dělnických prokurátorů“, kde se
konstatuje, že v roce 1951 byl počet ukládaných rozsudků smrti tak
vysoký, že ministerstvo spravedlnosti zdůvodňovalo odklady v
procesech těmito slovy: „Dříve není odsouzení všech těchto případů
možné, protože by se nám tresty smrti hromadily v krátkém časovém
úseku.“
Studená válka však často mimořádně komplikovala život i
mnohým lidem na Západě. Vzpomeňme na činnost takzvaného
Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti senátora McCarthyho,
který – pro podezření z levicovosti – vyštval ze země například
Charlieho Chaplina a změnil život tisíců dalších lidí, kteří například
přišli o cestovní pasy a byli vyhazováni z lukrativních zaměstnání…
V devětačtyřicátém roce vzniká Severoatlantická aliance. Zuří
válka v Koreji…
V pětapadesátém bude založena Varšavská smlouva.
Přesto všechno i v těchto letech stále pokračuje jednání o návratu
československého měnového zlata.
Po první splátce v roce 1948 – šlo, jak už jsme uvedli, o více než 6
tun zlata, z čehož drtivou většinu tvořily zlaté mince, zejména
svatováclavské dukáty – nebylo ale vůbec jasné, kdy Československo
dostane další část: zhruba 18 tun. V případě zmíněných 6 tun šlo de
facto o restituci, která souvisela s rozhodnutím Tripartitní komise, že
přednostně bude vráceno zlato, jehož majitele lze identifikovat. I
proto první část vyplatili spojenci ve zlatých mincích, které
neoddiskutovatelně patřily Československu.
154
Jednání však jsou stále tvrdší – stejně tak, jak se postupně
ochlazují vzájemné vztahy mezi Československem, Velkou Británií a
Spojenými státy americkými.
Ve hře se opět ocitá – mnichovský úvěr.
Připomene nám to například zápis z jednání československého
zástupce dr. Kulhánka s generálním sekretářem Tripartitní komise
pro restituci měnového zlata dr. Watsonem. Toto jednání se odehrálo
14. února 1950 v Bruselu.
Podle svědectví dr. Kulhánka mu dr.
Watson připomněl – údajně dost ostře – že
na podzim 1938 poskytla vláda Velké
Británie Československu 10 milionů
liber…
My už víme, že šlo právě o mnichovský
úvěr, kdy nám Britové jako odškodnění za
Mnichov poskytli úvěr s jednoprocentním
úrokem – ve výši 6 milionů liber. A dále 4
miliony jako „dar“ za odstoupení Sudet.
Byla řeč o tom, že naše země vyčerpala
z půjčky 2,5 milionu liber, zbytek, ve výši
3,5 milionu liber, byl hned po 15. březnu
zablokován. A v roce 1940 byl z něho
vytvořen československý fond (Czecho-
Slovak financial claims fund), jehož
správou bylo pověřeno britské ministerstvo
financí. Toto ministerstvo pak mělo z této částky platit různé závazky
československé vlády nebo „osob, sídlících nebo uskutečňujících
obchod na území bývalé ČSR“ vůči britským věřitelům. Z tohoto
fondu byly vyplaceny dva miliony liber.
Nyní, zhruba pět let po válce, Britové vyčíslili celkovou výši
mnichovského úvěru částkou 4,43 milionu liber…
V době, kdy dr. Kulhánek debatoval s dr. Watsonem, však ještě
tato částka určena nebyla. Dr. Kulhánek tehdy dr. Watsonovi řekl, že
„položka 10 milionů nemá přímou ani nepřímou souvislost s
155
československým nárokem na restituci měnového zlata, ve smyslu
ustanovení části III reparační smlouvy“.
Dr. Kulhánek však došel k závěru – což zdůrazňuje ve své zprávě
– že při jednání s dr. Watsonem získal dojem, že „jest snahou komise
(Tripartitní – pozn. S. M.) neb aspoň jejího generálního sekretáře (dr.
Watsona), pod pláštíkem přísného zkoumání
skutkové podstaty oddalovati rozhodnutí o
žádosti československé vlády. Nicméně není
možné, aby skutková podstata v příštích několika
týdnech byla Tripartitní komisí jednoznačně a pro
komisi uspokojujícím způsobem prokázána.“
Jak ale pozdější roky měly ukázat –
optimismus dr. Kulhánka se bohužel nenaplnil…
Ze zprávy zmíněného dr. Kulhánka lze
odvodit, že Československo usilovalo, aby nám
Tripartitní komise vrátila přece jenom více zlata,
než jak bylo určeno. (Máme na mysli náš podíl ze
společné podstaty zlatých zásob, které Spojenci
objevili na jaře pětačtyřicátého roku v německých
solných dolech.) Dr. Kulhánek na dr. Watsona
naléhal, aby se v tomto směru konkrétně vyjádřil
– zda Tripartitní komise uzná československé
požadavky na konkrétní částku našeho zlata,
případně zda „pouze“ uzná náš podíl „ze společné
podstaty zlatých zásob nalezených spojeneckými
armádami…“ Pan dr. Watson prý vyjádřil „jistou
váhavost a zdráhal se k tomuto bodu blíže
vyjádřit přes to, že jsem jej opětovně o to
požádal“.
V závěru své zprávy dr. Kulhánek apeluje na
příslušná místa Československé republiky, aby se
více věnovala „otázce našeho zlata“.
V dalších letech dostávají zlato od Tripartitní komise další státy.
Kromě tří zemí – Albánie, Polska a Československa…
Ve dvaapadesátém roce vrcholí československo-americký spor o
156
širokopásovou válcovnu. Toto zařízení jsme ve Spojených státech
amerických nakoupili – a zaplatili – už v roce 1947. Válcovna určená
pro Třinecké železárny nás stála 16 020 144 dolarů.
Avšak Spojené státy americké, které žádaly mimo jiné o náhradu
za znárodněný majetek amerických občanů, nechaly tuto válcovnu
vyložit v hamburském přístavu. O dva roky později prodali
Američané naši válcovnu do Latinské Ameriky. Jistá argentinská
firma získala toto zařízení za pouhých 9 milionů dolarů, tedy za
polovinu toho, co jsme kdysi za válcovnu zaplatili my.
V té době Američané na Československu požadují 45 milionů
dolarů a navrhují, abychom část těchto pohledávek zaplatili prodejem
části našeho zlata, zadržovaného Tripartitní komisí.
Československá strana tento požadavek odmítá. A jako náhradu za
znárodněný majetek amerických občanů nabízí částku – 20 milionů
dolarů.
Nadějně zní obsah dokumentu z 8. prosince 1955. Hovoří se zde o
tom, že na základě dalších jednání bychom mohli americké nároky
uspokojit 12 miliony dolarů. Další prostředky měly být použity z
prodeje válcovny. A poté bychom prý mohli dostat zpátky
zadržovanou část našeho zlata.
Ale i z toho posléze sejde…
Mezitím Československo poctivě splácí Velké Británii náhradu za
znárodnění – tak jak to dojednali v devětačtyřicátém roce Harold
Wilson a Rudolf Margolius. Do konce padesátých let se
Československu podaří požadovanou částku zaplatit. Ovšem zároveň
– je to patrné zejména ve druhé polovině padesátých let – náš export
do Velké Británie postupně klesá, to jak se československá
ekonomika čím dál více stává závislejší na hospodářském systému
východního bloku.
Jak víme, po zaplacení náhrady za znárodnění mělo
Československo splácet válečný úvěr. V této době, na konci
padesátých let, však naše země britsko-československou smlouvu
vypovídá. Českoslovenští představitelé odůvodňují tento krok tím, že
někdejší západní spojenci nám stále odmítají vydat měnové zlato…
157
Jednání o československém zlatém pokladu však, byť s
přestávkami, pokračují.
V roce 1961 se opět začíná – alespoň co se týče rozhovorů se
Spojenými státy americkými – blýskat na lepší časy: Americký
velvyslanec v Praze podepisuje dokument o vydání 18,5 tuny zlata
(8003 kilogramů v cihlách a 10 497 kilogramů v mincích).
Československo ale zaplatí 12 milionů dolarů jako náhradu za
znárodnění majetku amerických občanů.
Zní to optimisticky. Československá strana odpovídá, že s
podmínkou souhlasí. A vyjadřuje ochotu požadovanou částku – ještě
před přijetím našeho zlata – deponovat do kterékoliv evropské
banky, kterou si Spojené státy samy určí.
Jenže brzy na to přichází ze Spojených států
amerických zpráva: Vláda USA zvyšuje cenu
znárodněných majetků amerických občanů a
společností v Československu na 54 milionů
dolarů…
Pár slov pro dokreslení tehdejší atmosféry
finančních trhů v Americe: Na podzim 1960
vyletěla v Londýně cena zlata prudce nahoru.
Amerika, pokud chtěla kurs dolaru stabilizovat,
nezbývalo jí nic jiného než prodat část vlastního
zlata, a tak stlačit jeho cenu.
Na obranu ohroženého dolaru vznikl – zlatý
pool. Co to znamenalo? Nejmocnější banky
tehdejšího západního světa se spojily, aby mohly
158
cenu zlata kontrolovat.
V roce 1962 měl pool k dispozici kapitál 270 milionů dolarů ve
zlatě. Spojené státy americké přispěly do společné sumy celou
polovinou.
Ovšem zhroucení západního měnového systému pokračovalo. A s
ním i odliv zlata ze Spojených států amerických.
Vlád některých západních zemí se zmocnila panika. Například
Francie si počátkem pětašedesátého roku vyžádala u Federální
rezervní banky – výměnu podstatné části svých dolarových zásob za
zlato.
A byla tu krize. Krize jako následek – mimo jiného – amerického
platebního deficitu.
Mnozí ekonomové navrhovali, aby se zlato stalo základem nového
měnového systému. Význam zlata zdůraznil ve svém projevu (4.
února 1965) francouzský prezident, generál Charles de Gaulle.
Připomněl nezastupitelnost zlata, „které nemění svou hodnotu, zlata,
které je věčné“. De Gaulle otevřeně prohlásil, že nebude moci klidně
spát, dokud francouzský zlatý poklad nebude z New Yorku a z
Londýna, kde bylo francouzské zlato deponováno, zpátky ve Francii.
Francouzský ministr financí pak rozhodl, aby se finanční
transakce uskutečňovaly nikoliv v dolarech ale – ve zlatě.
A cena prudce stoupala. V příštích letech mělo dojít ke zrušení
zlatého poolu – už nestačil odrážet nájezdy spekulantů a soukromníci
dostali zákaz nakupovat zlato z oficiálních měnových rezerv. Poté
však následovala mohutná vlna spekulací se zlatem. Něco takového
nemělo ve světě obdoby. Americkou platební bilanci čekal nejvyšší
deficit v dosavadních dějinách Spojených států amerických…
V srpnu 1971 bude muset americký prezident Richard Nixon
zrušit konvertibilitu dolaru za zlato „či cokoliv jiného“ (or any other
assets), aby vůbec zachránil Fort Knox (největší úložiště zlata na
světě) před likvidací. Dolar bude po osmatřiceti letech znovu
devalvovat…
159
ZLATÝ CHRÁM FORT KNOX
Fort Knox, o jehož záchranu, jak bylo řečeno v předchozí
kapitole, se musel zasadit sám americký prezident, je považován za
největší peněžní pevnost na světě. Po válce se zde ukrývaly tři
čtvrtiny zlatých zásob západního světa. Například v roce 1957 tu
bylo zlato v hodnotě 22,86 miliardy dolarů.
Pro nás je Fort Knox – tenhle chrám zlata, rozkládající se v
romantických lesích státu Kentucky, pětatřicet mil jižně od
Louisvillu – zajímavý i tím, že v době, o které je řeč, tu byla
soustředěna i značná část československého zlatého pokladu,
zadržovaného od roku 1945 Tripartitní komisí.
Faktem je, že naše zlato nemohlo být asi chráněno lépe. Zkusme si
nyní pro představu přečíst pár slov z knihy Desidera Galského –
„Zlato, kaučuk, diamanty“:
„Stojí (Fort Knox) o samotě uprostřed lučin. Míří k němu jediná
cesta, padesátiyardová příjezdová silnice, která prochází silně
pancéřovanými vraty na Bullion Boulevard neboli třídu Zlatých
mincí. Jakmile se pancéřované nákladní automobily ocitnou za
pancéřovanými vraty, pokračují v jízdě po okružní silnici, která vede
kolem chrámu zlata k zadnímu vchodu, kde se zlato vykládá. Tato
okružní silnice je postavena z ocelových plátů. Desky jsou
namontovány na závěsech a v případě poplachu může být celý
ocelový povrch silnice hydraulicky zdvižen tak, že vytvoří vnitřní
ocelovou ochrannou zeď.
Když se pancéřové vozy s cenným nákladem zlatých prutů
vypraví na cestu do Fort Knoxu, jsou podél trasy rozestaveny
kulomety, připraveny ruční granáty a slzotvorné bomby. Vozy
doprovází oddíl po zuby ozbrojených mužů. Řidič pancéřovaného
vozu nikdy předem neví, jakou trasou pojede. Při odjezdu dostane
zapečetěnou obálku a v ní je přesně určena trasa. Ulice, jimiž jede,
jsou uzavřeny normálnímu provozu a přísně střeženy. Na důležitých
křižovatkách stojí stráže s automaty.
Pevnost chrání třetí americká obrněná divize. Veliké skladovací
haly jsou vytesány do skály. Jednotlivé komory jsou zesíleny
160
ocelovou konstrukcí proti zemětřesení. Dveře mohou být v případě
nebezpečí během několika minut elektricky svařeny. Ocelovou
vrstvu do hlavních komor může otevřít jen šest lidí najednou, z nichž
každý zná svůj tajný kód pro soustavu zámků. Důmyslná síť
televizních kamer hlídá každý kout a fotobuňky zaznamenávají
každý pohyb…“
Dodejme ještě, že skladovací prostory Fort Knox se rozkládají na
jednom tisíci čtverečních metrů. Zdejší železobetonové zdi jsou
vysoké až dvanáct metrů. Síla zdi – dvacet metrů.
Vskutku velkolepá a nedobytná zlatá pevnost… Však také svého
času někdejší americký prezident H. G. Hoover na adresu tohoto
obřího sejfu řekl:
„Lidská činnost je za našich dnů opravdu prapodivná. S velkými
náklady dobýváme ze země zlato a pak je opět s velkými náklady
zakopáváme do jeskyní v Kentucky. Člověk by si dovedl představit
rozumnější hospodářství.“
Americký prezident měl bezesporu pravdu, co je to ale platné,
když zlato tolik vzrušuje člověka. Jak už kdysi J. W. Goethe ústy
svého Fausta řekl:
„Každému zlata jen chce se, každý se, každičký třese po zlatě.
Běda, my chudí!“
Je až neuvěřitelné, že tento magický žlutý kov si svou tajemnou
moc udržuje nad člověkem už šest tisíc let. Staří Egypťané kvůli
zlatu dobývali svět. Stejně tak Římané. Kvůli zlatu se vypravil na
moře Kryštof Kolumbus, aby pak omylem objevil Ameriku. Kvůli
zlatu se mezi sebou zabíjeli zlatokopové v Kalifornii, Austrálii, na
Klondiku…
Zlato ovládlo už v dávnověku i naši zemi. Prokazatelně ho těžili
už Keltové – to bylo ve 4. století před naším letopočtem. Lidé hledali
a rýžovali zlato na březích Otavy, Blanice, Kocáby, Berounky,
Sázavy… Později vznikly zlaté doly například v Kašperských
Horách či na Slovensku u Kremnice.
A nezapomeňme ani na císaře Rudolfa II., posedlého svými
alchymisty, kteří mu, jak slibovali a nikdy nesplnili, měli vyrábět
zlato ve velkém…
161
Možná se to v této době bude někomu zdát neuvěřitelné – ale
těžba zlata pokračovala u nás i po pětačtyřicátém roce. Tehdejší
Československo v tom vidělo jednu z možností, jak v době, kdy nám
Tripartitní komise zadržovala zlatý poklad, rozšiřovat, byť velmi
skromně, naše zlaté rezervy.
Například ve zlatých dolech v Jílovém u Prahy dokázali technici a
horníci získat během osmapadesátého roku 120,5 kilogramů čistého
zlata – při kovnatosti 7,9 gramu v jedné tuně kamene.
162
O rok později odhadovali geologové zdejší zásoby rudy na 145
412 tun při průměrném obsahu 3,95 gramu zlata v tuně.
Ovšem dobývání a hlavně technologické získávání zlata bylo čím
dál dražší. Například v roce 1966 se v Jílovém vytěžilo už jen 75,4
kilogramu zlata. A kovnatost klesla až na 2,26 gramu.
O dva roky později, 31. 12. 1968, byla těžba zlata v Jílovém u
Prahy zastavena…
Byly však ještě další pokusy – pokud nepočítáme klasické
bankovní operace – jak rozšířit naše zlaté zásoby: Už po skončení
války se začalo hovořit o nové
národní sbírce. Sbírce, která
měla napodobit tu, která se v
Československu odehrávala v
letech 1919-1924. Tato
myšlenka se však tentokrát
neujala. Nebylo ani divu.
Země byla okupací ochromena
a lidé měli jiné starosti. Navíc
v době, kdy Československo
během války ztratilo přes čtvrt
milionu lidí – počítáme-li k
Československu ještě
Podkarpatskou Rus, která však
v roce 1945 připadla
Sovětskému svazu…
Přesto však můžeme najít
některé drobné pokusy zlatou sbírku přece jen zorganizovat. Důkaz
můžeme objevit například v kronice Modřan. Sbírka na zlatý poklad
republiky se tu uskutečnila bezprostředně po 9. květnu 1945. A
vynesla „zlaté mince, skvosty atd. – 197,40 gramu, pozlacené
předměty a double – 60,08 gramu, stříbrné mince československé a
cizí – 14 kilogramu, stříbrné předměty – 4,975 kilogramů a na
hotovosti – 14 216,30 korun“.
Co se však zrovna s touto sbírkou stalo – nevíme.
S větším ohlasem se národní zlatá sbírka setkala v době Pražského
163
jara osmašedesátého roku. Nadšení ze socialismu s lidskou tváří, z
mužů ledna – Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Ludvíka
Svobody a Oldřicha Černíka – a hlavně naděje v demokratický
zítřek, přispěly významnou měrou k tomu, že lidé, stejně jako kdysi
v prvních letech Československé republiky, odevzdávali své úspory,
rodinné šperky, snubní prsteny.
Časopis Reportér zveřejnil 24. dubna 1969, tedy už po vpádu
vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem,
dopis důchodce Rudolfa Kopeckého z Prahy, který jak napsal,
věnoval na zlatý poklad
republiky 8,5 gramu.
Navrhoval, aby se za
vybraný obnos, který byl v
té době odhadován na 300
milionů korun, „postavily
buď nemocnice a domovy
pro přestárlé, nebo byty pro
nebydlící… dnes jsme
chudý stát a musíme šetřit“.
Jak bylo opravdu s
Fondem republiky
naloženo, není příliš známo.
Později se v tisku objevila
strohá zpráva, že druhá
národní sbírka občanů bude
věnována na výstavbu
nových domů.
To bylo počátkem sedmdesátých let. U nás nastupovala
normalizace a náš zlatý poklad zůstával stále v nedobytných sejfech
Bank of England a Fort Knox.
164
LANDSMANŠAFT ZASAHUJE
Opět dělám okružní cestu po třech archivech, kde pátrám – v
souvislosti s československým zlatým pokladem – nejčastěji: Státní
ústřední archiv, spisovna ministerstva financí a konečně i Archiv
ministerstva zahraničních věcí. V tom posledně jmenovaném se
probírám zejména dostupnými dokumenty o československých
jednáních o našem zlatu se Spojenými státy americkými…
Rozhovory o československém zlatém pokladu pokračovaly i
počátkem sedmdesátých let. Několikrát se už zdálo, že úspěch je na
dosah ruky. Ale, jak se vzápětí ukázalo, radost byla předčasná.
Další etapa jednání vrcholí v roce 1974, krátce poté, co po aféře
Watergate odstoupil prezident Richard Nixon ze své funkce. V té
době se otázkou československého zlata zabývají obě komory
amerického Kongresu. Na výsledku těchto jednání záviselo, jestli
bude ratifikována chystaná mezivládní dohoda o vydání
československého měnového zlata…
Při bouřlivém jednání zazní také dva pozoruhodné příspěvky.
Nejprve senátor za stát Aljaška Mike Gravel prohlašuje, že cena zlata
se v posledních letech mnohonásobně zvýšila, takže Československo
bude natolik bohaté, že bez problémů může zaplatit všechny
požadavky… Jiný senátor pro změnu vysloví obavu, že
Československo by také mohlo za zadržované zlato požadovat
úroky…
V jednom okamžiku padne názor, že „Československo dluží
americkým občanům 105 milionů dolarů za vyvlastnění jejich
majetku. A pokud nezaplatí alespoň hlavní část – tedy 64 milionů
dolarů, zlato nebude do Československa v žádném případě
uvolněno.“
Odpůrci dohody argumentují tím, že zlato patří československému
lidu a v Československu vládne nedemokratický totalitní režim.
Obyvatelstvo nemá možnost kontrolovat vládu a rozhodovat o
důležitých otázkách. Za této situace je nutno počítat s tím, že
vládnoucí klika zlato „zašantročí“. Je třeba počkat tedy s vydáním
zlata, dokud se režim v Československu nezmění… Bude ironií
165
osudu, že československé zlato bude jednou opravdu „zašantročeno“
– ovšem až po listopadu 1989, několik let po porážce totalitního
režimu… Ale o tom až později.
Tehdy v roce 1974 americký Kongres chystanou dohodu o návratu
československého zlata – odmítne.
Další jednání se opět ocitá ve slepé uličce…
V létě 1975 se v Helsinkách schází více než 50 hlav států a
předsedů vlád, aby se tu vyjádřili k otázkám evropské bezpečnosti a
spolupráce. Dne 1. srpna 1975 podepisují přítomní zástupci
jednotlivých evropských zemí a Spojených států amerických a
Kanady Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v
Evropě – novodobou chartu míru…
Sedmdesátá léta znamenala pro Československo rovněž
rozšiřování kontaktů se Spolkovou republikou Německo. V tomto
směru byla mimořádně významná Smlouva o vzájemných vztazích
mezi oběma zeměmi, uzavřená v prosinci 1973. Součástí této
smlouvy byla také pasáž: „Spolková republika Německo a
Československá socialistická republika považují mnichovskou
dohodu z 29. září 1938 v souvislosti s jejich oboustrannými vztahy
podle této smlouvy za neplatnou.“
Na rok 1978 byla připravována návštěva tehdejšího hlavního
představitele socialistického Československa dr. Gustava Husáka ve
Spolkové republice Německo. Ovšem dva měsíce před touto
návštěvou dal o sobě důrazně vědět dr. Walter Becher, poslanec
německého Spolkového sněmu a mluvčí Sudetoněmeckého
krajanského sdružení (landsmanšaftu).
Pan doktor Becher – obrazně řečeno – chtěl zabít dvě mouchy
jednou ranou. Jednak chtěl reagovat na chystanou Husákovu
návštěvu a zároveň se chtěl hlasitě vyjádřit k tomu, že se ve
Spojených státech jednalo o dalších osudech československého
měnového zlata. Proto také dr. Walter Becher napsal osobní dopis
americkému prezidentovi Jamesi Carterovi s tím, že Československo
by mělo zaplatit dalších 300 milionů dolarů jako kompenzaci za „tři
miliony vyhnaných Němců, kteří se podíleli na vzniku
československého pokladu“. Tato částka měla být, podle pana
166
doktora Bechera, získána z prodeje našeho zlata.
Dr. Walter Becher patřil už od prvních poválečných okamžiků k
duchovním otcům sudetoněmeckého landsmanšaftu. Už v červnu
1945, poté co ho propustili ze zajateckého tábora, se spolupodílel na
založení Pomocného střediska pro uprchlíky ze sudetských území
[Hilfsstelle für Flüchtlinge aus den Sudetengebieten). Jméno dr.
Bechera nalezneme také mezi signatáři dokumentu z roku 1949,
který dodnes patří mezi zásadní prohlášení landsmanšaftu. Jde o
Eischstättskou adventní deklaraci. Tento dokument formuloval
zásady „sudetoněmecké evropské politiky“. Pro zajímavost ocitujme
alespoň část tohoto prohlášení:
167
„… Nejtěžší narušení evropské
rovnováhy od doby stěhování národů
(vyhnání) ohrožuje celý evropský Západ
východoasiatskou převahou. Národy za
železnou oponou by měly vědět, že
znovunastolení jejich vlastních práv a
svobod je neoddělitelně spojeno s
uznáním a znovunastolením práva na
vlast pro všechny vyhnance. Naším
nezadatelným požadavkem je návrat
vlasti v jazykových hranicích z roku
1937. Jde o nastolení udržitelného
poměru mezi Německem a jeho
západoslovanskými sousedy.
Předpokladem také pro to by byla
připravenost Čechů a Poláků vrátit
vyhnaným Němcům jejich vlast.
Všechny tyto úkoly mohou být řešeny
pouze v rámci federalistického uspořádání Evropy.“
Kromě dr. Waltera Bechera tento dokument podepsali například
Friedrich Brehm – ještě před pár lety SS-Sturmbannführer a nositel
zlatého odznaku NSDAP. Dále třeba Walter Hergl – někdejší SSHauptsturmführer
a funkcionář NSDAP. Potom také Eugen
Lemberg, který v osmatřicátém roce patřil mezi nejaktivnější členy
Sudetoněmeckého freikorpsu a sám se podílel na několika
teroristických akcích proti příslušníkům československé Stráže
obrany státu a proti československým policistům.
V době vzniku Sudetoněmeckého krajanského sdružení patřil
mezi čelné představitele také – Rudolf Lodgman von Auen. Na jaře
1948 se stal předsedou tzv. Sudetoněmeckého výboru, o několik
měsíců později stojí už v čele Zemské organizace Sudetoněmeckého
landsmanšaftu a je také jeho prvním mluvčím. Že je vám to jméno
povědomé? Nemýlíte se, byl to tentýž Rudolf Lodgman von Auen,
který ještě jako poslanec československého předválečného
Parlamentu vystoupil ve sněmovně (v roce 1925) s obviněním, že
168
českoslovenští legionáři
rozkradli v Rusku „obrovské
množství carského zlata“…
Jednou ze složek
Sudetoněmeckého krajanského
sdružení bude i Witikobund.
Zpočátku bude působit ilegálně,
především proto, že mnoho
představitelů tohoto hnutí se
bude muset ještě skrývat –
kvůli svým aktivitám v různých
nacistických represivních složkách, například jednotkách SS…
později však budou „kamarádi“ z Witikobundu vystupovat zcela
otevřeně. A počátkem 90. let předseda Witikobundu H. R.
Ůberlacker veřejně prohlásí, že „ve válečných dobách použití násilí
proti vůdčímu zástupci jiného státu z mezinárodně právního hlediska
je běžná věc“.
V jiném prohlášení Witikobundu ze stejné doby stojí, že
„šovinismus Čechů stál u zrodu světa nacismu“. A podle tohoto
dokumentu byl československý prezident dr. Edvard Beneš
„demokraticky maskovaný starý nacista“, jehož režim údajně
„pronásledoval sudetské Němce z rasistických důvodů“.
A když už jsme znovu u Edvarda Beneše, stojí teď za to citovat
jeho slova ze 14. prosince 1945, která pronesl před osvobozenými
politickými vězni:
„Přijdou brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými
a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou
tomu sami věřit, až tyto své lži budou pronášet. Říkal jsem při jiných
příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět, co jste
zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen
proto, abyste všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se znovu
mohli bránit, až oni začnou s touto svou ,očišťovací’ kampaní.
Že začnou – o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět,
aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět
spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a
169
lidskou.“
A připomeňme v té souvislosti i slova někdejšího Benešova
osobního tajemníka Eduarda Táborského, který na adresu bývalého
československého prezidenta opakovaně říkal, že dr. Beneš, ať už na
něho s odstupem doby můžeme mít názor jakýkoliv, se ve svých
předpovědích málokdy mýlil…
O více než půlstoletí později bude řada nejenom německých, ale
také českých novinářů psát o „krvavém odsunu německých obyvatel“
z československého pohraničí v letech 1945-1947.
Pod palbu kritiky se nedostane zdaleka jen dr. Edvard Beneš, ale
třeba také Winston
Churchill. Počátkem
listopadu 2002 přinese
nejčtenější německý list
Bild článek, podle něhož
britský válečný premiér
Winston Churchill byl –
válečný zločinec. Bild,
prostřednictvím německého
historika Jörga Friedricha,
autora knihy Der Brand
(Požár], vyzve, „aby se
uznalo utrpení, které
způsobili německému lidu
spojenečtí piloti během
bombardování“. Britský list Daily Telegraph v reakci na článek v
Bildu zdůrazní (19. 11. 2002), že „celá kampaň je ukázkou
rostoucího přesvědčení Němců, že i oni byli oběťmi války – i když ji
začala jejich země. Prolamuje šest desetiletí skoro naprostého ticha.“
Pro oživení paměti – abychom se znovu vrátili k odsunu
německých obyvatel z Československa – dne 17. července 1945 se
sešli tehdejší představitelé vítězných mocností. Prezident USA Harry
S. Truman, britský premiér W. Churchill a za sovětskou stranu J. V.
Stalin. Později, 2. srpna, podepsali Spojenci společné prohlášení.
Velmoci tehdy také uznaly nutnost odsunu německého obyvatelstva
170
z našeho pohraničí. Ale nejenom od nás, ale například také z Polska.
Dne 20. listopadu 1945 rozhodla spojenecká kontrolní rada o
přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Maďarska a
Polska do čtyř okupačních pásem Německa. V případě
Československa se předpokládal odsun asi 2 500 000 osob. Kromě
toho značné množství sudetských Němců, kteří se v době války a
okupace dopouštěli prokazatelných zločinů, uprchlo z našeho území
ještě před koncem války a před německou kapitulací.
Vzpomínaný dr. Edvard Beneš ve svém projevu (14. 10. 1945)
zdůraznil, že němečtí antifašisté, kteří zůstali věrni republice, mohou
v Československu zůstat. Beneš se vyslovil hlavně pro to, aby odsun
byl „lidský, slušný, správný, morálně odůvodnitelný, přesně
plánovaný a se všemi spojenci přesně dohodnutý“.
Dnes už se ale ví, že zejména při „divokém odsunu“, který u nás
začal ještě před konečným prohlášením Postupimské konference, ale
také později – docházelo ze strany některých československých
občanů k tragickým excesům, dokonce i k vraždám.
Česko-německá komise historiků došla v roce 2002 k závěru, že
počet obětí „divokého vyhnání“, včetně sebevražd těch, kteří odsun
odmítli (podle úmrtních listů mělo jít zhruba o 3411 lidí) – se
pohybuje okolo 19 000 lidí.
Avšak někteří historikové, například z řad Sudetoněmeckého
krajanského hnutí, hovoří o 220 000 mrtvých. Toto číslo však českoněmecká
komise historiků odmítla – s tím, že výše zmiňované
tvrzení není podloženo věrohodnými údaji a dokumenty…
Pokud se ale vrátíme zpátky do poloviny sedmdesátých let a k
nátlaku dr. Waltera Bechera, někdejšího vedoucího redaktora
Henleinova ústředního deníku Die Zeit, který vycházel v Liberci, a
pozdějšího vysokého funkcionáře SA, na amerického prezidenta, aby
odsunutí sudetští Němci dostali od Československa 300 milionů
dolarů „za odsunuté sudetské Němce“, kteří se prý podíleli na vzniku
československého pokladu, je zřejmé, že i sudetští Němci si velmi
dobře uvědomovali, jak mimořádnou hodnotu československé zlato
má…
V této době totiž zlato opět získávalo čím dál lepší pozici. V roce
171
1974 začíná zlato opět sloužit jako záruka při mezinárodních
půjčkách. O rok později je ve Spojených státech amerických zrušen
zákaz soukromého vlastnictví zlata. A v roce 1980 dosahuje, 21.
ledna, cena zlata na mezinárodních trzích rekordní výše 850 dolarů
za troyskou unci.
A právě v této době několik kongresmanů navrhuje, aby se více
než 18 tun československého zadržovaného zlata prodalo. Z výtěžku
prodeje se měly zaplatit všechny pohledávky.
172
Nebylo to nic nového. Toto téma už projednával americký
Kongres v roce 1974. O tři roky později, tedy v roce 1977, přišel
předseda finančního výboru Senátu Kongresu Spojených států
amerických Russel B. Long s otevřeným dopisem, určeným
tehdejšímu ministru zahraničí USA Cyru Vanceovi. Pan Long
dospěl, jak uvedl, „k názoru, že je správné, aby vláda USA
uspokojila nevyřešené pohledávky amerických občanů ze zlata (pan
Long měl samozřejmě na mysli zlato československé – pozn. S. M.),
které je v současné době přímo či nepřímo kontrolováno Spojenými
státy…“
Tento návrh a další podobné návrhy však narazily na odpor
ostatních členů Tripartitní komise – zástupců Velké Británie a
Francie.
Když už jsme u Francie, je zajímavé, že právě zástupci této země
173
po celou dobu od pětačtyřicátého roku, kdy probíhala složitá jednání
o návratu československého zlata, pokaždé deklarovali, že s vydáním
našeho zlata souhlasí. Avšak podle stanov Tripartitní komise s
vydáním museli souhlasit všichni tři členové této komise. A tato
shoda stále – máme teď na mysli rok 1980 – nenastala.
V roce 1981 však probíhá několik dalších kol jednání – jak ve
Washingtonu, tak i v Praze. Za československou stranu vedl jednání
Jaroslav Žantovský. V období března až srpna 1981 proběhlo celkem
pět kol rozhovorů. Jednání byla dlouhá a hlavně tvrdá. Posléze
Američané snižují základ finanční náhrady ze 113,5 milionu dolarů
na 90 milionů. Po odečtení 8,5 milionu dolarů za vzpomínanou
válcovnu šlo celkem o 81,5 milionu dolarů.
Od této chvíle je konečná dohoda na dobré cestě.
Dne 15. prosince 1981 schvaluje dohodu americký Kongres.
A o pár dní později, 29. prosince, podepisuje americký prezident
Ronald Reagan prováděcí zákon o československém zlatu.
Je to historická událost. Uplynulo 36 let od konce druhé světové
války. Zlato, které kdysi spojenci objevili v německých solných
dolech, bylo už vesměs vydáno do zemí, odkud je nacisté kdysi
uloupili.
V roce 1976 bylo odškodněno už i Polsko.
Teď, koncem jedenaosmdesátého roku, zůstávaly ve hře poslední
dva státy – Albánie a Československo.
Jestliže mezivládní jednání mezi Československem a Spojenými
státy americkými v roce 1981 byla velmi vyčerpávající na obou
stranách, rozhovory mezi našimi diplomaty a jejich kolegy z Velké
Británie měly být ještě mnohem tvrdší.
174
BUDEME PLATIT KRVÍ
Jednoho dne objevuji ve spisovně českého ministerstva financí
další zajímavý dokument. Pochází z devětačtyřicátého roku, ale jeho
obsah do jisté míry předznamenává to, co se odehrávalo v roce 1981,
kdy probíhala poslední etapa vyjednávání s Velkou Británií o návratu
československého měnového zlata.
Příslušný text reaguje na britské opakované požadavky uhradit
válečný a mnichovský úvěr. (Tady je zapotřebí ještě připomenout, že
v polovině padesátých let přestává Československo válečný úvěr
splácet; příslušné finanční částky, podle vysvětlení tehdejších
československých představitelů, začneme splácet teprve poté, kdy
nám bude zadržované zlato konečně vráceno.)
„Oba úvěry byly důsledkem Mnichova,“ je možno číst ve
zmíněném dokumentu, „nebýt mnichovských událostí, nemuselo se
dnes hovořit vůbec třeba zrovna o britském úvěru… Válečný úvěr
nemusel být tak velký, ale jen v menším rozsahu, kdyby britská vláda
nevydala Němcům 23 tun československého měnového zlata.“ A
ještě je tu pasáž připomínající, že v době války „šlo o službu
společné věci“.
Dne 6. srpna 1981 byla zahájena závěrečná fáze jednání mezi
Velkou Británií a Československem.
Jaká ta jednání vlastně byla? Co všechno se asi při nich
odehrávalo? Tyhle otázky mne neustále pronásledují. Zvláště poté,
co jsem se dozvěděl, jak už ostatně bylo řečeno v kapitole Jedna
záhada za druhou, že zápisy z těchto rozhovorů jsou údajně – přísně
tajné…
A tak se opět objednávám do archivu českého ministerstva
zahraničí, kde jsem měl už v minulosti možnost studovat mezivládní
smlouvy mezi Československem, Velkou Británií a Spojenými státy
americkými, smlouvy, které předcházely návratu československého
měnového zlata v roce 1982.
A znovu prosím, zda bych mohl studovat dokumenty, s jejichž
pomocí bych mohl rekonstruovat obsah jednotlivých rozhovorů.
Zajímají mne především naše jednání s Brity…
175
A znovu se – bohužel – dozvídám, že se k těmto údajům dostat
nemohu, protože prý stále „podléhají režimu utajení“. Odcházím s
nepořízenou.
Nechci to vzdát. Jsem však čím dál skeptičtější. Jak se zdá,
mnohaměsíční úsilí míří kamsi do ztracena.
Jenomže – člověk by měl občas přece jen věřit na zázraky. A třeba
i na lidi, kteří v jistých chvílích dovedou projevit značnou dávku
odvahy…
A tak jistého časného rána sedím v jisté místnosti, v jisté budově
(není to ovšem ministerstvo zahraničí) – a před sebou mám
úctyhodné množství dokumentů.
Je mi, jako bych právě vyhrál v loterii. Listuji totiž v zápisech
mezivládních jednání mezi Velkou Británií a Československem z
roku 1981!
Čtu stránku po stránce. Doslova jedním dechem. A před očima se
mi odvíjí neuvěřitelné drama, jehož protagonistou je –
československé měnové zlato.
Jak je patrné, naše a britská delegace se v průběhu jednoho roku
sešly celkem pětkrát. Hlavním vyjednávačem za československou
stranu byl JUDr. Richard Král, CSc.
Zanedlouho se s ním scházím v jeho bytě. Přede mnou sedí muž s
prošedivělým plnovousem. Má kultivované vystupování a bystré oči.
Mluví pomalu, ale věcně. Od prvních okamžiků je mi jasné, že sedím
před člověkem, který má spoustu informací a znalostí nejenom o
historii našeho měnového zlata, ale o historii této země vůbec. Právě
on mě přivede na myšlenku, že historie československého zlatého
pokladu je neodmyslitelná od historie, včetně všech možných zvratů,
naší republiky.
Už od prvních chvil našeho setkání, jakmile začne můj hostitel
vyprávět, chápu, že tento člověk jednáními o dalších osudech našeho
zlata – doslova žil.
„Ta jednání, kterých jsem se já osobně účastnil, trvala po celý
jedenaosmdesátý rok. Postupně se objevila celá řada dramatických
momentů. Nikdo vlastně nevěděl, jak ta jednání dopadnou. Ale já si
tenkrát opravdu uvědomoval, že všechno to, co se kolem zlata
176
odehrávalo, bylo klíčové pro naši historii. Věřte mi nebo ne, ale v
průběhu jednání mi často před očima vyvstaly nejrůznější klíčové
okamžiky této země. Ať už to byl osmnáctý rok, Mnichov, německá
okupace, válka, studená válka…“
Za britskou stranu vedl jednání synovec maršála Bernarda L.
„Monty“ Montgomeryho, legendárního velitele 21. skupiny armád,
která připravovala invazi. V čase vylodění Spojenců v Normandii,
vedl „Monty“ pozemní operace…
„Byl to příjemný pán,“ vypráví o synovci slavného spojeneckého
velitele Alanu Montgomerym Richard Král. „Působil jako typický
anglický gentleman a podle toho se také choval. Slušně, decentně a
velmi korektně. Ta jednání s ním byla často až symbolická. Zvláště
když začal, stejně jako další členové britské vyjednávači skupiny, na
nás naléhat, abychom splatili válečný a mnichovský úvěr.“
Oba úvěry chtěli Britové splatit do příslovečné poslední pence. A
právě v těchto okamžicích docházelo leckdy, na obou stranách, k
větším či menším projevům emocí.
Za zaznamenání stojí citát z knihy bývalého ministra zahraničí
socialistického Československa ing. Bohuslava Chňoupka –
Memoáre in claris. Bývalý československý první diplomat vzpomínal
na to, jak se u něho objevil jeden z tehdejších československých
vyjednávačů. Žádal, aby byl z dalších jednání odvolán. Jako důvody
uvedl:
„Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku
vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek.
Určitě jste viděl seznamy vojenské výzbroje a výstroje. Vždyť my
máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky či za šle, které nosili
naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím… každý
má jinou morálku, každý jinak vidí svět. Ale co je na tom strašné, a
to neumím přenést přes srdce, jsou mrtví. Tam je započítaná výstroj
těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu a Tobrúku, kde
bojovali proti Rommelovi a nejenom za nás, ale i za Anglii! A jsou
tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a
bombardovali Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli! A jsou
tam i uniformy důstojníků, které přesunuli z Anglie do Ruska a kteří
177
tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle nebo u
Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím,
nehněvejte se, ale nemohu. Ne že bych byl slabá nátura. Němci mě
zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru, tam
jsme si všichni užili své, ale na tohle nemám dost silné nervy.
Pochopte mne. A vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi
předložili účty za košile, rukavice a svetry, a musel bych říci – tak a
teď jdeme účtovat za krev!“
Tyto řádky mne zaujaly. Že by právě tohle bylo důvodem, proč
jsou zápisy z jednotlivých jednání mezi Československem a Velkou
Británií i po 30 letech – tajné?
Pokusil jsem se ing. Bohuslava Chňoupka vyhledat. Ochotně se se
mnou setkal, ale měl jsem pocit, že ví mnohem více, než mi říká.
Střetnutí s člověkem, o němž ve své knize psal, mi zprostředkovat
178
odmítl. Vysvětloval to tím, že jde o jeho dlouholetého
spolupracovníka i přítele, který nemá zájem o své tehdejší zkušenosti
jakkoliv veřejně hovořit.
Pan inženýr Chňoupek, jak mi řekl, se přímých jednání o britském
válečném a mnichovském úvěru osobně neúčastnil. Ale byl o nich
jako tehdejší ministr zahraničí pravidelně podrobně informován.
Právě tato jednání byla podle jeho slov mimořádně citlivá, až
choulostivá. Britské vyjednávače charakterizoval jako mimořádně
schopné, ale zároveň také tvrdé partnery. Právě tyto rozhovory ing.
Chňoupek považuje za vůbec nejobtížnější v celé dosavadní historii
zadržovaného československého měnového zlata.
Je pochopitelné, že jsem se na údaje z Chňoupkovy knihy ptal
doktora Richarda Krále.
„Ten válečný úvěr se pohyboval okolo devíti milionů liber.
Britové si opravdu vyčíslili i náklady na naši vojenskou jednotku a
chtěli to zaplatit,“ potvrzuje Richard Král. „Naši vojáci byli sice
začleněni do britské armády, ale placeni byli z vojenského rozpočtu.
Po válce si Britové vytáhli z účetních knih všechny potřebné údaje a
podle nich nám to všechno napočítali. Tedy – všechny náklady na
naši vojenskou jednotku a hlavně na zbraně. Zaplatit jsme měli i
zhruba tři stovky tanků a stovku letadel, které jsme od Britů dostali
bezprostředně po válce.“
Z vyprávění Richarda Krále je patrné, že okolo válečného úvěru
byly rozhovory často dost vyhrocené. Celá tahle záležitost se musela
řešit na dvou jednáních.
„Pan Montgomery strašně těžce nesl, že mu neustále připomínáme
Mnichov. Jednou řekl, že ho to velmi uráží. Já zase odpověděl, že
nás pro změnu uráží to, že Britové chtějí peníze za naše vojáky, kteří
bojovali nejenom za svoji zemi, ale také za Velkou Británii… Bylo
to dost vzrušující. Pak jsme se dohodli, že se zbavíme emocí a
pokusíme se dojít k nějakému rozumnému kompromisu. Ten
kompromis spočíval v tom, že jsme jim nakonec měli zaplatit
nominální částku z toho, co původně požadovali, a bez úroků. Svým
způsobem to bylo pro nás výhodné, protože britská libra šla mezitím
dolů.“
179
„Je pravdou to, že nám Britové při jednáních přesně vyčíslili i
počet stejnokrojů a bot našich vojáků?“ ptám se Richarda Krále.
„Oni nám to nevyčíslovali, abyste mi rozuměl, tyto požadavky
nám nedali přímo na jednací stůl, ale je fakt, že si z toho vojenského
rozpočtu stáhli všechny finanční položky, které šly na
československou jednotku. To znamená třeba i ty uniformy a boty.“
„Mám tomu rozumět tak, že si vyčíslili třeba i stejnokroje našich
padlých vojáků?“
„Samozřejmě, to se nijak neoddělovalo.“
Dodejme ještě, že jsme měli zaplatit i za každý náboj, který naši
vojáci v bojích proti nacistům vystřelili. Zaplatit jsme měli i každou
bombu, kterou příslušníci československé bombardovací perutě
vyhazovali na nepřátelské cíle…
Zápisy z československo-britských jednání, ke kterým jsem se
shodou náhod a velké dávky štěstí dostal, slova dr. Richarda Krále
jen potvrzují.
Už při první schůzce obou delegací, 6. srpna 1981, trvá Alan
Montgomery na tom, že musíme zaplatit globální částku 47 milionů
liber.
Součástí této částky je i válečný úvěr – více než 13 milionů liber.
Jde o dvě části tohoto úvěru. Tedy o výdaje na exilovou
administrativu a dále o vojenský úvěr, z něhož byly placeny potřeby
našich vojáků včetně jejich výcviku, výstroje a výzbroje. (Dne 31. 1.
1943 se naší exilové vládě podařilo uzavřít s Brity dohodu, podle
které jsme za výcvik a výzbroj přestali platit a hradili jsme hlavně
osobní výdaje vojáků včetně platů – pozn. S. M.)
Britové rovněž požadují zaplatit za mnichovský úvěr – téměř 5
milionů liber.
Dalších více než 19 milionů liber má Československo zaplatit jako
úhradu mezivládních dluhů.
A to není všechno. Britové nárokují dalších více než 6 milionů
liber na úhradu různých soukromoprávních nároků britských občanů
vůči Československu. Jinými slovy – jde o majetek britských občanů,
znárodněný po roce 1949.
Co je pozoruhodné – britští vyjednávači přicházejí rovněž s
180
požadavkem zaplatit i za majetek Židů, kterým se podařilo uprchnout
před Hitlerem a stali se občany Velké Británie. Britští diplomaté
přišli s přesným výčtem obrazů, šperků, bytového zařízení. Jak je
zřejmé ze zápisů, pan Montgomery byl dost překvapen, když se
dozvěděl, že židovský majetek, zejména šperky, nekonfiskovali Češi,
ale německé gestapo…
Ale vraťme se znovu k válečnému úvěru. Právě kvůli němu se
rozhořel mimořádně ostrý diplomatický boj.
Československá strana navrhuje, že Velké Británii zaplatíme
veškeré výdaje na exilovou administrativu.
A 40 procent z vojenského úvěru. Jedním z argumentů bylo i to,
že českoslovenští vojáci podléhali britskému velení, bojovali a
umírali nejenom ve válce proti Hitlerovi, ale třeba také za „britské
zájmy“ v různých částech světa.
Dr. Richard Král připomíná, že v době druhé světové války
působilo v britských ozbrojených silách více než 14 000
Čechoslováků (podle gen. Gustava Svobody to bylo 18 250 vojáků –
pozn. S. M.). Zhruba tisíc mužů padlo.
Dr. Král dodává, že jsme ochotni zaplatit za vojenskou techniku,
kterou naši vojáci mohli v roce 1945 dovézt do Československa. Šlo
například o 1000 vozidel různých druhů, kolem 300 tanků a stovky
letadel.
Alan Montgomery připomíná, že ke svým závazkům jsme se
přihlásili i po skončení druhé světové války.
Vzápětí slyší námitku, že Československu tehdy ani nic jiného
nezbylo, protože jinak by mu prý Velká Británie odmítla poskytnout
potřebnou pomoc na překonání obtíží, pramenících z německé
okupace.
Kromě toho byli tehdy jak Britové, tak Čechoslováci přesvědčeni,
že potřebné prostředky na splácení dluhů získáme prostřednictvím
reparací, které nám (a nejenom nám) mělo Německo, na základě
smlouvy uzavřené v Postupimi zaplatit. Jak známo, tyto reparace
jsme nikdy nedostali.
Britští vyjednávači však trvají na svém.
Dr. Richard Král namítá, že válečné dodávky neplatila ani jedna
181
okupovaná země… Tyto dodávky neplatila ani Velká Británie
Spojeným státům americkým.
Připomíná své nedávné jednání s členy delegace Spojených států
amerických, kteří potvrdili, že britská strana platila Spojeným státům
americkým pouze válečný materiál, používaný po válce k civilním
účelům.
Alan Montgomery však tvrdí, že na počátku války britská strana
platila Spojeným státům „obrovské částky za válečné dodávky“.
„Britská strana nemůže uznat, že žádat úhradu nákladů na
vydržování československých jednotek by bylo něčím, zač by se
měla britská vláda stydět,“ říká Alan Montgomery. A ještě říká, že
českoslovenští vojáci nebojovali jen za zájmy britského impéria, ale
také za osvobození Československa. „Zaplacení těchto nákladů je
tudíž zaplacením rozumných závazků partnerů a nemůže poškodit
jejich vztahy v budoucnu,“ dodal ještě synovec slavného maršála
„Montyho“.
Je zvláštní, že zatímco Britové urputně trvali na tom, aby
Československo zaplatilo válečný úvěr v plné výši, včetně úroků,
Velká Británie na druhou stranu – už v roce 1956 – odpustila tento
úvěr například Polsku. Polsko tedy nemuselo platit za vojenský
materiál, poskytnutý v době války polským jednotkám. Kromě toho
se ještě v průběhu války představitelé Velké Británie a polského
exilu dohodli, že Poláci zaplatí pouze 40 procent z částky,
poskytnuté na vydržování jejich exilové administrativy…
Mimořádně dramatické je třetí kolo československo-britských
jednání, 22. a 23. října 1981.
Opět se hovoří o „Mnichovu“. O tom, že mnichovská dohoda, na
které se podílela i Velká Británie, způsobila naší zemi škodu zhruba
za 40 miliard korun, což je „astronomická částka“.
Československo odmítá za mnichovský úvěr platit!
Na obou stranách padají ostrá slova. Jednání je několikrát
přerušeno.
Britové pak nabízejí některé ústupky. Je naděje, že Velká Británie
sníží částku, která se týká soukromoprávních pohledávek a některých
mezivládních dluhů.
182
Velká Británie nám pak odpouští úhradu mnichovského úvěru.
Další kolo jednání se odehrává ve dnech 11. až 13. listopadu
1981. Československo vyslovuje ústy svého hlavního vyjednávače,
že je ochotno zaplatit celý válečný úvěr. Také požadované
mezivládní dluhy včetně soukromoprávních pohledávek. Více než 24
milionů liber.
Žádáme však také, aby Britové zaplatili československý majetek,
zablokovaný ve Velké Británii. Zhruba v hodnotě půl milionu liber.
Alan Montgomery reaguje jedinou větou: „Návrh je zajímavý.“
Požádá o přerušení jednání.
Jde k telefonu. Jeho hovor trvá jen několik minut.
Potom se pan Montgomery opět vrací do jednací místnosti. A
oznámí: „Částka je přijatelná.“
V tomto okamžiku – přestože musíme vzít v úvahu, že Britové od
nás původně žádali 47 milionů liber, takže snížení částky na zhruba
24 milionů liber lze považovat svým způsobem za úspěch – je
zřejmé, že za návrat našeho zlata budeme platit nejenom penězi, ale
také krví. Krví československých válečných hrdinů…
V jednom okamžiku se Richarda Krále zeptám: „Věřil jste po
celou dobu, že zlato přece jen dostaneme?“
„To přesvědčení ve mně opravdu bylo. Jinak bych totiž nemohl
tuhle práci ani dělat. Ale vyskytovaly se dost nepříjemné překážky.
A třeba i u nás doma.“ Richard Král pak připomněl svého času
jednoho z nejmocnějších mužů socialistického Československa –
Vasila Bilaka. Ten si jednou povolal doktora Krále do své kanceláře,
kde ho bez obalu požádal, aby další jednání o návratu
československého zlata zastavil a dokonce – rozbil. „Já mu oponoval,
že v takovém případě naši váleční západní spojenci zlato prodají a
Československo nedostane nic…“ Vasil Bilak však prohlásil, že
právě o tohle mu jde. „Ať si Američané i Britové zlato klidně
prodají. My to využijeme v propagandě. Vždyť lidé si ještě po dvou
generacích pamatují na Mnichov. To, co se týče našeho zlata, si
budou také dlouho pamatovat.“… Svět by se prý měl dozvědět o
tom, že naši někdejší západní spojenci nás vydírají a zlato nám chtějí
vrátit teprve poté, co jim zaplatíme za československé vojáky, kteří
183
bojovali proti Hitlerovi a ještě k tomu po jejich boku… Dr. Král však
Bilakův návrh, jak mi řekl, odmítl, a tak se v tehdejším
předsednictvu ÚV KSČ objevil připravený dokument, podle něhož
měly být dojednané dohody schváleny. Na tomto jednání vystoupil
Vasil Bilak s dlouhým emocionálně laděným projevem. Opět
navrhoval, abychom jednání o návratu našeho zlata zastavili. Nikdo z
přítomných ho však naštěstí nepodpořil. Gustav Husák prý tehdy
řekl: „No, všem nám to leze krkem, ale co se dá dělat.“ A pak ohlásil
projednání dalšího bodu
programu. Návrh o návratu
našeho zlata byl tedy přijat bez
hlasování.
Je zajímavé, že podobným
způsobem proběhlo
projednávání zmíněné dohody v
americkém Kongresu. Proti
vystoupili pouze dva
kongresmani a přednesli
obvyklé výhrady proti vydání
zlata. Pak byl tento bod přijat
bez hlasování aklamací…
Leckoho v této souvislosti
napadne, že Československo
počátkem 80. let přistupovalo
na britské i americké požadavky
hlavně proto, že naše tehdejší
ekonomika potřebovala nové
zdroje. Zlaté zdroje.
Podle Víta Smetany návrat zlata mohl znamenat „vítanou finanční
injekci pro komunistický režim v Československu, který toho času
mimo jiné sanoval dodávkami zbraní i jiným způsobem hned několik
zemí aktivně podporujících terorismus v různých částech světa
(Libye, Sýrie atd.) a sám na svém území cvičil příslušníky
protizápadně orientovaných teroristických bojůvek…“
Richard Král však tvrdí, že ekonomické aspekty této transakce
184
nehrály žádnou roli. Vezmeme-li do úvahy, že část vráceného zlata
měla být použita k zaplacení amerických a britských pohledávek,
zvýšily se, podle Richarda Krále, zlaté zásoby pouze asi o 10
procent. „Československo mělo tehdy slušné zlaté rezervy a nepatřilo
k vysloveně chudým zemím. Podle doktora Krále mělo zlato pro naši
zemi především historickou, a tedy symbolickou hodnotu…“
Koncem roku 1981 došlo tedy i k dohodě s Velkou Británií.
Československo souhlasilo s vyrovnáním válečného úvěru. A také s
tím, že zaplatíme tři miliony liber – za znárodněný majetek britských
občanů. Tady je nutná malá odbočka. Byla už zmínka o tom, že
koncem padesátých let Československo uhradilo Velké Británii
všechny dluhy za znárodněný majetek britských občanů. Šlo o
znárodnění v letech 1945 až 1949. Tentokrát Velká Británie
požadovala uhradit to, co jsme britským občanům znárodnili po roce
1949…
Naopak britská strana slíbila, že uhradí 700 000 liber za majetek
Československa, který byl od druhé světové války blokovaný ve
Velké Británii.
Z celkové původní částky, kterou od nás britská strana požadovala
– šlo o 47 milionů liber –, jsme nakonec měli zaplatit přesně 24 266
619 liber…
Byla už zmínka o Francii, která od pětačtyřicátého roku
nevznášela nikdy žádné námitky proti případnému vrácení zlata do
Československa.
Dr. Richard Král přesto musel jednat i v Paříži, aby zde získal
konečný souhlas k vydání našeho zlata.
„S Francií, se kterou nebyly nikdy žádné problémy, jsme jednali
pouze jednou, což stačilo. Já jim tam podrobně vykládal o naší
historii. Když jsem skončil, pan státní tajemník dlouho mlčel. A pak
mi řekl: ,My vaše argumenty chápeme. Francie neudělá nic, co by
mělo návrat vašeho zlata nějak překazit. Na nás se můžete
spolehnout.’ A tím jednání skončilo.“
Uplynulo takřka 37 let od chvíle, kdy spojenečtí vojáci objevili v
Německu i naše uloupené zlato. Po desetiletích nekonečných jednání
dospěli konečně představitelé Spojených států amerických, Velké
185
Británie a Československa k finální dohodě:
Tripartitní komise pro restituci měnového zlata nám vydá 10
397,3164 kilogramu ryzího zlata v mincích a 8002,6836 kilogramu
ryzího zlata v cihlách.
Současně Československo zaplatí Spojeným státům americkým 81
500 000 a 2 869 868,10 amerických dolarů.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska obdrží od
Československa 24 266 619 liber šterlinků.
Podle Víta Smetany smlouva mezi Spojenými státy americkými a
Československem „byla hodnocena jako velmi výhodná pro
americkou stranu. Nejenže vcelku bezprecedentně ukládala
československé straně uhradit americkým žadatelům ztráty z
poválečného období v plné výši, ale dokonce tuto sumu navyšovala o
úroky – celkem se jednalo o 81,5 milionu dolarů. Dále mělo
Československo zaplatit 4,87 milionu dolarů za vybavení přejaté v
roce 1946 od 3. americké armády a uvolnit zmrazené účty
amerických bank v Československu po roce 1948 v celkové výši
jednoho milionu dolarů. Americká strana se na oplátku zavazovala
uvolnit zablokovaný československý majetek a nebránit jeho
transferu do Československa.“
Buď jak buď – poslední lednový den dvaaosmdesátého roku došlo
v Černínském paláci k historické události. Ministr zahraničních věcí
Československa Bohuslav Chňoupek se zde schází s velvyslancem
Spojených států amerických J. F. Matlockem a velvyslancem Velké
Británie J. R. Richem.
Každý z nich tu pronese krátký projev. Nejčastěji se v nich
objevuje názor, že podepsání těchto smluv odstraňuje dnes vlastně
jeden z posledních pozůstatků druhé světové války…
V této chvíli byl návrat československého měnového zlata už jen
otázkou času.
186
ZLATÝ NÁVRAT
Za den návratu československého zlatého pokladu byl určen 20.
únor 1982. V pohotovosti byli diplomaté, právníci, bankovní
odborníci, policisté.
Do vlasti se mělo vrátit 18,4 tuny zlata – uloženého jednak ve
Spojených státech amerických (8,2 tuny) a jednak ve Velké Británii
(10,2 tuny).
Z původních požadavků jsme však museli hodně slevit. Ještě v
roce 1945 žádalo Československo spojence o návrat více než 45 tun
zlata. Tripartitní komise tento nárok s nepatrnou odchylkou (komise
nám určila přesně 43 999,4 kilogramů zlata) uznala.
V roce 1948 jsme však dostali pouze zálohu ve výši něco přes 6
tun, a to bylo všechno. A teď nám tedy měl být vydán zbytek – i
když „jen“ 18,4 tuny.
Dr. Richard Král a další diplomaté dojednali poslední
podrobnosti, týkající se „zlatého transferu“.
„Celá akce měla být utajená,“ vypráví Richard Král. „Protože jak
ve Velké Británii, tak i ve Spojených státech amerických existovala
silná politická opozice, jejíž mnozí představitelé návratu
československého zlata nepřáli. A co víc – mohli odvoz zlata
zablokovat. Kdokoliv měl nějaké pohledávky vůči Československu,
mohl prostřednictvím soudu návrat zlatého pokladu zastavit. Tahle
možnost blokace opravdu existovala. Podobných případů, třebaže se
nejednalo zrovna o transfer zlatého pokladu, bylo už více… Posádky
československých letadel, letět měly tři stroje, dostaly, ovšem v
zalepených obálkách, příslušné instrukce. Tyto obálky směly otevřít
teprve poté, co bylo letadlo ve vzduchu.“
Přestože Švýcarsko je neutrální zemí, ani tady nemohl nikdo
vyloučit, že se třeba někdo neobrátí na soud s žádostí, aby naše zlato
bylo ještě na poslední chvíli zadrženo – až do rozhodnutí soudu o
konkrétních nárocích. Proto hlavní aktéři předávacího aktu navrhli,
aby se vlastní vydání a převzetí zlata uskutečnilo v sobotu, kdy
soudy neúřadují. A vše se mělo odehrát – jak už bylo ostatně řečeno
– za přísného utajení.
187
Návrat zlata byl tedy připraven.
Scénář měl být následující: Československo uloží na svůj účet u
švýcarské banky příslušné částky v dolarech a v librách. Tripartitní
komise dá pokyn, aby zlato bylo přemístěno ze Spojených států
amerických a Velké Británie do Curychu. Mělo se tak stát poté, co
bude ověřeno, že proti vydání zlata nebyla podána žádná žaloba. V
sobotu pak měla zasednout přímo v budově banky Tripartitní komise,
a ta přijme rozhodnutí o předání zlata Československu. Zlato bude
vydáno československému zmocněnci (dr. Královi) poté, jakmile
budou peníze převedeny na příslušné účty vlád Spojených států
amerických a Velké Británie – ve Washingtonu a Londýně.
Československý zmocněnec
měl bance předat příkazy k
převodu peněz, jakmile
obdrží zprávu, že banka má
v úschově rozhodnutí
Tripartitní komise. Vše
mělo proběhnout v budově
banky prakticky zároveň
nebo v těsném sledu.
Ovšem začaly se, podle
vzpomínek dr. Krále,
objevovat signály, že se
aktivizují některé kruhy,
které předání zlata nepřály…
Těsně před chystaným transferem švýcarská vláda oznamuje, že je
ochotna zprostředkovat předání zlata. Odmítá však mít cokoliv
společného s předáním peněz, které Československo mělo zaplatit
Spojeným státům americkým a Velké Británii. Co teď? Podle čerstvě
uzavřených dohod se mělo finanční vyrovnání uskutečnit současně s
předáním zlata. Lidově řečeno – z ruky do ruky.
Sdělení působilo jako blesk z čistého nebe. Bylo to zcela
nepochopitelné; vždyť švýcarská banka měla za převod peněz
inkasovat obvyklý bankovní poplatek. A ten v tomto případě měl
činit téměř 150 000 USD. Bylo tedy zřejmé, že banka musí mít dobrý
188
důvod k obavám, když souhlasí s tím, že o tyto peníze přijde…
Následují další jednání, další telefony, další rozhovory. Nakonec
se podaří dohodnout, že Čechoslováci uloží peníze v Bank of
England, a sice na zvláštní účet československé vlády. Zároveň s
převzetím zlata Československo z tohoto účtu převede příslušnou
částku na účet americké vlády a další částku na účet vlády Velké
Británie…
Bank of England projevila nebývalou ochotu: Veškeré převody
uskuteční – bezplatně. Vyvstal však další problém: ve Velké Británii
jsou, jak známo, banky v sobotu a v neděli zavřeny. Zavřeny jsou i
ve dnech státních svátků. Britové tyto dny označují jako Bank
Holiday. Tato tradice nebyla porušena několik staletí. Stal se však
malý zázrak. Vedení Bank
of England, zřejmě i po
konzultaci s britskou vládou,
nakonec rozhodlo, že tradice
bude porušena a banka bude
mimořádně v provozu i v
sobotu.
Dr. Richard Král se už
nikdy nedozvěděl, co vlastně
vedlo Švýcary, kteří byli
jinak velmi vstřícní, k
rozhodnutí vycouvat na
poslední chvíli z docela obyčejné a jednoduché bankovní operace.
Ale na klidu to nikomu nepřidalo.
Jak se den D blížil, nervozita všech účastníků rostla. Celou
záležitost brali velmi vážně i Američané. Bylo to patrné už z toho, že
odpovědní úředníci přijeli do Curychu s osmi perfektně vycvičenými
příslušníky americké námořní pěchoty. Tito muži byli určeni k
ochraně československého zmocněnce doktora Richarda Krále.
Celá akce byla odstartována 19. února 1982, v 19 hodin
středoevropského času a měla se už od samého začátku podobat
napínavému filmu… Ve stejnou dobu startuje v Londýně zvláštní
letadlo, naložené částí našeho zlata. O hodinu později toto letadlo
189
přistává v Curychu.
Transportní vozidla v doprovodu obrněnců švýcarské policie
převážejí zlatý poklad do budovy se zvláštními trezory přímo na
letišti. Budovu střeží ozbrojení příslušníci policie.
Ve dvě hodiny v noci středoevropského času startuje, tentokrát v
New Yorku, další letadlo s druhou částí našeho zlata. V deset hodin
ráno přistává v Curychu. Zlato bylo, stejně jako v prvním případě,
převezeno do budovy s trezory.
Je 20. února 1982. Ještě tři hodiny před přistáním amerického
letadla skupina československých expertů, zástupci Švýcarské banky,
včetně zástupců Tripartitní komise, začínají kontrolovat londýnské
zlato. Kontrola končí ve chvíli, kdy přistává letadlo vypravené z New
Yorku. Začíná kontrola i druhé části zlata. Končí těsně před půl
jednou středoevropského času.
Mezitím na betonové ploše letiště v Curychu přistávají tři zvláštní
letadla TU 154, která sem přiletěla z Prahy.
V pátém poschodí budovy Swiss Bank Corporation se scházejí
hlavní aktéři této transakce. Jsou tu podepisovány příslušné
dokumenty.
Po skončení jednání vydává československý zmocněnec příkaz
pro Bank of England. V průběhu dalších minut se telefonicky
ohlašují peněžní ústavy v Londýně i v New Yorku: peníze jsou řádně
převedeny.
Krátce po 16. hodině ředitel Švýcarské banky telefonicky
oznamuje svému zástupci na letišti číslo kódu. Teprve teď může být
otevřen trezor. V tomto trezoru je mimo jiné i písemný pokyn pro
naložení zlata do československých letadel.
„Pak jsem to naše zlato viděl na vlastní oči,“ vypráví Richard
Král. „Měl jsem z toho tak trochu smíšené pocity. Zhruba polovina
zlata byla v mincích a ty byly uloženy v takových zapečetěných
sudech, nebo spíše kontejnerech. A zlaté cihly byly volně uloženy na
paletách. Na paletách, na kterých se třeba prodávají cihly nebo
betonové tvárnice. Po tom všem, co jsem kolem našeho zlata zažil, to
pro mě bylo tak trochu zklamání,“ přiznává po letech Richard Král.
Nechce se mi věřit, že by přes to všechno neměl alespoň nějaký
190
pocit satisfakce…
„A víte, že ani ne? Když dlouhou dobu žijete v napětí, a já
opravdu v napětí žil, tak si něco takového příliš neuvědomujete.
Pochopte, zlato ještě stále nebylo doma, a já si pořád uvědomoval
všechna možná rizika, která hrozila.“
První československé letadlo odstartovalo z curyšské letištní
plochy v 18.20 hodin. Po čtvrt hodině odstartoval druhý letoun. A za
dalších patnáct minut letoun třetí. Posádku tvořili příslušníci letky
Federálního ministerstva vnitra.
Do Prahy naše letouny putovaly oklikou: přes Salcburk, Vídeň a
Bratislavu – do Prahy.
Na ploše starého ruzyňského letiště přistálo první z letadel půl
druhé hodiny po startu. Tedy před 20. hodinou.
Vzápětí přistála i další dvě letadla.
Teprve teď si mohl vládní zmocněnec oddechnout. A s ním
všichni ostatní, kteří se na zlatém návratu podíleli.
Nastal čas vykládky zlata. Osm tun zlata ve zlatých cihlách. A
zhruba 10 tun v mincích. Soupis z tehdejší doby jen naznačuje, o jak
mimořádně cenné mince šlo: svatováclavské zlaté dukáty, zlaté
guldeny, zlaté dolary a další cenná platidla.
Ovšem Vasil Bilak na svou prohru nezapomněl. Z titulu své moci
rozhodl, aby návrat našeho zlata provázela jen minimální publicita…
Zlato, v jehož jménu umírali naši vojáci na nejrůznějších bojištích
světa, bylo po 44 letech opět doma.
Jenomže – tento návrat měl přece jenom hořkou příchuť. Zvlášť
když si člověk uvědomil, za jakých okolností nám vůbec bylo
vydáno a co všechno a hlavně za co – jsme museli kvůli tomu
zaplatit…
191
ROZPAKY NA BRITSKÉM VELVYSLANECTVÍ
Na jaře 2000 připravuji pro televizní pořad Na vlastní oči reportáž
o osudech československého měnového zlata. V té době už znám
okolnosti jeho návratu ve dvaaosmdesátém roce. Vím také o
utajených diplomatických jednáních ohledně válečného úvěru či
úvěru mnichovského. A napadá mě mnoho věcí…
Jenom na západní frontě zahynulo od července 1940 do května
1945 v řadách čs. jednotek 361 vojáků. Také více než pět set
československých letců. Za všechny tyto lidi jsme tedy museli
dodatečně zaplatit.
Zaplatit jsme museli například za vojína Jiřího Haase, který byl 6.
června 1941 v Sýrii, nedaleko silnice z Merdjayonu do Matuly, zabit
nepřátelským granátem a stal se prvním padlým československým
vojákem na Středním východě.
Zaplatit jsme museli za vojína Leo Gutfreunda, který 30. října
1941, jako první z Čechoslováků, padl při obraně Tobrúku. Zaplatit
jsme museli také za další zabité obránce Tobrúku, za Františka
Adámka, Josefa Kutala, Jana Kijoviče… A také za padlé od
Dunkerque – Karla Spira, Otakara Gabriela a další.
Jako „dlužník“ britských bank padl také jeden z nejstatečnějších
československých stíhacích pilotů, Wing Commander, štábní kapitán
Alois Vašátko, který 23. června 1942 zahynul v boji nad
francouzským pobřežím…
Zaplatit jsme museli například za více než sto parašutistů, kteří
byli v průběhu let 1941-1945 vysazeni ke speciálním operacím na
našem území. Tito lidé, právem označovaní za nejstatečnější z
nejstatečnějších, měli padesátiprocentní ztráty. Jedenáct ze všech
obětí bylo zastřeleno při pronásledování, deset zahynulo vlastní
rukou v obklíčení, čtyři po požití jedu v bezvýchodné situaci, jeden
sebevraždou ve vězení, dvanáct bylo ubito v různých koncentračních
táborech a devět zahynulo poté, co jejich letouny, které je vezly nad
československé území, byly sestřeleny…
192
193
A když už jsme u parašutistů – zaplatit jsme pochopitelně museli
také za Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a Josefa Valčíka, kteří v květnu
1942 smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda
Heydricha.
A mohli bychom jmenovat jednoho padlého za druhým…
„Překvapuje mě to,“ netají se svým názorem generál Gustav
Svoboda, když při našem setkání přijde řeč na válečný úvěr a hlavně
na to, za co všechno jsme museli ve dvaaosmdesátém roce Velké
Británii zaplatit. „Když se to tak vezme, tak se vlastně kupčilo s krví
těch, kteří zahynuli,“ dodá pan generál suše.
Podobně hovoří i další válečný veterán, dnes tajemník
Československé obce legionářské, plukovník Václav Straka:
„My jsme ale přece bojovali za Anglii! Samozřejmě že jsme
bojovali především za Československo, proto jsme také šli do
armády, ale pokud jde o nás, o vojáky, podle mého názoru měla
britská vláda naše potřeby platit, protože v době, kdy jsme byli v
Anglii, bojovali jsme za Anglii! My jsme nemohli bojovat za
protektorát, to byl náš cíl – osvobodit Československo. Když jsme
jeli do Francie, byli jsme nasazeni do bojů z rozhodnutí
spojeneckého velení. Abych to tak řekl frází: my jsme nasazovali
životy z rozkazu britských velitelů… A v době letecké bitvy o Anglii
to byli hlavně naši vojáci, dobře vycvičení a zorganizovaní, kteří
bránili zemi proti případným výsadkům či námořní invazi. Britové se
tehdy mohli spolehnout nanejvýše na narychlo zmobilizované staříky
s naprosto nedokonalou výzbrojí…“
Zajímalo mne také, co tomuhle všemu říkají po letech třeba i
představitelé Velké Británie. A tak jsem se ohlásil na britském
velvyslanectví v Praze.
Přijal mě mluvčí velvyslanectví Zbyněk Havránek. Byl vstřícný,
usměvavý a na náš rozhovor se dobře připravil. Bylo zřejmé, že
nelenil a prostudoval mnoho historických i archivních materiálů.
Popisoval mi celý průběh anabáze československého měnového zlata
od pětačtyřicátého roku, zdůrazňoval složitost poválečných jednání
mezi oběma vládami. Hovořil o britských požadavcích nahradit
znárodněný majetek britských občanů. Shodli jsme se také na tom, že
194
jádrem sporu nebylo ani tak znárodnění, ale spíše splácení válečného
úvěru. Faktem je, že po válce Československo tyto dluhy uznalo a
zavázalo se je splatit. Jenomže obě strany spoléhaly, že tyto peníze
nám poskytne – Německo. V duchu závěru dohody o reparacích.
Tyto peníze jsme však nikdy nedostali. I když je možné říci, že
jednou z příčin bylo rozdělení Německa na Spolkovou republiku
Německo a na Německou demokratickou republiku… Pro zajímavost
je možné uvést, že dohoda o reparacích je, podle mezinárodního
práva, stále platná; teoreticky tedy na reparace od Německa máme
pořád nárok…
Uprostřed naší debaty jsem si nemohl odpustit položit panu
Havránkovi jednu jedinou otázku, na kterou jsem po celou dobu
našeho setkání podvědomě myslel:
„Ten válečný úvěr nám Velká Británie poskytla teprve poté, co
jsme se v její prospěch vzdali 26 tun našeho zlata. A nakonec to
všechno dopadlo tak, že jsme museli zaplatit třeba i uniformy vojáků,
kteří bojovali a umírali i za Velkou Británii? Bylo to vůbec od Velké
Británie morální?“
„No, morální…,“ pan Havránek se trochu rozpačitě pousmál.
„Tohle bohužel nejsme schopni komentovat, myslím tím britské
velvyslanectví. Já si osobně myslím, že tohle je spíše otázka pro
historiky. A co se týče samotných československých vojáků, hlavně
letců, ti bezesporu tvořili významnou kapitolu novodobé historie a
Velká Británie tyto statečné lidi dodnes velmi oceňuje. Kontakty
mezi představiteli Velké Británie a českými válečnými veterány jsou
velmi vřelé.“
V tom posledním jsem musel dát panu Havránkovi za pravdu.
Ještě třeba v předlistopadových dobách britská ambasáda pravidelně
zvala naše veterány, hlavně letce, bojující kdysi na západní frontě, na
různé slavnostní akce a pokaždé jim tu bylo vysloveno poděkování
za jejich válečná hrdinství…
Přesto jsem tehdy v létě 2000 odcházel z britského velvyslanectví
s poněkud rozpačitými pocity.
Shodou okolností se v ten samý den objevila v novinách zpráva o
velké slavnosti, která se uskutečnila právě ve Velké Británii, v
195
Cholmondeley, kde v roce 1940 došlo k ustavení naší vojenské
jednotky.
Autor článku psal o setkání našich válečných veteránů. Mezi
účastníky nechyběl ani český ministr zahraničí Jan Kavan, ministr
obrany Vladimír Vetchý a předseda Sdružení československých
legionářů v zahraničí generál Miloslav Kašpar.
„Anglie má v dějinách zahraničního odboje českého a
slovenského národa symbolický význam – podobně jako za první
světové války se zde i po Mnichovu soustředilo vedení
československého státu. Do Británie také směřovaly kroky mnoha
českých a slovenských vojáků, kteří opustili porobenou vlast s
touhou bojovat proti fašismu se zbraní v ruce. Třem a půl tisícům z
nich se po pádu Francie stal dočasným útulkem park zámku v
Cholmondeley,“ psal autor článku.
196
Generál Miloslav Kašpar ve svém projevu připomněl slova Jana
Masaryka, kterými československé vojáky v Anglii uvítal: „Na naše
britské spojence se můžete stoprocentně spolehnout.“
Ministr Kavan ve svém proslovu vysoce ocenil příspěvek českých
a slovenských letců v bitvě o Anglii. Poděkoval pak Británii za její
podporu a konstatoval, že čeští a slovenští vojáci neprolévali svou
krev nadarmo…
197
UTAJENÝ KŠEFT
Opustili jsme naše měnové zlato 20. února 1982, kdy se po mnoha
letech dostalo šťastně do Československa.
Bohuslav Chňoupek ve své knize „Memoáre in claris“ popisuje,
jak byl druhý den po návratu československého zlatého pokladu
pozván do podzemí Státní banky. „Procházeli jsme chodbami
oddělenými masivními mřížemi jako ve vězení. A pak jsme zastavili
před zamřížovanou místností s pohádkovou scenérií. Na paletách,
přepásané ocelovými pásky, se blýskaly zlaté cihly, uprostřed se
vršila kupa zlatých mincí. Až mi přecházel zrak. Zkameněl jsem. Asi
tak jako prospektor, co propadl halucinacím zlaté horečky, když na
vykolíkovaném claimu vyrýžoval nugget jako dlaň. Nic podobného
jsem do této doby neviděl. Jakou pohádku z dětských dob o
tajemných pokladech a zlatých jeskyních to připomínalo? Ženy v
modrých pláštích se v tom bizarním světě chovaly až neskutečně: z
kupy vybíraly mince a třídily je.“
„Je to opravdu naše zlato?“ ověřoval jsem si.
„Podívejte,“ ukázal můj průvodce, „na všech cihlách jsou
vyražena čísla. Souhlasí s naší dokumentací. Je to naše, nikým
nedotknuté zlato…“
Po chvíli ukázali ministru zahraničí vrácené mince. Na jejich
adresu průvodce ministrovi řekl:
„Pytle, co jsme zatím otevřeli, byly, jak jsem říkal, nedotknuté.
Jak je Němci uloupili, takové jsou i dnes. Bohužel, pokud jde o
obsah, neznáme ho. A tak otvíráme jeden pytel za druhým, sypeme
mince na dlážku, probíráme je, třídíme. A je jich, bratru, okolo šesti
tun. Šest tun mincí! Dovedete si to představit? A třiďte je! Museli
jsme požádat naše sekretářky, aby nám s tím pomohly. Zatím
nejčastěji natrefíme na naše koruny, svatováclavské dukáty, německé
marky, rakouské koruny, carské ruble, všechno ve zlatě, ale měli
jsme v rukách už také stará perská, švédská i turecká platidla, ba
našel se i starý tereziánský tolar, který ještě před válkou obíhal v
Etiopii. Numismatická hodnota těchto mincí, což si jistě dovedete
představit, je úplně jiná, než je cena troyské unce či ryzího zlata.
198
Zatím to neumíme odhadnout. Na to musí přijít odborníci. Ale zdá se
mi už teď, že to budou násobky světové ceny.“
Ministr měl, což je pochopitelné, úplně jiné starosti a hlavně
možnosti, než mám v roce 2001 třeba já. „Mohl bych se podívat do
úložišť rezerv České národní banky,“ ptám se mluvčího České
národní banky Milana Tománka. „Rád bych se dozvěděl, kolik toho
zlatého pokladu vlastně máme?“
Pan Tománek odmítavě vrtí hlavou. „Možné to není, nezlobte se.
Přístup do těchto míst je zakázán. Říkám to s odvoláním na konkrétní
právní předpisy. Prostě není možné, abyste do těchto úložišť jakkoliv
vstupoval.“
Jinými slovy totéž mi do telefonu ostře řekl ředitel odboru České
národní banky dr. Surga.
Začalo mi to všechno vrtat hlavou. Čím více mne představitelé
České národní banky od zlatého pokladu odrazovali, tím více mne
zajímalo, co se s naším zlatým pokladem vlastně děje.
Bylo mi ovšem jasné, že část zlatého pokladu v bankovních
sejfech už není. Bylo to dáno rozdělením někdejšího
Československa.
Už v roce 1992, jak prošlo i našimi sdělovacími prostředky, začala
pracovat vládní komise, která se zabývala dělením majetku bývalé
federace a hlavně otázkou dělení československého měnového zlata.
V té době, podle oficiální informace České národní banky, mělo
Československo k dispozici 102 tuny zlata. Klíč použitý k jeho
dělení mezi Českou a Slovenskou republiku byl stejný jako pro
ostatní majetek – dvě ku jedné. Češi si měli ponechat 68 tun a
Slováci si měli odvézt 34 tun zlata. Vyčleněním 7,492 tuny z
děleného zlata se nakonec dospělo k 63,289 tunám pro Českou
republiku a 39,137 tunám pro Slovenskou republiku. Později ještě
došlo k dělení zlata z jiných finančních operací – Slovensko tak mělo
získat ještě 4,5 tuny zlata.
O sedm let později mohli premiéři obou zemí Miloš Zeman a
Mikuláš Dzurinda podepsat dohodu o dělení majetku. Podle této
dohody obdržela slovenská strana zmíněné 4,5 tuny zlata. Před zraky
televizních kamer pak Miloš Zeman předal svému slovenskému
199
kolegovi symbolickou čtrnáctikilogramovou zlatou cihlu v hodnotě
asi čtyř milionů korun. „Uzavřením minulosti vytváříme předpoklady
pro dobré vztahy v současnosti a budoucnosti,“ řekl pan Mikuláš
Dzurinda zpravodaji České tiskové kanceláře.
Dobrá – ale co je s dalšími tunami někdejšího československého,
nyní tedy už českého měnového zlata?
„Copak vy to nevíte?“ řekl mi pak jednoho dne nejmenovaný
pracovník České národní banky, který měl pak jeden jediný zájem,
aby jeho jméno zůstalo utajeno. „Copak vy nevíte, že jsme před
dvěma lety zlato prodali?“
Nechci tomu věřit. Jak někdo může prodat národní zlatý poklad?
A dokonce tak, že o tom neproběhne žádná větší zmínka v novinách
či televizi?
Pak televize odvysílá dokument Martina Skyby a Anděly
200
Špindlerové – „Zlatý poklad“, na jehož vzniku se podílel i
vzpomínaný britský historik Martin D. Brown. Film, který
zajímavým způsobem připomínal historii československého zlata, v
závěru informoval o tom, že naše zlato bylo opravdu prodáno.
Jenomže – kdy se tak stalo, za jakých okolností a hlavně – proč?
Žádám o vyjádření vedení České národní banky. Telefonicky o to
prosím, přes mluvčího banky, ředitele odboru – Radka Urbana.
Má žádost vyvolává mezi některými pracovníky banky zmatek.
Několik dní musím čekat. Ředitel mi pak vzkazuje, že před kamerou
mluvit nebude.
V té době opět kontaktuji svého známého z České národní banky.
Má pro mě další informaci, kterou mi sdělí opět jedině pod slibem,
že nikde neuvedu jeho jméno.
„Zlato jsme prodali v roce 1998. Ve dvou etapách. Stalo se tak
počátkem září. A v první fázi mělo jít zhruba o 31 tun zlata. A
vlastně jsme to zlato vyměnili se Spolkovou republikou Německo –
za dluhopisy.“
Znovu se obracím na ředitele odboru České národní banky pana
Urbana. Nakonec se musím spokojit s jeho strohým vyjádřením,
zaslaným prostřednictvím faxu:
„Při rozhodování o prodeji části svých zlatých rezerv dospěla
Bankovní rada České národní banky k závěru, že tehdejší objem zlata
v devizových rezervách neodpovídal účelu držení devizových
rezerv.“
Strohá a poněkud šalamounská odpověď mi nestačí. Prosím o
delší vyjádření. Chci vidět dokumenty o prodeji a hlavně dokumenty
o množství prodaného zlata včetně jeho „sortimentu“ – prodávali
jsme jenom zlaté cihly, nebo také zlaté mince?
Nakonec mne přijme nejmenovaný zástupce České národní banky.
Tváří se tak trochu jako tajemný hrad v Karpatech, a jak se v dalších
minutách ukáže, spíše sonduje, co všechno o prodeji našeho zlata
vím… Po chvíli jednání s tímto panem úředníkem docházím k
závěru, že čas s ním strávený je pouze ztrátou…
Ptám se pak na názor doktora Richarda Krále, někdejšího
vládního zmocněnce pro návrat československého zlata. Co tomuhle
201
všemu dnes říká?
„Je to zvláštní. My jsme vlastně úvěrovali nebo úvěrujeme
západní státy, které vydaly ty dluhopisy, a to všechno za situace, kdy
tady doma potřebujeme kapitál a snažíme se sem dostat investice. To
je prostě absurdní. Považuji to, s odpuštěním, za šílené rozhodnutí,
za velkou chybu. A vůbec nevím, kdo takhle vlastně rozhodl.“ A pak
ještě dodá:
„Já se s tím prostě nemohu smířit. Považuji to za chybu a dokonce
za víc než chybu. To zlato mělo přece symbolickou hodnotu. Tady
nešlo jen o peníze, a tak to také většina našich lidí chápala. Zlatý
poklad si každá země úzkostlivě chrání, třeba zrovna Spojené státy
americké… Mně to připadá, jako kdyby někdo prodal zlatý snubní
prsten – nejenom tedy svůj, ale i své manželky – dal tyto prsteny do
banky, protože jsou z toho úroky a protože se to tomu někomu
vyplatí… A ta výměna za dluhopisy – co je to vlastně dluhopis?
Forma úvěru, který poskytuje ten, který dluhopis kupuje… Pro mě,
věřte, mělo to zlato hodnotu jako symbol. Bylo to něco jako
Hradčany, jako státní vlajka, hymna, korunovační klenoty… Ne, to
zlato se prodávat nemělo. A nemělo ani zůstat v rukou bankovních
úředníků, kteří o něm rozhodovali.“
Kdo vlastně tvořil bankovní radu České národní banky, která o
prodeji československého zlatého pokladu rozhodla? Členové ing.
Ota Kaftan, ing. Jiří Pospíšil, CSc, ing. Miroslav Hrnčíř, DrSc,
RNDr. Luděk Niedermayer. Dále viceguvernéři České národní banky
ing. Jan Vít a ing. Pavel Kysilka. A mezi nimi autorita nejvyšší –
tehdejší guvernér České národní banky a předtím krátce premiér
české „úřednické“ vlády ing. Josef Tošovský. Zkušený finanční
odborník, který byl v roce 1995 zvolen Evropským bankéřem roku a
pod jehož vedením udělala Česká národní banka v roce 1997, tedy
rok před prodejem našeho zlata, osudovou chybu, když při útocích na
korunu přehnaně intervenovala – ve snaze udržet poměrně stabilní
kurs koruny. Tyto operace stály miliardy devizových rezerv, které
byly takto prakticky vyhozeny z okna…
Přichází den, kdy v pořadu Na vlastní oči vysíláme dlouho
připravovanou reportáž. Nejenom o historii a osudech našeho zlatého
202
pokladu, ale také o tom, co všechno a hlavně za co jsme museli
našim někdejším spojencům zaplatit, abychom dostali alespoň zbytek
zlata zpátky do Československa.
Hned druhý den se doslova strhne bouře. Diváci volají, píší
elektronickou poštou. Málokdo tomu všemu může uvěřit. Zejména se
lidé nemohou vyrovnat se skutečností, že jsme ještě dlouho po
válce museli platit Velké Británii i za československé vojáky, kteří za
tuto zemi bojovali a umírali. Buď to považovali za úplný výmysl,
nebo naopak za neuvěřitelnou nehoráznost.
V podobném duchu reagují i na skutečnost, že Česká národní
banka drtivou většinu československého zlatého pokladu prodala.
Čekám teď na to, co představitelé České národní banky udělají.
Měli by konečně odpovědět na otázky, které jsem jim dlouhou dobu
bezúspěšně kladl. Bez jakékoliv odezvy… Čekám – protože právě
bankéři jsou teď na tahu.
203
PŘESTŘELKA NA INTERNETU
Pár dní po odvysílání naší reportáže o osudech československého
měnového zlata se na internetových stránkách České národní banky v
„Servisu pro média“ objevuje obsáhlý článek ředitele odboru České
národní banky Radka Urbana.
Pan ředitel tu nejprve obsáhle hovoří o práci Tripartitní komise
pro restituci zlata po druhé světové válce. A uvádí, že
Československo podobně jako ostatní země dostalo v roce 1947 zpět
první dodávku měnového zlata…
V mnohých dokumentech, které má k dispozici třeba i archiv
České národní banky, se ovšem pan ředitel mohl dočíst o tom, že
zálohu ve výši zhruba 6 tun (hlavně ve zlatých mincích) jsme
nedostali zpět v roce 1947, nýbrž až o rok později. A kromě toho je z
dalších písemností patrné, že co se zálohy týče, nedostaly ji zdaleka
všechny státy, kterým zlato patřilo. Spojenci tehdy zcela eliminovali
například Polsko. (Své zlato dostalo Polsko zpátky až v roce 1976 –
pozn. S. M.)
Pan ředitel pak připomíná mnohokrát citovaný fakt, že v dalších
letech na nás spojenci žádali náhradu škody za znárodněný majetek.
Pan ředitel tu výslovně připomíná znárodnění v říjnu 1948, tedy po
nástupu komunistů k moci. Opět se však trochu mýlí. V tomto
případě šlo o majetek znárodněný v říjnu 1945…
Ředitel České národní banky pak ještě připomíná, že po zrušení
Tripartitní komise v roce 1998 dostala Česká republika ještě, jako
konečné vypořádání, asi 330 kilogramů zlata. (O dva roky dříve tato
komise ještě vyplatila poslední zadržované zlato, a sice Albánii –
pozn. S. M.)
Zlato z roku 1998 česká vláda obratem prodala – za 100 milionů
korun. Pět milionů korun vláda věnovala Fondu pro odškodnění obětí
holocaustu a zbytek byl, podle Radka Urbana, zúčtován jako
„mimořádný příjem běžného hospodaření státního rozpočtu“.
Pan ředitel dále uvádí, že „v roce 1990 došlo k vyčlenění aktiv
nesouvisejících s činnostmi centrální banky ze Státní banky
československé. Správa devizových rezerv včetně zlata v SBČS
zůstaly. Centrální banka od této doby spravovala 105 tun zlata. Po
204
rozdělení ČSFR se toto množství snížilo na 70 tun zlata. Z nich bylo
56 tun prodáno a 14 tun si ČNB ponechala.“
Prodej československého měnového zlata zdůvodnil Radek Urban
tím, že „v dnešním neinflačním světě zlato přestalo plnit funkci
pojistky proti inflaci (argument ‘neinflační’, typicky je tento přístup
ilustrován chováním investorů z jihovýchodní Asie, s výjimkou
Indie, kteří tradiční držbu zlata nahrazují investicemi do akcií).
Existují jiná, téměř bezriziková aktiva, která plní investiční roli a
nahrazují zlato v portfoliích centrálních bank (argument
,nahrazování’). Volatilita cen zlata a zápůjčních sazeb zlata je příliš
vysoká. Zlato se dostalo do pozice, kdy už není ,ničí závazek’, do
pozice, kdy je ‘závazkem všech’ (současných investorů), a vůbec není
jednoduché ho prodat v případě okamžité potřeby.“
Pan ředitel Urban pak vysvětluje, že naše republika se nyní
nachází v úplně odlišné geopolitické situaci než předválečné
Československo. Zlato prý už neplní úlohu „záchranného“ aktiva
(argument „NATO“). Argumentuje pak některými jinými
zahraničními bankami, které zlato prodávají, protože cena zlata
klesá.
Podle Radka Urbana je „Česká národní banka přesvědčena, že
úloha zlata jako uchovatele hodnot už patří minulosti“. A uvádí
banky, které zlato prodávají, případně se chystají prodávat, jako
například centrální banky Nizozemska, Austrálie, Kanady…
„Ekonomické zákonitosti převážily nad sentimentem,“ dočteme se v
závěru článku. „Na tom ostatně není nic špatného v situaci, kdy si
sentiment ani nemůžeme dovolit.“
Při čtení tohoto článku jsem si vybavil studii britského historika
Martina D. Browna, zveřejněnou v Central Europe Review. Martin
D. Brown tu nejprve konstatuje, že Česká republika „už nemá žádné
zlaté rezervy“. Konstatuje, podobně jako Radek Urban, že ceny zlata
klesají a většina hlavních evropských mocností prodává své
nadbytečné zásoby. „Česká národní banka nakoupila za poslední své
zlaté rezervy obligace EU (Eurobonds).“
Podle Martina D. Browna došlo k tomuto prodeji „na základě
údajně spolehlivé rady od Světové banky a také pro možnosti
205
tvůrčího účetnictví, jaké nabízejí ty obligace EU…“ Na rozdíl od
optimisticky naladěného Radka Urbana však pan Brown sděluje, že v
důsledku toho, co již bylo řečeno, „už nemá Světová rada pro zlato
Českou republiku na svých seznamech. Česká republika se nyní
ocitla na seznamech těch zemí, které mají minimální zlaté rezervy, a
z nichž většina je charakterizována přízviskem ‘rozvojové země’.“
Martin D. Brown pak ještě na adresu československého zlatého
pokladu připomíná okolnosti jeho vzniku a jeho osudy. Zmiňuje
známý fakt, že tyto „zlaté státní rezervy vznikly poprvé během první
Československé republiky (1918-1938) a byly udržovány během
dramatických událostí ,extrémního století’ (jak ho charakterizoval
historik Eric Hobsbawn). Teď už přestaly existovat.“
Jako odpověď na výrok pana ředitele Urbana, že „ekonomické
zákonitosti převážily nad sentimentem“, stojí za to odcitovat jinou
pasáž z článku Martina D. Browna:
„… československé zlaté rezervy měly daleko větší hodnotu než
pouze čistě finanční. Byly pojítkem s minulou středoevropskou
historií a s předchozími inkarnacemi České republiky, pojítkem,
které vedlo od likvidace ,nové Evropy’ v roce 1939 přes celou dobu
války k poválečné bipolární konfrontaci až po dnešní ,nový světový
pořádek’.“
Na prodej našeho zlata reaguje na svých internetových stránkách
rovněž zastupitel prvního pražského obvodu a finanční expert
Michael Gregor. Zdůrazňuje, že Česká národní banka „bez většího
zájmu veřejnosti, tak i například Parlamentu, již několik let
systematicky likviduje český zlatý poklad – monetary gold base“.
Rovněž i Michael Gregor považuje prodej zlata z rezerv našeho státu
„za nesprávné a rizikové rozhodnutí“. Úlohu či nezastupitelnost
monetárního zlata přirovnává ke kvalitním obrazům či
starožitnostem. Jestliže ale třeba obraz či starožitnost je nutné
kupovat v dobách krizí a prodávat v období stability a ekonomické
konjunktury, u monetárního zlata je tomu zcela naopak. A pak
Michael Gregor doslova uvádí: „Odborníci, kteří prodej zlata
nepovažují za rizikový a namítají, že lze rezervy podle potřeby
doplnit, by měli odpovědět, za co by v takovouto chvíli prodané zlato
206
nakoupili. ČNB pro výprodej zlatých devizových rezerv snad
nemohla zvolit horší období. Končící desetiletí bylo nesmírně klidné,
stabilní a s minimem konfliktů. Nic tak nesráží cenu zlata jako
stabilita a bezpečí. Kéž by nám to vydrželo. Je pravda, že ceny zlata
klesají. Používat ale argument, že se likvidují zlaté doly, je jednak
naivní a především pouze účelové. Doly se konzervují a špičkoví
investoři kupují jejich akcie za nízké ceny. Vědí, že ekonomicko
politický cyklus obrátí dříve nebo později cenu zlata a strží
pohádkové zisky.“ V závěru své úvahy se Michael Gregor ptá České
národní banky – i když ví, že mu na jeho otázku stejně nikdo
neodpoví – kdo si vlastně náš zlatý poklad koupil. „Doufám jen, že
to nejsou ony velké a bohaté banky států jako například USA,“ které
se podle jednoho výroku Radka Urbana „dostaly do pasti tím, že mají
velké zlaté rezervy“.
Na již zmíněný internetový článek ředitele odboru ČNB Radka
Urbana se ozývá rovněž někdejší vládní zmocněnec pro návrat
československého měnového zlata Richard Král.
Nejprve upřesňuje tvrzení pana Urbana o tom, že Spojené státy
americké a Velká Británie žádaly od Československa zaplacení
majetků svých občanů vyvlastněných v říjnu 1948. „Jde nejméně o
tři zásadní nepřesnosti,“ uvádí Richard Král. „Znárodnění, na které
se autor R. Urban odvolává, nebylo provedeno v roce 1948, ale již v
říjnu 1945. Problém nebyl v tom, že postihlo majetky ‘některých
amerických a britských firem’. Pokud jde o nároky, které vůči nám
uplatňovaly USA, šlo v převážné většině o fyzické osoby. Bývalé
československé občany, kteří před okupací uprchli do USA a tam
ještě před znárodněním získali americké občanství. Lví podíl na nich
měla rodina uhlobarona Petschky, v jehož vile v Dejvicích má dnes
rezidenci americký velvyslanec…“ Richard Král pak zopakoval, co
ostatně řekl i mně při osobním setkání, že ve vztahu k Velké Británii
nehrálo znárodnění podstatnější roli, spíše šlo o splácení půjček,
poskytnutých dr. Edvardu Benešovi na financování československé
vojenské jednotky a jeho exilové administrativy… A připomíná, co
už také víme, že se počítalo s tím, že půjčka bude uhrazena v rámci
reparací od Německa.
207
Richard Král připomíná jednání, která se s našimi západními
spojenci vedla i po roce 1948. A uvádí málo známý fakt, že „v roce
1974 byla s USA dokonce parafována dohoda o vrácení zlata“. Tato
dohoda však nebyla schválena Kongresem. „Hlavní překážka, proč
žádný z pokusů věc vyřešit neuspěl, nebyla ani tak v politické
oblasti, jako ve skutečnosti, že při tehdejší ceně zlata 35 USD za unci
prostě zlata nebylo dost, aby se americké a britské požadavky
pokryly.“
V další části svého článku vyslovuje Richard Král zklamání nad
tím, že ředitel ne dost dobře argumentoval při zdůvodnění, proč bylo
naše zlato v roce 1997 vlastně prodáno.
„Je pravda, že cena zlata, stejně jako je tomu například u ropy,
kolísá,“ píše Richard Král. „V dlouhodobém horizontu však neustále
roste. Od začátku sedmdesátých let stoupla cena desetkrát. Ani
tvrzení, že jiné centrální banky též prodávají, není relevantní. Ony
totiž též nakupují. Pokud vím, žádná z nich své zásoby nelikvidovala
jako ČNB. O tom všem je ale možné diskutovat. Je možné se
dohadovat, zda se za deset let nebude zlato prodávat za sto nebo pět
set USD. Pro mě a řadu dalších občanů jde ale o něco úplně
jiného…“
Autor se pak vrací k tomu, co říkal v závěru našeho osobního
setkání. A svým způsobem dává za pravdu i závěrečné pasáži, kterou
zveřejnil Martin D. Brown. Richard Král totiž znovu zdůrazňuje, že v
případě našeho zlata šlo hlavně „o symbol naší státnosti. Jako s
takovým se nekupčí. Korunovační klenoty též nenesou žádné úroky.
Za Hradčany by hotelová síť Hilton jistě taky zaplatila slušné peníze.
Oboje stejně jako například státní hymna a vlajka patří u nás z
historických důvodů do stejné kategorie jako měnové zlato.
Připouštím, že někdo, kdo toho ví tak málo o historii
československého měnového zlata a zřejmě o historii vůbec, se na to
může dívat jinak.“
A později mi někdejší vládní zmocněnec pro návrat
československého měnového zlata ještě řekne: „To, že nám tehdy ve
dvaaosmdesátém západní váleční spojenci zlato konečně vrátili, bylo
možné především proto, že se nám podařilo přesvědčit všechny ty,
208
kteří se jednání účastnili, o symbolickém významu zlata pro
Československo. U Britů a Francouzů tu hrál svou roli i pocit viny za
mnichovskou dohodu v osmatřicátém roce. Pochopili to ovšem také
Američané, kteří jinak na nějaké citové argumenty příliš nedají a
historie pro ně zase tak moc neznamená. Všichni, včetně
nezúčastněných Švýcarů, udělali tehdy pro dojednání základních
parametrů dohody ještě celou řadu kroků a rozhodnutí, které šly
takzvaně nad rámec toho, co jsme od nich mohli očekávat. Jen proto,
abychom zlato dostali skutečně zpátky. A je pro mě tedy velmi
smutné, když se po letech našeho zlata s lehkým srdcem vzdáme,
protože u někoho ‘převážily ekonomické zákonitosti nad
sentimentem’.“
209
PÁTRÁNÍ PO ZLATÝCH MINCÍCH
Asi půl roku poté, co byla odvysílána naše reportáž o
československém měnovém zlatu, dostanu do redakce dopis. Pisatel
mi doporučuje, abych se začal zajímat také o osud mincí, které
tvořily nezanedbatelnou část někdejšího československého zlatého
pokladu. „Víme vůbec, co se s tím velkým množstvím mincí vlastně
stalo? A jsou ty mince stále v našem vlastnictví? Dopis mne zaujal.
A také inspiroval.
O pár dnů později se scházím se svým dlouholetým známým. Vím
o něm, že patří mezi lidi posedlé numismatikou. Sbírá nejrůznější
mince, hledá je skoro po celém světě, objíždí kdejaké burzy, jak u
nás, tak i v zahraničí…
„Je možné, aby se třeba nějaká mince ze zlatého pokladu ztratila a
objevila se pak na nějaké burze, ať už doma nebo v zahraničí?“
zajímám se.
Můj známý odpovídá, že podle jeho názoru to možné je. Občas to
prý mezi některými numismatiky zaslechne… Ale k nějaké ztrátě
mincí mohlo prý dojít spíše v minulosti. Údajně se dodnes dost dobře
neví, jestli byl zlatý poklad republiky, jehož sbírka byla vyhlášena v
roce 1968, opravdu úplně celý použit na výstavbu nových bytů, jak
to tvrdily některé tehdejší československé sdělovací prostředky.
Ovšem jiný nejmenovaný historik – numismatik, možnost toho, že
by se ze zlatého pokladu mohla „ztratit“ sebemenší mince, rozhodně
odmítá. Ve svém písemném sdělení uvádí:
„Osoby, které mají ke zlatu v bankách fyzický přístup (i když
pomineme technickou stránku věci tj. bezpečnostní opatření, pečetění
schránek apod.], nebudou riskovat svoje postavení kvůli (přeženu to)
pár stovkám tisíc Kč, které by se daly na takovém ‘byznysu’ při troše
štěstí a velké trpělivosti vydělat. (Větší množství moderních zlatých
mincí je najednou na sběratelském trhu neprodejné, trvalo by to
velmi dlouho.) Kromě toho některé zahraniční banky (dělají to
hlavně Švýcaři) běžně na trhu ,v malém’ nabízejí zlaté i stříbrné
obchodní mince (včetně zlata z druhé poloviny 19. století) za cenu,
která je jen mírně vyšší než cena drahého kovu v nich obsaženého,
210
takže konkurence je velká.“
Což o to – Švýcarsko si, na rozdíl třeba od naší země, může
vzhledem ke svým bankovním a jiným možnostem přece jenom
ledacos dovolit… Nicméně mne ani tento názor moc neuspokojil.
Ze všeho nejdříve si kladu otázku, čím mohou být vzácné mince
třeba zrovna pro numismatiky zajímavé?
Jestliže první světová válka postupně ukončila ražby zlatých
mincí pro potřeby oběhu (závazky směňovat bankovky za zlato byly
postupně rušeny), zlaté mince získávaly na hodnotě mnohem větší,
než jaká na nich byla vyznačena. Staly se pak oblíbenými mezi
sběrateli – ovšem sběrateli z majetnějších kruhů.
„Jaká je vlastně hlavní výhoda zlatých sběratelských mincí?“
ptám se svého přítele – numismatika.
„Oproti zlatým slitkům obsahují menší množství kovu. Také jde
lépe rozeznat jejich pravost nebo nepravost. A pokud jde třeba o
svatováclavské dukáty, které byly vydávány třeba u příležitosti
milénia svatého Václava, jsou cenné pro numismatiky třeba i proto,
že kvalita těchto, ale i jiných podobných mincí je vlastně
garantována státy, které tyto mince vydaly, a z toho důvodu jsou i
snadno prodejné.“
Znovu si vybavím knihu Zlato – od magie až po finanční
spekulace od Jana Struže a Bohumila Studýnky:
„S přibývajícími léty se sběratelská hodnota zlatých mincí
zvyšuje, naproti tomu například běžné šperky vycházejí z módy a na
ceně ztrácejí. Tyto důvody znamenají pro ražby zlatých mincí další
podněty, a to zhruba pro dvě skupiny spotřebitelů. První z nich
označíme za tezauranty, které zajímají zlaté mince jen pro jejich
trvalou hodnotu zlata, druhé za sběratele – numismatiky, kteří je
sbírají především pro jejich krásu a rozmanitost. Takto zjednodušené
rozdělení nelze ovšem vykládat dogmaticky, poslouží nám pouze
jako hrubá orientace k objasnění dvou základních přístupů
vydavatelských zemí.“
211
Tohle všechno, včetně názorů obou zmíněných numismatiků, ve
mně vzbuzuje další zájem.
Víme, že němečtí okupanti vyvezli už v letech 1939-1940 velké
množství vzácných mincí, které tvořily součást někdejšího
československého zlatého pokladu.
Jistou část z nich pak v pětačtyřicátém roce objevili naši američtí
spojenci. Mince pocházející z československých zlatých rezerv
poznali, jak už bylo uvedeno, snadno – podle vlaječek naší národní
banky, umístěných na pytlích s mincemi…
V osmačtyřicátém roce nám Tripartitní komise vrátila jako zálohu
více než 6 tun našeho zlata, převážně ve zlatých mincích. V roce
1982 jsme dostali, jak známo, 18,4 tuny zlata. Zhruba 10 tun z toho
bylo v mincích. Pokud tedy dobře
počítáme, co se vráceného zlata týče –
mělo být v roce 1982 v sejfech Státní
banky československé minimálně 16
tun jenom mincí. A to nepočítáme další
nezjištěné množství mincí, které se v
poválečných letech staly rovněž
součástí československého zlatého
pokladu.
A teď si znovu vezměme k ruce článek ředitele odboru České
národní banky Radka Urbana z léta 2000, článek zveřejněný na
internetových stránkách České národní banky – Servis pro média.
Radek Urban zde přiznal, že ještě v roce 1990 měla Státní banka
československá k dispozici přes 100 tun zlata. Po prodeji našich
zlatých rezerv a po vyrovnání se Slovenskem má prý naše země
všehovšudy 14 tun veškerého zlata. Nuže – a kolik mincí nám dnes
vlastně zbylo?
Znovu jsem v České národní bance. A znovu se objednávám u
mluvčího pana Tománka. Ukazuji mu dostupné archivní
dokumenty… „Pan Urban dnes veřejně tvrdí, že nám ze zlatých
rezerv zůstalo 14 tun – oproti minulým rokům a hlavně oproti
zásobám zlata ve vyspělých zemích světa – tedy spíše pakatel.
212
Zajímalo by mě teď ale, v jakém poměru naše současné zlaté rezervy
máme. Kolik zlata máme ve zlatých cihlách a kolik ve zlatých
mincích.“
„Na tu otázku odpovědět nemohu,“ řekne mi pohotově pan
Tománek. „Nemohu to říci s ohledem na bankovní tajemství.“
„Vědět, kolik máme zlatých mincí a ryzího zlata, když můžeme
znát alespoň teď množství našeho zlata – je tajné?“
Pan Tománek však trvá na svém. Tuhle informaci prý znát
nesmím.
Opět zkouším poprosit, abych se dostal do úložiště zlata a třeba ty
tuny mincí, pokud tam jsou, viděl.
„Už jsem vám na to jednou odpověděl. Nemůžete. Vstup do
těchto úložišť je zakázán.“
Odpověď na otázku, kolik mincí
jsme od roku 1990 prodali, za jakou
cenu a komu – tedy nedostanu.
Opět odcházím z České národní
banky s nepořízenou. Čemu má v
takové chvíli člověk vlastně věřit? A
proč je otázka zrovna
československých zlatých mincí
tajná? A vůbec se mi nechce věřit, co
mi v důvěrném rozhovoru prozradil
jistý nejmenovaný zaměstnanec České
národní banky. Tehdy mi naznačil, že se tyto mince, pokud byl o tom
informován, prodávaly zahraničním partnerům úplně stejně jako
třeba zlaté slitky – na váhu!
Za pár týdnů se mi do rukou dostane důležitý dokument. Pochází
z roku 1982, tedy z doby, kdy se naše měnové zlato vrátilo zpátky do
Československa. Podle tohoto soupisu nám Britové a Američané
vrátili milion a půl nejrůznějších zlatých mincí.
Dodám ještě, že příběh československých zlatých mincí, včetně
mnohých otazníků, se stal námětem mé další televizní reportáže.
Krátce po jejím odvysílání se představitelé České národní banky
rozhodli, že ukážou veřejnosti část zlatého pokladu.
213
Reportérka Mladé fronty Dnes pak mohla popsat svou cestu do
podzemí České národní banky, kde se „signál mobilního telefonu
ztrácí“… Návštěvník se pak pomalu blíží k obrovským, stříbrně
zářícím a metr širokým vratům trezoru… „Dveře váží třicet tun a
jsou z 30. let. Nikdo ani neví, jak se sem dostaly, nicméně jsou tu od
počátku fungování centrální banky,“ říká šéf expozice Lidé a
peníze… Podle autorky reportáže největší pozornost návštěvníků
upoutají cihličky naskládané do dvou pyramidek a „házející žluté
odlesky – část zlatých rezerv České národní banky. Každá váží 12,5
kilogramu, přičemž v cenách roku 2000 přišel kilogram zlata na 340
tisíc korun. Celkem tak za sklem září hromádka v hodnotě 340
milionů korun.“
Tvůrci této bezesporu zajímavé
expozice tu rovněž vystavili vitríny se
stovkami nejrůznějších mincí, „ať už
pamětních či takových, s kterými se
platilo před osmdesáti lety, vitríny s
bankovkami ošuntělými i zářícími…
Přesně tak totiž vyhlížejí peníze, jimiž
se platilo ještě před deseti lety.“
Zájem o výstavu byl velký. Jenom
během prvního měsíce, tedy v lednu
2002, našlo sem cestu na dva tisíce
lidí. A ti všichni byli nadšeni z toho,
co viděli.
Byli nadšeni, když spatřili několik set nejrozmanitějších mincí a
pár cihel zlata…
214
PRODANÉ ZLATO A ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ (Místo
závěru)
Dramatická cesta československého zlatého pokladu je u konce.
Završila se společně s dvacátým stoletím a zároveň i s rozpadem
společného státu Čechů a Slováků.
Ale zlato, „žlutý ďábel“ a zároveň i „anděl štěstí“, bude s
člověkem i nadále, aby i ovlivňovalo jeho osudy. Protože zlato,
řečeno slovy Jana Struže a Bohumila Studýnky („Zlato – od magie až
po finanční spekulace“), „není tak mrtvé, jak se snaží mnozí
prohlašovat. Je to stále kov nadmíru přitažlivý pro peněžní
hospodářství tohoto světa a nejen pro ně. Padají hodnoty, hroutí se
měny, lidé se bojí o svůj majetek a utíkají se ke zlatu…“
Vzpomeňme teď znovu na citovaný článek Michaela Gregora,
který kritizoval vedení České národní banky za unáhlený výprodej
zlatých rezerv. Především proto, že končící desetiletí (autor psal svoji
stať v roce 2000) bylo „nesmírně klidné, stabilní a s minimem
konfliktů. Nic tak nesráží cenu zlata jako stabilita a bezpečí. Kéž by
nám to vydrželo,“ přál si autor… Zhruba rok po zveřejnění tohoto
článku došlo k teroristickému útoku v New Yorku. Následovaly další
události. A tak v závěru roku 2002 mohli bankéři zaznamenat, že
slabší dolar a obavy investorů z dalšího vývoje na Středním východě,
hlavně ohledně Iráku, donutily investory hledat „bezpečnější
přístavy“ pro své investice. Začali se tedy soustřeďovat na komodity,
u kterých lze očekávat značný růst. Je to především ropa a – zlato.
A tak se po několikaleté odmlce dostává zlato opět ke slovu. Jako
tradiční komodita do „nepohody“. Od ledna 2002 do konce roku
stoupla jeho hodnota o 23 procent. A vzestup pokračoval i v prvních
měsících roku 2003.
To už je ale jiná kapitola. Buď jak buď – na někdejší
československý zlatý poklad, na který se skládaly celé předchozí
generace a o kterém s hrdostí hovořili představitelé Masarykova
Československa – zůstanou jenom vzpomínky. Vzpomínky zůstanou
i na všechno to, co naše zlato provázelo – tedy i na tisíce
československých vojáků, kteří bojovali a často umírali také ve
215
jménu tohoto zlata. Příběhy
těchto lidí jsou, jak jsme se
mohli dočíst, také příběhem
našeho zlatého pokladu. Je
proto docela symbolické,
když vzpomínaný ředitel
odboru České národní banky
napíše – v souvislosti s
prodejem československého
(od roku 1992 českého] zlata – že „ekonomické zákonitosti převážily
nad sentimentem“. Věru, sentimentem nová česká bankovní generace
opravdu netrpí. Ale ono nejde jenom o bankéře…
V časopisu „Národní osvobození“, který vydávají Svaz bojovníků
za svobodu, Československá obec legionářská a Sdružení
osvobozených politických vězňů, vyšel 15. srpna 2002 obsáhlý
rozhovor šéfredaktora listu Jindřicha Dreboty s předsedkyní Svazu
bojovníků za svobodu Andělou Dvořákovou. Paní předsedkyně také
hovořila o tom, jak česká současná elita vnímá existenci posledních
obětí nacistické okupace a také existenci posledních žijících
válečných veteránů. Zmínila se rovněž o svém setkání s předsedou
Petičního výboru Parlamentu České republiky a pozdějším ministrem
zahraničních věcí České republiky Cyrilem Svobodou. Paní
Dvořáková byla při tomto setkání, jak přiznává, „dost šokována jeho
slovy: Paní předsedkyně, uvědomte si, že vaše biologické hodiny
dotikávají, a nemůžete tedy čekat od politiků nebo veřejnosti nějaký
mimořádný zájem.“
Doba se mění a s ní i žebříčky hodnot. Ještě v roce 1974 nám
Američané odmítli vydat zlato s odůvodněním, že toto zlato patří
pouze československému lidu. Ale protože Češi a Slováci nemají
možnost kontrolovat vládu a rozhodovat o důležitých otázkách,
mohla by vládnoucí komunistická klika zlato „zašantročit“; bude
tedy dobré s vydáním zlata počkat, až se v Československu režim
změní… Je ovšem ironií osudu, že k „zašantročení“ zlata došlo až v
demokratické České republice, devět let po Listopadu – aniž by se
vůbec někdo obtěžoval zeptat občanů České republiky na jejich
216
názor…
Ale koho tohle všechno dnes už zajímá? Lidé mají spoustu starostí
a málokdo dnes už ví, že tu byl nějaký zlatý poklad a už není, že tady
byli i nějací stateční lidé… zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství
jsme museli ještě po letech tvrdě platit.
V duchu smutné pravdy, že i válka není nic jiného než docela
obyčejný kšeft.
217
PŘÍLOHY
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
PRAMENY
BIBLIOGRAFIE:
AARONS, Mark; LOFTUS, John: Operace Ratlines. Bohemia,
Praha, 1994.
AARONS, Mark; LOFTUS, John: Tajná válka proti Židům (Jak
západní zpravodajské služby zrazovaly židovský lid). Goldstein &
Goldstein, Praha, 1997.
BAKULE, V.: Světové finance. SNTL, Praha, 1976.
BARTOŠ, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo
1938-1945. Český
svaz protifašistických bojovníků, Praha, 1986. BENEŠ, Edvard:
Paměti. Orbis, Praha, 1947.
BENEŠ, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války. Orbis,
Praha, 1946. BENEŠ, Edvard: Demokracie dnes a zítra. ČIN, Praha,
1946. BERGSCHICKER, Heinz: Deutsche Chronik 1933-1945.
Verlag der Nation, Berlin, 1982.
BESYMENSKI, Lew: Der Tod des Adolf Hitler. Unbekannte
Dokumente aus
Moskauer Archiven, Eingeleiter von Karl-Heinz Janssen,
Hamburk, 1968. BONDYOVÁ, Ruth: Jakob Edelstein. Sefer, s. r. o.,
Praha, 2001. BOROVAN, Václav: Historie československého
vojenského letectva 1914-1945.
Knižní klub a nakl. Cento, Praha, 1998. BROWN, Martin D.: The
Great Czechoslovak Gold Chase. In: Central Europe
Review, roč. 2, č. 11 (20. 3. 2000). CÉSAR, Jaroslav; ČERNÝ,
Bohumil: Nacismus a třetí říše. Orbis, Praha, 1963. ČEJKA, Eduard:
Československý odboj na Západě I.-II. díl. Magnet-Press,
Praha, 1991.
ČELOVSKÝ, Boris: So oder so – řešení české otázky podle
německých dokumentů 1933-1945. Tilia, Šenov u Ostravy, 2002.
ČELOVSKÝ, Bořivoj: Mnichovská dohoda 1938. Tilia, Šenov u
Ostravy, 1999.
ČERNÝ, Václav: Křik koruny české, Paměti 1938-1945. Atlantis,
Brno, 1992.
ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt.
256
Československý odboj a nacistická okupační moc 1939-1941.
Laguna a Proxima, Praha, 2002.ČVANČARA, Jaroslav: Někomu
život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační
moc 1941-1943. Laguna a Proxima, Praha, 1997.
DIVIŠ, Vladimír; VLČEK, Josef: Návrat zlatého vězně. Novinář,
1982.
EINZIG, Paul: In the Centre of Things: The Autobiography of
Paul Einzig. London, Hutchinson, 1960.
FEIERABEND, Karel Ladislav: Politické vzpomínky. Atlantis,
Brno, 1994, I.-II. díl.
FIRT, Julius: Knihy a osudy. Index, Kóln, 1972. FOIT,
Ferdinand: Zlato v současném světě. Praha, Svoboda, 1978.
FORSYTH, Frederick: Spis Odessa. Nakladatelství Svoboda, Praha,
1992. GALSKÝ, Desider: Zlato, kaučuk, diamanty. Albatros, Praha,
1974. GISEVJUS, Hans Bernd: Adolf Hitler I.-II. Slovenský
spisovatel, Bratislava, 1991.
GOEBBELS, Joseph: Die Tagebůcher von Joseph Goebbels. Im
Auftrag des Instituts fúr Zeitgeschichte und in Verbindung mit dem
Bundesarchiv. Vyd. Elke Fróhlich, část I.: 1924-1941. Sámtliche
Fragmente. 4 svazky, Múnchen, 1987.
GOLDHAGEN, Daniel Jonah: Hitlerovi ochotní katani.
Nakladatelství Lidové
noviny, Praha, 1997. HAVEL, Jan: Smrt Jana Masaryka očima
kriminalisty. Lípa, Vizovice, 1998. HERDĚ, G; STOLZE, A: Die
Sudetendeutsche Landsmannschaft. Kom, 1987. HERTOVÁ, Yvette:
Zákopová válka. Naše vojsko, Praha, 1988. HITCHCOCK, Edward,
B.: Zasvětil jsem život míru. Jaroslav Podroužek,
Praha, 1947.
HITLER, Adolf: Monology ve vůdcově hlavním stanu 1941-1944.
Aurora, Praha, 1995.
HITLER, Bridget: The Memoirs of Bridget Hitler. Ed. by Michael
Unger, Dallas, 1979.
HNIK, František M.: Edvard Beneš, filosof demokracie.
Melantrich, Praha, 1946.
HODNÝ, Martin: Českoslovenští politici 1918-1991. Nakl. M.
257
Hodný, Praha, 1991.
HONZÍK, Miroslav: Legionáři. Novinář, Praha, 1990. HORA,
Ota: Svědectví o puči. Sixty-Eight Publishers, Toronto, 1978.
HRADSKÁ, Katarína: Případ Wisliceny. Academie Electronic Press,
Bratislava, 1999.
HRUŠKA, Emil: Pohoří divočáků aneb sudetonémecké kapitoly.
Futura, Praha, 2002.
CHMELA, Leopold: Hospodářská okupace Československa, její
methody a důsledky. Orbis, Praha, 1946.
CHŇOUPEK, Bohuš: Memoáre in claris. Belimex, Bratislava,
1998.
JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard; NOVOTNÝ, Jiří; ŠOUŠA,
Jiří: Zrůdný monopol. „Hadega“ a její obchod s drahými kovy a
drahokamy za druhé světové války. In: Terezínské studie a
dokumenty. Institut Terezínské iniciativy, Praha, 2001.
JOHN, Miroslav: Čechoslovakismus a ČR 1914-1938. Baroko &
Fox, Beroun, 1994.
KAMENEC, Ivan: Po stopách tragédie. Archa, Bratislava, 1991.
KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938).
Libri, Praha, 2000.
KÁRNÝ, Miroslav: „Konečné řešení“. Genocida českých Židů v
německé protektorátní politice. Praha, 1991.
KEEGAN, John: Who’s Who in World War II. Routledge,
London, 1995.
KNOPP, Quido: Hitlerovi pomocníci. Pragma, Praha, 1998.
KOL. AUTORŮ: Svět ve válce 1939-1945. Svojtka a Vašut,
Praha, 1944.
KOL. AUTORŮ: Politická elita meziválečného Československa.
Kdo byl kdo 1918-1938. Pražská edice, k. s., Praha, 1998.
KOL. AUTORŮ: Vyhnání Čechů z pohraničí 1938. Ústav
mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České
republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha, 1998. Dva svazky.
KOL. AUTORŮ: Slovník prvního československého odboje
1914-1918. Hermes, Praha, 1993.
KOL. AUTORŮ: Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé
258
kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-1945. Institut
Terezínské iniciativy v nakladatelství Federace židovských obcí
Sefer, s. r. o., Praha, 2001.
KOL. AUTORŮ: Rozumět dějinám. Gallery, s. r. o., Praha, 2002
KOVÁLYOVÁ, Heda: Na vlastní kůži. Československý
spisovatel, Praha, 1992.
KŘEN, Jan: Do emigrace. Naše vojsko, Praha, 1963.
KŘEN, Jan: V emigraci: Západní zahraniční odboj, 1939-1940.
Naše vojsko, Praha, 1969.
KUBŮ, Eduard: Czechoslovak gold reserves and their surrender
to Nazí Ger-many. In: Nazi Gold The London Conference 2.-4.
December 1997. London, 1998.
KUKLÍK, Jan: Londýnský exil a obnova československého státu.
Karolinum, Praha, 1999.LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za
mřížemi. Naše vojsko – Svaz protifašistických bojovníků, Praha,
1964.
LANGER, František: Za cizí město. Inform.-osv. odbor
československého vojska na Rusi, Irkutsk, 1919.
MILOTOVÁ, Jaroslava: Protektorátní tisk a „židovská otázka“.
In: Terezínské studie a dokumenty, Institut Terezínské iniciativy,
Praha, 1996.
MILOTOVÁ, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o
židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty, Institut
Terezínské iniciativy, Praha, 2002.
MORAVEC, František: Špión, jemuž nevěřili. Sixty-Eight
Publishers, Corp., Toronto, 1977.
MOTL, Stanislav: Nacisté pod ochranou. Kdo vlastně prohrál
válku? (Deset let pátrání po nepotrestaných zločinech). Rybka
Publishers, Praha, 2001.
MOTL, Stanislav: Tváře osudu. AZ-SERVIS, Praha, 1992.
MOTL, Stanislav: Muži generála Pattona. Novinář, 1990.
MŮLLER, Rolf-Dieter: Der Manager der Kriegswirtschaft Hans
Kehrl: Ein Unternehmer in der Politik des Dritten Reiches. Klartex
Verlag, Essen, 1999.
NOVOTNÝ, Jiří, ŠOUŠA, Jiří: Zavedení měny zlaté devizy v
259
RČs v roce 1929 z pohledu Národní banky československé. In:
Seminář a jeho hosté, Sborník prací k 60. narozeninám doc. Dr.
Rostislava Nového, Praha 1992.
OTÁHALOVÁ, Libuše; ČERVINKOVÁ, Milada: Dokumenty z
historie československé politiky, 1939-1943. Academia, Praha, 1966,
dva svazky.
PACNER, Karel: Osudové okamžiky Československa. Themis,
Praha, 1997.
PAŠÁK, Tomáš: Pod ochranou Říše. Práh, Praha, 1998.
PAULOVÁ, M.: Dějiny Maffie I. Čs. graf. Unie, Praha, 1937.
PERNES, Jiří: Až na dno zrady. Emanuel Moravec. Themis,
Praha, 1997.
PEROUTKA, Ferdinand: Budování státu. Fr. Borový, Praha,
1933, čtyři svazky.
PEROUTKA, Ferdinand: Byl Edvard Beneš vinen? Společnost
Edvarda Beneše, Praha, 1996.
PETRŮV, Helena: Právní postavení Židů v Protektorátu Čechy a
Morava (1939-1941). Institut Terezínské iniciativy v nakladatelství
Federace židovských obcí Sefer, s. r. o., Praha, 2000.
PICHLÍK, K; KLÍPA, B.; ZABLOUDILOVÁ, J.: Českoslovenští
legionáři. Mladá fronta, Praha, 1997.
PLESKOTOVÁ, Petra: Zlato! (O šestitisícileté historii drahého
kovu). Albatros, Praha, 1974.
POOL, James: Tajní spojenci Adolfa Hitlera 1933-1945. Práh,
Praha, 1999.
POSSE-BRÁZDOVÁ, Amélie: Tajné dopisy z Prahy 1948.
Společnost Edvarda Beneše, Praha, 1994.
PROCES s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s
Rudolfem Slánským: Vydalo ministerstvo spravedlnosti v
nakladatelství Orbis, Praha, 1953.
RAUSCHNING, Herman: Gespráche mit Hitler. Zůrich, New
York 1940. REJTHAR, Stanislav: Dobří vojáci padli… (Ze
vzpomínek válečného pilota).
Ostrov, Praha, 1999. RICHTER, Karel: Československý odboj na
Východě. Magnet-Press, Praha,
260
1992.
RÓDER, Thomas, KUBILLUS, Volker: Muži za Hitlerem.
Votobia, Olomouc, 2000.
SCHWARZWÁLLER, Wulf C: Hitlerovy peníze. Themis, Praha,
2001. SMETANA, Vít: Británie a československé zlato. „Case
study“ britského ap –
peasementu? In: Soudobé dějiny VIII/4, Praha, 2001. SMUTNÝ,
Jaromír: Svědectví prezidentova kancléře. Mladá fronta, Praha,
1996.
SMOLÍK, Josef, ŠTĚPÁN, Jan: T. G. Masaryk ve třech stoletích.
L. Marek, Brno, 2001.
SOMMER, Karel: Sovětská válečná kořist a Československo. In:
O sovětské imperiální politice. Acta Universitatis Palackianae
Olomucensis, Facultas paedagogica, Civilia, 1995.
SOMMERVILLE, Donald: Druhá světová válka den za dnem.
Mustang, spol. s r. o., 1995.
SPÁČIL, Bedřich: Česká měna od dávné minulosti k dnešku.
Orbis, Praha, 1974.
SPEER, Albert: Erinnerungen. Berlin, 1969. SPEER, Albert:
Spandauer Tagebuch. Berlin, 1977.
STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947.
Academia-Na-še vojsko, Praha, 1991.
STRÁNSKÝ, Jaroslav: Hovory k domovu. Fr. Borový, Praha,
1946.
STRÓBINGER, Rudolf: Plameny nenávisti. Lidová demokracie,
Praha, 1963.
STRUŽ, Jan; STUDÝNKA, Bohumil: Zlato. Od magie až po
finanční spekulace. Mladá fronta, Praha, 1985.
SVOBODA, Gustav (gen. ing.): Ti, kteří se nevrátili. Impuls,
Praha, 1992.
SVOBODA, Gustav (gen. ing.): Československé hroby v
zahraničí. Československá obec legionářská, Praha,
1996.ŠETŘILOVÁ, Jana: Alois Rašín, dramatický život českého
politika. Argo, Praha, 1997.
ŠOUŠA, Jiří: Rašínova měnová reforma v roce 1919-1920. In:
261
Měnové systémy
na území českých zemí 1892-1993. Opava – Praha 1995.
TÁBORSKÝ, Eduard: Prezident Beneš mezi Západem a Východem.
Mladá
fronta, Praha, 1993. TÁBORSKÝ, Eduard: Pravda zvítězila,
Družstevní práce, Praha, 1946. TÁBORSKÝ Eduard: The
Czechoslovak Cause, London, 1945. VÁROŠ, Milan: Osudy zlatých
pokladů. Albatros, Praha, 1989. VÁVRA, Vlastimil: Kam se poděl
státní poklad? Magazín HR, Naše vojsko,
Praha, 1988.
VENCOVSKÝ, František; JINDRA, Zdeněk; NOVOTNÝ, Jiří;
PŮLPÁN, Karel; DVOŘÁK, Petr a kol: Dějiny bankovnictví v
českých zemích. Bankovní institut, a. s., Praha, 1999.
VENCOVSKÝ František: Mnichov 1938 – počátek měnové a
finanční devastace české ekonomiky. In: Finance a úvěr, 48, Praha,
1998/1999.
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě.
Prostor, Praha, 2001.
262
ARCHIVNÍ MATERIÁLY
Archiv České národní banky Praha (AČNB)
Archiv ministerstva vnitra Praha (AMV)
Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha (AMZV)
Státní ústřední archiv Praha (SÚA)
Archiv hl. města Prahy (AMP)
Archiv Svazu bojovníků za svobodu Praha (ASBS)
Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR)
Archiv kremnické mincovny (AKM)
Ministerstvo financí ČR Praha (spisovna)
Archiv Bank of England, London.
Royal Institute of International Affairs, London.
National Archives, Washington, D.C.
Bundesarchiv Berlin (BA Berlin)
Landesarchiv Berlin (LA Berlin)
Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen, Ludwigsburg
Osobní archiv autora
ARCHIVNÍ FOTOGRAFIE POCHÁZEJÍ Z TĚCHTO
KNIH:
ČVANČARA, J.: Někomu život, někomu smrt (II díly) BENEŠ,
E.: Paměti
LAGUS, K, POLÁK J.: Město za mřížemi
KOL. AUTORŮ: Rozumět dějinám
REJTHAR, S.: Dobří vojáci padli…
a z osobního archivu
Jaroslava Čvančary Milana Lisého a autora.
263
Stanislav Motl
KAM ZMIZEL ZLATÝ POKLAD REPUBLIKY
Grafická úprava Honza Šavrda. Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín.
Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, V Jirchářích 6, 110 00, v
Praze začátkem jara 2003. Vydání první.
Praha 2003
264